Zuzko, zkuste nám prosím nějak přiblížit, k něčemu připodobnit, jak si mohu jako náhradní rodič představit trauma. Co to vlastně je?
Trauma je takové zvláštní slovo, zejména poslední dobou se o něm hodně mluví a píše v nejrůznějších článcích, je mu věnována velká pozornost, ale tím, že je to něco na první pohled “neviditelného,” neumíme si ho vlastně tak dobře představit.
Když má někdo fyzické zranění, např. zlomenou nohu, je to viditelné hned na první pohled. Také je prakticky každému zřejmé, že člověk se zlomenou nohou potřebuje určitou speciální pomoc, jako je třeba sádra nebo berle. A pravděpodobně jsou nám jasná i omezení, jaká takový člověk má, třeba to, že se zlomenou nohou nepoběží maraton.
Trauma tak snadno viditelné není, bývá našim očím na první pohled skryto hluboko uvnitř. Vzniká jako reakce na určitou situaci či událost, kterou nedokážeme v danou chvíli dobře zvládnout tak, aby nás nezahltila. Může to být proto, že jsme ještě příliš malí, bezbranní a křehcí, a nemáme dostatek zkušeností, jak těžké situace zvládat. Pak jsme doslova ochromeni hrůzou, náš mozek a vůbec celý organismus se dostává do pocitu silného ohrožení a spustí alarm, doslova boj o život. Nejde tedy tolik o událost samotnou, ale spíš o naši schopnost na danou událost reagovat a vyrovnat se s ní. Taky proto může být tak těžké se do traumatizovaného člověka vžít, protože ta stejná událost, která je pro jednoho traumatizující, nemusí být pro druhého vůbec tak náročná a ohrožující.
Je trauma dětí, které vyrůstají v náhradních rodinách, v něčem speciální nebo jiné? Existuje malé trauma? Mnoho lidí si myslí, že pokud si dítě na události nevzpomíná, nemohou je nijak ovlivnit.
Ano, můžeme to takto pojmenovat, že trauma u dětí, které vyrůstají v náhradní rodinné péči, je něčím speciální. Můžeme rozlišit různé typy traumatu, přičemž velmi záleží na tom, v kterém věku k traumatizující události dojde, zda se jedná o jednorázové trauma (jako příklad uvedu třeba onu zlomenou nohu po nějakém nešťastném pádu) nebo zda traumatizující situace trvá delší dobu či se pravidelně opakuje (např. dítě, které zažívá týrání od blízkých osob).
Takže u těchto dětí můžeme traumatem nazvat události, které prožily v prenatálním období, v průběhu porodu, při odloučení od původní maminky nebo třeba zážitky zanedbávání, týrání či zneužívání, po kterém následovalo odebrání z původní rodiny apod.?
Ano, každá z těch událostí může být pro dítě traumatem. U těchto dětí se nejčastěji setkáváme s tzv. vývojovým traumatem, někdy je též nazýváno komplexním vývojovým traumatem. Toto trauma zasahuje dítě prakticky ve všech složkách jeho vývoje.
Často jsou původcem tohoto typu traumatu právě nejbližší lidé, kteří by dítě měli chránit a pečovat o něj, ale namísto toho se o něj dobře nestarají, zanedbávají ho či jsou pro něj dokonce nebezpeční a fyzicky či psychicky mu ubližují či ho zneužívají.
Případně se „pouze” nechovají úplně nejlépe ještě předtím, než se dítě narodí, to se týká nejvíce biologických matek v průběhu těhotenství. My dnes již víme, že i prenatální život může mít na dítě velký vliv a že kořeny raného traumatu můžeme nacházet již v této době. Pro dítě by mělo těhotenství a děloha, která ho obklopuje, představovat bezpečné prostředí, v němž se může v klidu vyvíjet a růst. Když je ale nastávající matka pod vlivem silného dlouhotrvajícího stresu, nebo má násilného partnera, který ji psychicky i fyzicky týrá, nebo žije na ulici, kde nemá dostatek dobrého zázemí a kvalitního jídla, to vše se přenáší i na miminko, které tak může už v děloze zažívat pocity silného ohrožení a boje o život.
Vývojové trauma však může vzniknout i na základě na první pohled méně závažných událostí v životě dítěte, netýká se pouze dětí týraných či zneužívaných. Často se s ním setkávám třeba u dětí, které byly v raném věku umístěny do kojeneckých ústavů, a ačkoliv tam měly zajištěny dobrou péči ve smyslu krmení, přebalování atd., i přesto jsou traumatizovány, neboť absence stálé a neměnící se a bezpečné pečující osoby způsobila, že se tyto děti cítily ohrožené. To, že si dítě tyto rané zážitky nepamatuje, lépe řečeno, že je nemá ve vědomé paměti, bohužel neznamená, že na něj nemají vliv.
Takže každé dítě vyrůstající v náhradní rodině si nese svá traumata a v jejich kontextu pak reaguje na situace a lidi kolem sebe?
Bohužel je to tak. Dítě je po narození biologicky, instinktivně nastaveno na to, že zde bude osoba, která o něj bude pečovat, a že to bude tatáž osoba, k níž bylo devět měsíců doslova připoutáno pupeční šňůrou, kterou je schopné po narození rozeznat od jiných osob čichem, jejíž hlas a tlukot srdce z období těhotenství důvěrně zná. Když tato osoba, tedy biologická matka, po porodu zmizí, je to pro dítě zážitek silného ohrožení. V této souvislosti se můžeme setkat také s pojmem „primární zranění”. Proto i děti, které šly do adopce doslova pár dnů po porodu, bývají traumatizovány.
Na traumatu je velmi zákeřné to, že se nemusí projevit hned. Z počátku to může vypadat, že zrovna našemu dítěti nic není, že se chová jako běžné miminko či batole. Ale jak dítě roste, začneme si víc a víc všímat rozporu, který nastává mezi jeho skutečným věkem a mezi tím, jak se chová a jak prožívá různé situace.
Když se bude vztekat a válet po zemi v obchodě dvouleté dítě, můžeme to připisovat třeba období vzdoru. Když to samé udělá osmileté dítě, už je to zvláštní a neobvyklé. Obecně je vlastně problém traumatu takový, že my přistupujeme k dítěti podle jeho chování. Jenže traumatizované dítě svým chováním často vyjadřuje něco úplně jiného a proto, když my reagujeme na chování dítěte, a nikoliv na to, co se za tím chováním skutečně skrývá, můžeme snadno dojít k tomu, že se opakovaně setkáme s neúspěchem našich pokusů o výchovu a péči.
Zde najdete pokračování rozhovoru.
