Attachment
Zní to jako zaklínadlo. Vypadá to anglicky a mnoho lidí vůbec netuší, co se za tímhle pojmem skrývá.
Nikoho z vás, čtenářů nepodceňuji a neviním z nevědomosti. I v odborných kruzích je mnoho kolegů, kteří s tímto tématem nepracují a netuší, jak velkou moc má v životě člověka.
Ano, řeč je o attachmentu neboli vazebnosti jedné bytosti na druhou. Jsme tvorové stádní, tudíž potřebujeme k životu své tlupy, své bližší i vzdálenější členy těchto tlup. Kdo je nemá, strádá a trpí tzv. sociální izolací, která může vyústit až v sociální smrt. Již moudrý pan profesor Matějček mluvil o ústavní deprivaci jako souhrnu nepříznivých vlivů na život a vývoj dítěte v dřívější ústavní péči. Schválně píšu „dřívější“, protože dnes se sdílením velkého množství informací by mělo být povědomí o tom, že děťátku se bez mámy, potažmo v zařízení, kde na jednu tetu připadá celé oddělení patnácti dětí, nemůže dařit, nemůže se zdravě rozvíjet a vyrůstat v sebevědomého, tělesně zdravého a chytrého jedince.
Ojoj, rozepsala jsem se za terapeutku…
No, tak to pro dnešek přehodíme a na historky se těšte v druhé části mého měsíčního příspěvku.
Budu používat české slovo VAZBA, protože mi hezky evokuje to, co se děje.
Nejdříve je miminko svázané s maminkou pupeční šňůrou, dostává živiny a kyslík a taky pocity bezpečí a přízně, když je maminka v klidu a na děťátko se těší a vypráví mu o životě a hladí ho přes jeho domeček v břiše. Zkuste sledovat těhotnou maminku, když někde sedí nebo stojí a s někým si povídá. Úplně podvědomě a samozřejmě si hladí vypouklé bříško. Děti také v době, kdy je matka aktivní, tedy chodí a pracuje, spí, protože jsou ukolébané její chůzí. V době, kdy chce matka odpočívat, se miminko v břiše probudí a „řádí“ – kope, protahuje se, otáčí se a je legrace si s ním hrát a „pošťuchovat ho“. To jsou první attachmentové hry. Náhradkové děti je často nezažily. Jejich maminky byly třeba nezaměstnané doma, pily alkohol nebo užívaly jiné návykové látky, po kterých jim tlouklo srdce jako o život, což v prařeči znamená „Pozor, něco se děje! Připrav se na útok nebo útěk!“ nebo tyhle maminky byly cílem agrese svých partnerů, často otců těchto dětí, a měly strach nebo zažívaly bolest. Takže první fáze attachmentového pouta nemohla být vytvořena.
Další fází tvorby pouta je miminkování – po narození miminko hladím, mazlím se s ním, pusinkuji ho, mluvím na něj něžně a klidně, kojím ho, nosím, uspávám, přebaluji, vozím… Prostě dělám všechno, co miminka potřebují. Děti náhradkové opět o tuto část často přichází, protože jejich maminky nezvládají náročnou péči, jsou unavené, nervózní, někdy ustrašené z toho, že nevědí a neumí pečovat, a kolo vzájemné frustrace se roztáčí. Nese to s sebou to, že se jim zhorší jejich závislostní chování a končívá to odebráním dítěte. V různém věku a v různém stavu.
