Zajímalo by mě, jaké to pro vás bylo, když jste si domů přivezli Aničku a Toníka. Jak vzpomínáte na první Vánoce v novém složení vaší rodiny?
Simona:
Ty první Vánoce byly takové zvláštní. Věděli jsme, že pro Aničku a Toníka to bude úplně nový zážitek, a tak jsme se snažili, aby to pro ně nebylo něco přehnaného. Nechtěli jsme je vystrašit, ale zároveň jsme si přáli, aby to pro ně bylo hezké. Věděli jsme, že pro děti, které zažily těžké chvíle, může být moc velký zážitek příliš náročný.
Jindřich:
Přesně tak. Nechtěli jsme, aby to vypadalo jako nějaká velká oslava. Snažili jsme se to udělat tak, jak to známe my – rodinný večer, stromeček, dárky, ale všechno s citem. Prostě pohoda a klid, ale bez nějakého velkého tlaku.
To je určitě skvělý přístup. Jak jste se snažili vytvořit pro ně příjemnou atmosféru?
Simona:
Ze začátku to bylo opravdu opatrné. Snažili jsme se, aby to nebylo nic, co by je stresovalo. Anička byla hodně uzavřená, přemýšlela, jestli může otevřít dárek nebo jestli to je vůbec pro ni. Dali jsme jí ručně šitou panenku, nechtěli jsme nic přehánět. Tak jsme jí dali čas, aby si to mohla vše udělat ve svém tempu.
Jindřich:
Jo, Toník byl zase trochu uvolněnější, ale byl na něm trochu vidět takový ten ostych, který měl, když jsme si děti přivezli. Když dostal vláček, hned se rozesmál a začal s ním jezdit po koberci.
To je asi pro děti s takovou minulostí dost pochopitelné. Snažili jste se tedy spíš o klidné a pohodové prožití.
Simona:
Přesně tak, naším cílem bylo, aby děti vnímaly, že Vánoce jsou především o té klidné rodinné atmosféře. Takže jsme se rozhodli, že žádné přehnané oslavy nebo velké dary – všechno jsme dělali tak, aby to pro ně bylo příjemné, ne ohromující.
Jindřich:
Takže jsme se snažili, aby to pro ně byla spíš taková pohoda než velký cirkus. Proto jsme zůstali u jednoduchých věcí – stromeček, pár dárků, dobrá večeře. A i když jsme se snažili o to, aby to nebylo přehnané, bylo vidět, že to pro ně je výjimečný zážitek. Když si třeba Toník začal hrát s vláčkem a Anička si začala hrát s panenkou, věděli jsme, že to pro ně znamená něco víc, než jsme si možná mysleli.
Jak na tuto zkušenost vzpomínáte teď, když už máte za sebou několik dalších Vánoc? Jaké to je dnes?
Simona:
Když na to vzpomínám, vidím, jak moc pro nás všechny byly ty první Vánoce důležité. I když jsme to všechno nechtěli dělat přehnaně, bylo vidět, že pro Aničku a Toníka to bylo poprvé, kdy zažili Vánoce v rodinném kruhu. A to bylo pro ně něco úplně jiného, než co znali. Dnes už se s dětmi těšíme na Vánoce a všechno chystáme společně. A i když to nejsou ty velké oslavy, jaké by možná čekal někdo jiný, pro nás to jsou ty nejlepší Vánoce.
Jindřich:
Jo, už to není takový ten strach z neznáma, který děti měly na začátku. Teď už víme, že pro ně Vánoce nejsou něco, čeho by se měly bát, ale něco, co je jejich a těší se.
Simona:
I naše dcery to na začátku vnímaly jinak. Myslím, že i ony dost přispěly k tomu, že se Anička s Toníkem nechali unést tou atmosférou. Dělo se to všechno opravdu krok za krokem. Vzpomínám třeba, když spolu s holkama začali vyrábět ozdoby a jak si u toho zpívali koledy. Tam mě při pohledu na ně napadlo, že se už opravdu cítí doma.
Děkujeme, že jste se podělili o své vzpomínky a přejeme vám krásné Vánoce i do budoucna.
- Zajímá vás, co Simonu a Jindřicha vedlo k tomu stát se pěstouny? Čtěte první rozhovor!
- Jak probíhají kontakty s biologickou rodinou? Otevřete si třetí rozhovor se Simonou a Jindřichem.
- Ve čtvrtém rozhovoru Simona a Jindřich sdílejí, jaké každodenní rituály a rodinné tradice pomáhají jejich společnému životu dávat rytmus a jistotu.
