Tak jsem tu znovu a není to apríl! Dubnové vydání rodinného zpravodaje je tu. Název zní, jako kdybych začala studovat sochařskou školu. No, studovala jsem už ledacos… Mám třeba školu na šití panenek, ale sochařinou jsem zatím nepolíbená.
Takže co tedy můžete dnes čekat od žulové hlavy?
Bude to o důslednosti. Žulovou hlavu jsem objevila v jedné rozhlasové pohádce. Každou neděli (nebo většinu nedělí) tam padají pohádková i životní moudra. Tahle pohádka byla o neposlušném princi (těch máte doma jistě dost a neposlušných princezen taky) a bezradném králi a taky o jeho moudrém rádci. Mě by mimochodem zajímalo, ve které zemi se rodí ti moudří rádcové a moudré sovy a moudré lišky, které pomůžou z každé šlamastiky, mají po ruce vždy nějaké moudro, které sedne jako poklička na hrnec, a odpustí každé pochybení hlavní postavy a vždycky ji vytáhnou z vězení, zachrání před šibenicí a nádavkem přidají princeznu a půl království. Kdyby to někdo z vás věděl, tak se, prosím, ozvěte do redakce, oni mi vzkaz tak důležitý předají.
Takže zpět k bezradnému králi a moudrému rádci. Král si s neposlušným synem nevěděl rady – měl by se už ženit, ale lítá po lesích, nic neumí a je drzý k autoritám. Šel se poradit, co by bylo nejlepší teď udělat, jestli mu nařezat, zavřít ho do hladomorny, uvázat ho na krk nějaké princezně z hodně daleké země nebo pořídit nového domácího učitele a uspořádat ples, aby se na trable zapomnělo. A moudrý rádce měl samozřejmě moudrou radu:
Pokud tvůj syn má hlavu dubovou, nedá si říct, stále tropí neplechu a neposlouchá, tak ty musíš mít hlavu ze žuly!
A je to venku a teď si s tím poraď, králi!
No tak, nejsme vládci všehomíra, díky Bohu! Jsme jen rodičové a někdy bezradní. Tak se chytáme stébla a žulová hlava je v tom výchovném oceánu pořádný trám, kterého se můžeme chytit, to mi věřte. Prakticky to znamená vytrvat ve svých oprávněných požadavcích a nedat se dětmi udolat, nepovolit.
Teď rodinné historky a pak teorie, která vám samozřejmě hlavu víc zamotá, ale terapeutka to tak prostě má, nic u ní není černobílé, všechno musí mít nějaké „ale“.
Takže historky o hlavě dubové a hlavě žulové:
Už jsem vám vyprávěla o šuplíku na použité oblečení, který pak matka přebírá a posoudí, jestli poputuje do pračky nebo do šuplíku „roznošeno, použít znovu“. Asi po roce, kdy jsme vytrvale vraceli všechny ponožky, spoďáry a tepláky naruby autorovi, který je musel převrátit na líc, se nám podařilo docílit toho, že se zautomatizoval proces svlékání a prádlo bylo v šuplíku převážně správně. Ale (aha, tak nejen terapeutka má svá „ale“, ale i já mám svá „ale“ jako matka…) děly se věci mimo kontrolu. V době, kdy se děti koupaly, neměly u sebe ten kouzelný šuplík na roznošené prádlo, ale přímo koš na špinavé prádlo a všechno pěkně naruby končilo tady. Ejhle! Takže nové pravidlo na svlékání v koupelně.
To nebylo moc veselé, ale spíše poučné. Tak veselá bude následující historka:
Dítě si maže chleba. Pravidlo je – na jednu půlku chleba jedno kolečko šunky nebo jeden plátek sýra. Pobíhám po domácnosti a nevěnuji tomu moc pozornosti, ale jsem stále napojená a po očku „zčeknu“ odnášený chleba. Obsahuje jeden tenký krajíček chleba a ostatního rozhodně víc, než je povoleno. Tak vesele zavolám: (Zahanbující konverzaci jsme taky už měli, takže žádné: „Co si myslíš? Že vydělávám jen na tvoje břicho?! Z tohohle by se najedla rota vojáků! Takže za trest dneska jen suchý chleba!“ Takhle tedy ne!) „Výstupní kontrola!“ Dítě se zarazí a vidím, jak horečně přemýšlí. Vytáhne talířek zpoza zad a sklopí oči. Odpojí se. Stydí se. Ví, že bude slyšet znovu pravidla, která se mu nelíbí. Jsou tam tři plátky šunky a dva plátky sýra. Terapeuticky volím dojednávání.
