Bylo to tak nádherné, tak emotivní, a také moc nové! Byla jsem tak moc nepřipravená a jen jsem tušila a cítila, že to maličké stvoření chci a musím za každou cenu ochránit, aby mu někdo neublížil. Třeba tím, že před ním bude necitlivě mluvit o jeho příběhu nebo o něm samotném.
Teto, vy jste chtěli miminko? A vy ho máte z kojeneckého ústavu? Tam jsou děti, který nikdo nechce, že jo?
Byl to pro mě tenkrát velký náraz, když jsem si uvědomila, jak moc dokáží být lidé z nevědomosti, nebo neempatičnosti krutí. Po první zkušenosti s tím, jak okolí na čerstvě adoptované dítě reaguje, jsem měla spoustu nejistot a otázek. Tenkrát jsem je bohužel neměla s kým probrat. Ale bylo to něco jako:
Můžu o tom, že je moje dítě adoptované, mluvit před cizími lidmi? Pokud ne, jak ty situace řešit? Lhát?
Jaké podrobnosti z příběhu mého dítěte mohu sdílet například s přáteli? A co už je moc intimní? Nebo co může moje dítě nějak do budoucna ohrozit?
Bylo toho víc.
Samotné mi dělalo problém mluvit o tom, že jsem adoptovala. Protože jsem měla pocit, že tím zároveň říkám okolí: „Nemohli jsme mít děti“- a to jsem nechtěla, aby věděli. Je to tak intimní a bolavé téma. Nechtěla jsem, aby mě litovali, nebo soudili. Byly tam zvláštní reakce lidí, když jsem o adopci mluvila. Někdo se ptal proč? Jiný nás obdivoval. Nic z toho mi ale nepřišlo adekvátní. Byla bych tenkrát potřebovala prostě jen „normální“ reakci, ale to se nedělo a dodnes neděje.
Tenkrát to pro mě bylo tak těžké a moc jsem se bála, jak to jednou bude vnímat moje dítě. Bála jsem se, že ho to bude zraňovat. Vzpomínám si, že jsem dokonce v jednom dětském koutku lhala, že se mi moje dítě narodilo, abych nemusela cizím ženám nic vysvětlovat.
Vím, že tenkrát jsem tuhle roli ještě opravdu neměla přijatou, zvládnutou. Spíš jsem se v tom tak nějak hodně plácala a hledala jsem co s tím, jak upřímně, otevřeně a taky bezpečně do toho. Ale tyhle zkušenosti, každá z nich, mě nutily přemýšlet, učit se a posouvat se. Znovu a znovu jsem hledala správná řešení pro každou situaci. Ptala jsem se partnera, jiných náhradních rodičů, odborníků, okolí a také sama sebe. Jak se v tom cítím? Je pro mě v pořádku, když budu třeba v zájmu bezpečí mého dítěte lhát? Když neřeknu všechno?
Tipy redakce:
Mluvte o adopci s dítětem hned od začátku, od prvních dní po jeho přijetí. Tak strachy a emoce, které se k tématu váží, zpracujete v době, kdy je dítě ještě hodně malé a sdělení moc nerozumí. Najdete si také časem ta nejvhodnější slova, kterými se vám bude příběh lépe sdělovat.
Blízká rodina může vědět, zda osvojitel dítě přijal z ústavu nebo PPPD rodiny apod., ale nepotřebuje informace o rodičích. Mohou pak být zbytečně úzkostní a stresovat ještě osvojitele. Případně mají předsudky, které ovlivní to, jak se dívají na dítě. A jakmile dítě má nějaký problém, hned to spojují s původem rodičů. Na dotaz o původu dítěte lze odpovědět: „Maminka nemohla pečovat.“ Na dotaz o etniku dítěte lze odpovědět: „Přesně nevíme, o rodičích je málo informací.“
Sousedům je dobré na dotazy sdělit, že je dítě osvojené. A sdílet s nimi radost z dítěte. Ostatní informace není nutné sdělovat.
Bylo to několik let, které mě opravdu hodně posunuly a změnily.
Už jen proto, že jsem si uvědomila, že neexistuje jednoduchá rada, návod, jak náhradní rodičovství správně žít. Snad jen řešit všechny tyhle situace s obrovskou citlivostí k dítěti. Vnímat, jak ono se v těch situacích může cítit, nebo když už je větší a může vám říct, jak se v tom cítí? Je mu to příjemné nebo ne? Chce toto ještě sdílet, nebo už ne? Předvídat a chránit jeho příběh, ale zůstat tam také s maximální upřímností a autentičností, a to i za cenu toho, že okolí odbouráte, nebo překvapíte.
V tomhle období jsem si začala poprvé silně uvědomovat, že nejsem normální, běžný rodič a je to tak v pořádku.
Že jednu z mnoha věcí, kterou budu muset přijmout je, že nejsme „normální“ rodina. Že moje děti si nesou ze začátku života velká zranění – traumata a kvůli tomu mají také své speciální potřeby. Že příběh mých dětí nezačal až v mém náručí, ale mnohem dřív a všechno tohle si potřebují dobře a hluboce zpracovat, aby pak jednou mohly dospět ve spokojené dospělé.
Po těch mnoha letech neplodnosti jsem si přála být dokonalým rodičem. Moc jsem se bála, že udělám nějaké chyby, které pak nepůjdou vzít zpět. Vnímala jsem, jak důležitý je vztah, to neviditelné pouto, které moc chci se svými dětmi navázat a doufat, že bude pevné tak, jako kdyby se mi narodily. Nebo aspoň dostatečně na to, aby to stačilo.
Závěrem druhého článku přináším opět malé zamyšlení. Jak všechny tyhle změny přijmout a inicializovat bez vnitřního strachu a tlaku? S tou opravdovou laskavostí k sobě?
1. část článku najdete zde.
3. část článku najdete zde.
