Začneme otázkou, na kterou jste asi odpovídali už mockrát: Proč jste se rozhodli stát se pěstouny a ke svým 2 dcerám jste přijali další dvě děti do pěstounské péče?
Simona: S Jindrou jsme už delší dobu mluvili o rozšíření naší rodiny a zjistili jsme, že pěstounství by mohlo být tou cestou. Že bychom péči a domov nabídli i dalšímu dítěti, které to potřebuje. Když jsme pak procházeli přípravným kurzem pro budoucí pěstouny, uvažovali jsme tam hodně na tím, jaký vliv můžeme mít na život dětí, které jsou v nějaké těžké situaci. A to nás ujistilo v tom, že do toho jdeme.
Do pěstounské péče jste přijali Aničku a Toníka, kteří jsou biologičtí sourozenci. To bylo vaše přání, sourozenci?
Jindřich: My jsme původně doma mluvili o jednom dítěti, ale už během toho kurzu jsme se dozvěděli, že pěstounskou péči potřebují i skupiny sourozenců, které nejčastěji končí v dětských domovech. A tak jsme pak na krajském úřadě napsali, že si rádi vezmeme i více dětí najednou. Když nám pak zavolali o možnosti vzít si Aničku a Toníka, tak nějak jsme věděli, že to je ta správná volba, že je důležité, aby ti sourozenci prostě mohli vyrůstat spolu.
Jak si u vás děti zvykaly a jak je přijala vaše rodina?
Simona: Anička s Toníkem k nám přišli, když jim byly 4 a 3 roky. Byli ještě malí, což mělo své výhody i nevýhody. Na jednu stranu se rychleji adaptovali, na druhou stranu měli za sebou těžké zážitky, a tak byli takoví opatrní. Naše dcery byly už na střední škole, ty se na ně moc těšily a dnes musím říct, že si spolu vybudovali opravdu krásný vztah. Co se týče naší širší rodiny, většina z nich nás podporovala.
Jindřich: Děti k nám přišly od přechodných pěstounů, kde byli nějaký čas, předtím byli u své matky. Jejich situace, jak bych to řekl, byla složitá. Takže my se snažili, aby to naše domácí prostředí pro ně bylo co nejvíc příjemné.
Děti byly v době přijetí poměrně maličké, jak jste řešili péči? Vy jste zůstala doma, Simono?
Jindřich: Ve skutečnosti jsem to byl já, kdo zůstal doma. Rozhodli jsme se tak s ohledem na manželčino zaměstnání a mně se v té době stěhovala firma do jiného města, a tak bylo jasno.
Simona: Ano, manžel se stal hlavním pečovatelem. Nejdřív to bylo pro mě zvláštní, že já jezdím ráno do práce a Jindra má na starosti tu denní rutinu a děti. Ale musím říct, že se mu vedlo skvěle a pro mě to bylo vlastně dost inspirující, vidět, jak se mu to vše daří.
Nyní už jsou děti na základní škole, jak se jim tam líbí? Nemají žádné problémy?
Simona: Zatím to vypadá, že se jim ve škole daří dobře. Občas se objeví nějaké potíže, ale snažíme se být v kontaktu s učitelkou, abychom mohli řešit, co je potřeba. Myslím, že je pro ně důležité i to, že jsou ve třídě spolu. Máme malou vesnickou malotřídku, myslím, že ten menší kolektiv je pro ně fajn.
K pěstounské péči patří i kontakty s biologickou rodinou dětí. Vídají se děti s někým?
Simona: My jsme byli od začátku připraveni na tyto kontakty, na začátku to vypadalo, že budou častější. Jejich matka je pouze v telefonickém kontaktu a párkrát do roka se děti vídají se svou babičkou. Teď jak jsou děti už větší, tak se mi zdá, že je vidět, že ta setkání jsou i pro ně pozitivní.
Vy jako pěstouni využíváte podporu a doprovázení některé z organizací, případně nějakou další pomoc?
Simona: Ano, určitě. Máme svou doprovodnou organizaci a konktrétně jednu paní, se kterou se v pravidelných intervalech vídáme. Jak děti rostou, dává nám další rady a tipy a musím říct, že tahle podpora je pro nás hodně důležitá, hlavně v těch těžších chvílích.
Jindřich: Mně se líbí setkávání s pěstouny, na které pravidelně jezdíme. V poslední době tam jezdí i více mužů a tak si to můžeme i tak jako po chlapsku posdílet. On málokdo rozumí tomu, co doma prožíváte.
Zbývá vám vůbec nějaký volný čas?
Jindřich: Já beru jako volný čas ten strávený s dětmi. Jezdíme na výlety, do přírody. Ale chápu, na co se ptáte, jestli si taky někdy odpočineme od toho všeho. Ale jo, když dcery děti pohlídají, my si se Simčou dojedeme třeba na večeři nebo do kina, je to fajn.
Simona: Ano, a i když je to náročné, snažíme se plánovat si občasné „rande“ jen pro nás dva. Myslím, že tohle je pro všechny důležité.
Co byste vzkázali lidem, kteří uvažují o pěstounské péči?
Simona: Pěstounství je náročné, ale také neskutečně odměňující. Pomáháte dětem, které potřebují domov, a zároveň se obohacujete jako rodina.
Jindřich: Připravte se na velké výzvy, které přijdou bez ohledu na to, jak moc jste se připravovali. Ale důležité je to, že pokud to chcete a rozhodli jste se dát nějakému dítěti rodinu, jděte do toho, je to super.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!
- Ve druhém rozhovoru se Simonou a Jindřichem zjistíte, jaké byly první Vánocích s Aničkou a Toníkem.
- Zajímá vás, jak probíhají kontakty s biologickou rodinou? Otevřete si třetí rozhovor se Simonou a Jindřichem.
- Ve čtvrtém rozhovoru Simona a Jindřich sdílejí, jaké každodenní rituály a rodinné tradice pomáhají jejich společnému životu dávat rytmus a jistotu.
