Jako žena, která byla v dětství adoptovaná, jsem otázku potenciálního vlastního rodičovství prožívala velmi intenzivně. Troufám si říct, že jsem si byla o něco víc vědoma faktu, že se těhotenství nemusí povést, že nemusím být biologickou matkou, že nemusím být vůbec matkou. Společně s těhotenstvím vyvstávaly i další otázky: nenesu si s sebou nějakou genetickou vadu, dědičnou nemoc nebo syndromy, které se ještě neprojevily? Nedám svému dítěti do vínku něco, čím bude v životě trpět? A není to sobecké přivádět na svět dítě, když na domov čeká tolik opuštěných dětí?
Sdílet DNA jako živočišná touha
To, že jsem byla adoptovaná, jsem se světem začala víc komunikovat až v dospělosti. A to rovnou velice veřejně prostřednictvím blogu a následně i knihy. Moje okolí tak poměrně dobře zná můj příběh a se vstupem do manželství začaly přicházet otázky na dítě. Logicky. V našem případě ale měly ještě jeden rozměr, kromě té obvyklé nepříjemnosti a nevhodnosti. Lidé se nás, především mě, ptali i na to, jakou cestou budeme dítě mít. Zda, když jsem sama adoptovaná, taky dítě osvojíme. A to odstartovalo celou novou vlnu úzkostí. Měla jsem pocit, že se to ode mě zkrátka čeká.
Adopce není snadná cesta. Je to velmi vědomé rozhodnutí stát se rodičem. Stojí za tím příprava – nejen ta, na kterou jdete v rámci celého procesu, ale i mentální a psychická. Musíte si být jisti, že budete dobrým rodičem, že jste připraveni na všechno, co si dítě s sebou přinese. A já jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Můj manžel rozhodně. Já ne tak docela. A druhým faktorem, který řekl (prozatím) ne osvojení, byla moje touha po biologickém příbuzném. Mít konečně ve svém životě někoho, s kým sdílím DNA a kdo se mi a já jemu bude podobat. Sobecké? Možná. Kdo ale nezná svoje kořeny a nikdy se nesetkal se svou biologickou rodinou, nemůže nikdy pochopit tu samotu, ten pocit, že jste sami na světě.
Narodila se prvobabička
A přišlo dítě, dítě z mého břicha, a s ním se otevřela celá nová kapitola otázek. První z nich byla: jak to ponese moje maminka? Nezraní ji, vidět mě těhotnou, když jí samotné se to nikdy nepodařilo, i když o těhotenství moc stála? Nezranilo. Byla šťastná a přítomná a velmi upřímná ve své podpoře. Bez bolesti či výčitek v tom byla se mnou. Narovinu mi řekla, že mi neporadí v něčem, s čím nemá zkušenost, a tak prožívala těhotenství tak trochu se mnou, jako prvorodička. A taky prvobabička.
Dlouho odložené emoce
Když jsem porodila své dítě, samozřejmě přišla spousta obav, strach a dělohurvoucí pocit odpovědnosti, ale to potkává asi všechny čerstvé rodiče. Zaměřím se tedy na to, co jsem prožívala jinak. Prvních 7 měsíců svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu. A právě prvních 7 měsíců života mého dítěte pro mě byly velmi intenzivní. Můj instinkt mi velel nenechat dítě plakat, nenechat ho kolovat z ruky do ruky. Byla jsem jako lvice chránící své lvíče před domnělým nebezpečím. Velmi kontaktní rodičovství nějakým způsobem nejen uklidňovalo naše dítě, ale léčilo i mě samotnou.
A když jsem si uvědomila, proč to tak je, nemohla jsem přestat plakat. Několik dní, týdnů. Oplakávala jsem sebe sama jako miminko. Nikdy bych nevěřila, že mám v sobě ještě uložené pocity, které jsem prožívala na prahu života. A stejně tam byly a vypluly na povrch tak samozřejmě, jako bych je prožila před rokem. Pocit úzkosti a obrovského strachu z opuštění, pocit samoty, bezmoci a hluboký smutek. To všechno mě zalilo přílivovou vlnou emocí. A ta narážela do hráze, kterou byla přítomnost: láska a bezpečí, které jsme dávali od prvního ultrazvuku našemu malému lvíčeti.
Vstříc klidným vodám
Když se teď ohlédnu za tímto obdobím, cítím obrovskou vděčnost. Za to, že jsem byla adoptovaná a prožila svůj život, jak jsem ho prožila, za to, že jsem měla to štěstí a mohla odnosit své dítě. Za to, že mám na své cestě takovou podporu a bezpečí, ve kterém jsem mohla začít hojit svoje vnitřní miminko. Jsem vděčná i za ty drtivé pocity smutku – přišly ve chvíli, kdy jsem na ně byla připravená a schopná je pochopit, zpracovat a nechat plynout. Nejsou pryč. Jen se místo bouřlivého moře staly klidnou zátokou, kterou sice občas zachvátí bouře, ale jejíž vody už mě nezaplaví.
Přečtěte si i další příběhy ze života rodin, kterých se jakýkoliv způsobem dotkla náhradní rodinná péče.
Sáhnout můžete i po knize autorky tohoto textu.