„Vidím, že sis chtěl užít!“
Dítě mlčí.
„Podej krabičku, tady necháme to, co má být, a zbytek si dej sem, napiš si, že je to tvoje, a postupně si to budeš na ty svoje chlebíky dávat.“
Dítěti se viditelně uleví. I když jsme hodně bezpeční rodiče, vždycky tyhle děti čekají, že jim potvrdíme jejich pravdu o sobě samých, že jsou k ničemu, nemá to s nimi cenu, nepůjde to nikdy a nikdy z nich nebude nic pořádného.
Podívá se na mě tím vzácným pohledem, kdy mu vidím až na dno duše.
„Mami, já jsem to zkusil. Třeba mi to někdy vyjde.“
Chce se mi plakat i smát, ale to vám píšu poměrně často. Je to tragikomické a chce to hlavu žulovou, ale s laskavým pohledem.
„Ok. Já jsem ve střehu. Musím hájit celou rodinu, aby měli všichni co na snídani. Můžeme se domluvit, že jednou za rok si uděláme snídani, kde si každý může sníst, co bude chtít. Nejlíp v létě o prázdninách, abychom si to všichni mohli užít. Upeču i domácí rohlíky. Tak dobrou chuť!“
Máma na pátou
Hlava ze žuly je úplně nevědecká, i když velmi dobrá k představě, jakému tlaku musí rodič odolat. Já tomu budu říkat laskavá důslednost.
Laskavá důslednost je dovednost a jako taková se musí trénovat a cvičit. Začínáme v drobnostech, jako je např. režim dne (také téma již probrané). To, že pevně držím v rukou čas, který s dítětem trávíme, je dobrý základ k tomu, aby mi pak věřilo, když řeknu, že na chleba patří jeden plátek šunky. Dítěti se mnohé věci nezamlouvají, mnohé věci by chtělo jinak. Ale… Tady je to terapeutické „ale“. Dítě nemá odhad, zkušenosti, dovednosti na to, aby si rozhodovalo v zásadních věcech. Můžeme ho učit rozhodování a důsledkům, které to s sebou nese např. v jídle. Můžu dítěti nabídnout na výběr ke svačině: „Broučku, dáš si smetánek vanilkový, nebo kakaový?“
Bezpečný je také výběr oblečení: „Mám tady žluté tričko a červené tričko. Které bys dneska chtěl na sebe?“ Všimněte si, že výběr je omezený na dvě věci a obě jsou pro mě jako vychovatele OK (přijatelné). Starší děti mohou vybírat, jestli se půjdou sprchovat, nebo koupat do vany, jestli odpoledne stráví na hřišti, nebo na kole, jestli zaplatíte kroužek keramiky, nebo sportovní hry. Učíte je tím odpovědnosti za jejich rozhodnutí a nést důsledky (pozitivní i negativní). Jestli si vyberu sportovky, ale nebaví mě, tak musím dochodit zaplacené období, např. pololetí. Kdo zvládne tohle, má mnohem lepší půdu pro další výchovné „levely“, třeba pubertu.
A teď poznámka z praxe: Zásadně se s dětmi nedohaduji, kam pojedeme na dovolenou, nebo jestli pořídíme bratříčka nebo jestli už se mu chce jít do školky. To jsou věci, které dítěti oznamuji!
Opět je v tom pro dítě bezpečí (pokud rozhodnou dospělí), protože rozhodnutí, že chce bratříčka (pro dítě tedy kámoše na hraní), je nesmysl, který se vám vrátí jako bumerang např. větou: „Tohle mrně nechci, chci za bráchu Honzíka ze školky!“
A do školky (zdravé vazebné) dítě nepůjde dobrovolně nikdy. Proč by opouštělo pohodu, maminčinu postel, ranní čtení, snídání v pyžamu…?
Možná máte zamotanou hlavu a opět zpytujete svědomí, kde a jak nastala chyba u vás v rodině. Věřte, že na laskavou důslednost není nikdy pozdě. Uznávám, že se mnohem hůře učí puberťáka, ale jde to. Jen musíte mít laskavou hlavu „ze žuly“!
Laskavou znamená, že sice budu držet své požadavky, ale nebudu u toho křičet, vyhrožovat, zabavovat mobily, vypínat wifi a rozdávat domácí vězení. Když místo křiku zazní věta „vím, že se ti to nelíbí, že jdeme dneska k babičce, ale příští víkend by zase mohl být tvůj program,“ tak u dítěte stoupne vaše věrohodnost i autorita. Musíte však dodržet slovo a příští víkend naplánovat s ním.
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i ostatní díly!
