Když dítě přichází do náhradní rodiny, přináší si svůj příběh, zkušenosti a někdy i hluboké nejistoty. Náhlé změny prostředí, pečujících osob i každodenního rytmu mohou být pro dítě velmi zatěžující. A právě v tomto období nabývají pravidelné zvyky a každodenní rituály v pěstounské péči svého významu.
Opakující se drobnosti – společné snídaně, večerní pohádky, narozeninové rituály nebo pravidelný výlet – dávají dětem pocit předvídatelnosti, bezpečí a především pocit, že někam patří. Rituály nejsou jen zvyky, jsou to kotvy. Pomáhají dětem orientovat se v čase, znovu získat důvěru v dospělé i ve svět kolem sebe. Umožňují jim budovat si novou „domácí mapu“, která není svázaná s bolestí, ale s klidem a přijetím.
V rozhovoru se Simona a Jindřich dělí o to, jak se u nich rodinné rituály rodily – někdy záměrně, jindy úplně přirozeně. Vyprávějí o tom, jak důležité je naslouchat dětem, poznávat jejich tempo, nevynucovat oslavy ani „štěstí“, ale trpělivě budovat novou každodennost, kde má každý své místo.
Máte nějaké každodenní rituály, které vás jako rodinu spojují? Třeba večerní rutiny, společné jídlo nebo něco jiného?
Simona: Určitě ano. Ráno to bývá trochu chaos, jak to asi v rodině s malými dětmi bývá, ale večery se snažíme mít klidnější. Po večeři si většinou všichni sedneme k pohádce, kterou čteme nahlas – jeden večer čte Jindra, druhý já. To je taková naše kotva.
Jindřich: A máme i takový malý večerní „rituál vděčnosti“, tomu říkají holky. Každý večer, když ukládáme děti, řekneme jednu věc, která nám ten den udělala radost. Někdy je to blbůstka, třeba že měli krupicovou kaši, jindy něco většího. Ale je vidět, že děti se na tuhle chvíli moc těší.
Přenesli jste si do nové rodiny nějaké tradice, které jste měli už dřív se svými dcerami?
Simona: Třeba „palačinkové neděle“. To jsme dělali už s holkama, když byly malé. A Anička s Toníkem si to okamžitě zamilovali. Mají rádi, když se to opakuje, protože samozřejmě milují palačinky, ale také to je pro ně už něco známého – i taková věc jim podle mě dává pocit bezpečí.
Jindřich: Jo a taky tradici „rodinného filmu“ každý pátek večer. Holky už dneska občas mají svoje plány, ale často se přidají. Uděláme popcorn, rozbalíme deky, pustíme něco, co vyberou děti. Je to jednoduché, ale funguje to.
A vznikly i nějaké nové rituály až s příchodem Aničky a Toníka?
Simona: Ano, třeba slavíme „dny příchodu“ – tedy den, kdy k nám Anička a Toník přišli. Neříkáme tomu výročí nebo tak, ale prostě si uděláme hezký den, něco upečeme, dáme si výlet. Dětem to připomíná, že ten den byl důležitý, že si ho vážíme.
Jindřich: A s dětmi jsme začali dělat i kalendář roku – každý měsíc si společně malujeme, co nás čeká. Narozeniny, svátky, výlety, ale i třeba první sníh.
Simona: To je pravda, to je náš velký projekt. Děti se tak učí vnímat čas a to, co přichází. Pomáhá jim to nejen s orientací, ale zase jsme u toho, že ví, co bude, co je čeká, což jim opět dává ten pocit jistoty a bezpečí.
Jak slavíte narozeniny, svátky nebo třeba začátek školního roku?
Simona: Narozeniny se u nás slaví vždycky doma, v kruhu rodiny, ale děti mají vždy možnost pozvat i někoho ze sousedství, ze školy. Snažíme se, aby každý měl ten den opravdu svůj. Pro děti, které zažily odmítnutí, je to podle mě důležité.
Jindřich: Začátek školního roku je u nás malá událost – děti dostanou malý dáreček do školy, novou tužku, třeba i oblíbenou svačinu navíc. A večer slavíme „první den“ – povídáme si, co se jim líbilo, a dáme si třeba palačinky. Jo, palačinky se u nás vážou skoro ke všemu 🙂
Máte nějaký „rodinný den“, který patří jen vám?
Simona: Máme jeden víkend v měsíci, který si plánujeme jen jako „rodinný výletní“. Ať už jedeme na hory, na chatu nebo třeba jen do lesa s termoskou a štrůdlem. Nikdo si na ten víkend nic jiného neplánuje. Je to o tom být spolu.
Jindřich: A občas děláme i tzv. „táta a já“ nebo „máma a já“ den, kdy si každé dítě vezme jednoho z nás na něco speciálního. Je to maličkost – třeba jdeme jen na zmrzku nebo do knihovny – ale ten individuální čas je pro ně důležitý.
Jak se snažíte do těchto rituálů zapojit všechny děti, i ty starší?
Simona: Naše starší dcery byly od začátku neuvěřitelně empatické. Teď už jsou skoro dospělé, ale pořád se zapojují. Dělají s dětmi cukroví, zdobí s nimi stromek, někdy vymyslí vlastní nápady na oslavy. Dáváme jim prostor, aby se zapojovaly tak, jak chtějí.
Jindřich: A je krásné vidět, jak se z těchto malých rituálů stává něco, co děti samy navrhují a připomínají. Už nejsou jen „přijaty“, ale tvoří ten domov s námi. A to je pro mě vlastně největší smysl těch tradic – že rostou společně s námi.
Děkujeme za sdílení a přejeme hodně dalších krásných společných chvil.
- Zajímá vás, co Simonu a Jindřicha vedlo k tomu stát se pěstouny? Čtěte první rozhovor!
- Ve druhém rozhovoru se Simonou a Jindřichem zjistíte, jaké byly první Vánocích s Aničkou a Toníkem.
- Jak probíhají kontakty s biologickou rodinou? Otevřete si třetí rozhovor se Simonou a Jindřichem.