A teď nastupuje náhradní rodinná péče, dnes převážně institut přechodné pěstounské péče. Bohu díky za něj. Často slýchám názor: „Ale vždyť dítě je chudák a sotva si zvykne na jedny dospěláky, tak ho musí předat zase jinam!“ Chyba lávky! Ještě jednou si pozorně pročtěte dva odstavce zpět. Dítě má tolik deficitu v tvorbě attachmentu, že v PPP by vlastně mělo být jako ve vztahové nemocnici. Přechodní pěstouni mají být opravdu odborníci, kteří s dětmi zvládnou noční děsy, pomočování, rozmazávání hovínek po bytě, koktání, nemluvení, agresivitu, sebepoškozování, nespaní, nejedení, slovní útoky nejhrubšího kalibru a někdy i útoky fyzické. Musí být přitom laskaví, ale důslední a k tomu ještě léčiví pro růst dětské důvěry v dospěláka. Kam se se svým stresem hrabou vrcholoví manažeři – tohle je snad nejtěžší povolání na světě. Někdy máte vztek na biologické rodiče, někdy dítě litujete, někdy ho chcete vystřelit do vesmíru (ale ani náznakem nemůžete), někdy cítíte obrovskou bezmoc, někdy musíte před svým okolím obhajovat svůj nestandardní přístup k dítěti. (Třeba, když mu v obchodě nekoupíte to, co chce, a začne křičet „ty krávo zasraná, nenávidím tě, ty mě utejráš, jednou tě zabiju!“ a kolem se shlukující důchodkyně vám radí, že takového fakana by daly do polepšovny nebo by měl dostávat preventivně místo jídla na prdel, jenže vy se na dítě klidně podíváte, dřepnete si k němu a empaticky vyslovíte léčivou větu: „Teď tě hodně naštvalo, že nemáš tohle auto, moc bys ho chtěl! Pojď, honem zaplatíme a doma mi nakreslíš nebo napíšeš všechno, co bys chtěl.“)
Úvahy terapeutky zakončím tedy shrnutím řečeného:
Přechodní pěstouni mají být ti lékaři s velkou odborností a velkou zodpovědností za léčbu attachmentu zraněného dítěte (ne jen hodné tety a kamarádi na rozmazlování, přejídání sladkostmi a vymetání dětských zábavních hřišť!) a předávat se dítě má ve stavu, který už je na domácí léčení, tzn. kdy už je zvládnutelné náhradními rodiči, kteří chodí do práce nebo mají doma další dítě.
A druhá shrnující informace: Je v pořádku s dětmi miminkovat (dávat jim pití do kojenecké lahve, houpat je, nosit, uspávat, zpívat – ale vždy to jasně ohraničit, ne neustále a kdykoliv) a simulovat prenatální stav (tedy pobyt v břiše matky), protože je to léčivé, a to v jakémkoliv věku. (Zažila jsem při terapii simulaci porodu u dvanáctiletých dvojčat v pěstounské péči. Byl to opravdu zážitek, který se nedá popsat slovy. Zažila jsem léčivost miminkování pro zanedbávané sourozence ve věku šest a osm let, kdy měli před večeří půl hodiny válení na vaku pod heboučkou dekou, v lahvičce mléko, pěstounka u nich seděla a tiše zpívala a děti vrněly jako kojenci).
Terapeutka
Tak se konečně dostávám ke slovu. Dnes mi terapeutka nějak zamíchala mojí autistickou potřebou mít všude řád a dodržovat stereotypy. Ale začínám se chytat a attachmentových historek si užijete dost:
Je běžný červencový den, všechno plyne a najednou se zjeví tříletý capart s batůžkem, kde má oblíbeného plyšáka a zimní čepici (je to jak z filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“, kde se malý Vašek balí a chce jet k tátovi a do dětského kufříčku na hračky si hodí kulicha s tak obrovskou bambulí, že kufřík nejde ani zapnout; mimochodem „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ i „Jak dostat tatínka do polepšovny“ jsou skvělé attachmentové filmy). Tak naše dítě přichází s batůžkem a slovy: „Maminko, jedu za svou bříškovou maminkou, nějak cejtím, že se jí stejská!“ Jedna ze situací, která není směšná, ale bylo mi do pláče. Maminka je drogově závislá bezdomovkyně. „Aha, broučku!“ řeknu, abych získala čas. Nádech, výdech! To mi moc pomáhá. Obejmu dítě. Mozek mi pracuje na plné obrátky.
„A co bys své mamince potřeboval říct?“
„Že jsem tady a že mě máte rádi, aby neměla strach.“ (Je možné, že takhle uvažuje tříleté dítě?)
„Dobře, pojď, napíšeme mamince dopis a nakreslíš jí obrázek!“
Diktuje mi dopis a báseň pro maminku: Moje milá maminka je maminka a mám dvě maminky a kocoura Ferdu a taky taťku a babičku. A to už je dost a taky velký srdíčko posílám.
Trpělivě píšu. Trochu se mi třese ruka. Dojetím. Sundává si batoh.
Uf!!!
Zvládli jsme to.
Jdeme hledat do papírového odpadu krabičku, do které dopisy pro maminku budeme dávat. Kdykoliv si dítě vzpomene, může něco nakreslit nebo napsat a hodit do schránky pro maminku.
Vypadá spokojeně, znovu se obejmeme a říkám: „Mám tě moc ráda!“ Dítě si začne hrát s mou náušnicí – to je znamení, že už toho bylo dost a potřebuje odvést pozornost. Jdeme společně do lesa.
Tak tohle bylo výživné i pro mě, znovu na to vzpomínat. Tak pro dnešek stačí a za měsíc na počtenou!
Máma na pátou
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
