Máma na pátou: Věci a vztahy

30/01/2025

Jsem „Máma na pátou“. Máma pěti dětí a zároveň terapeutka dětí v náhradní rodinné péči. Neocenitelná zkušenost a praxe k nezaplacení. Již 11. díl s názvem „Věci a vztahy“.

Máme tu leden. Nový rok. Nová předsevzetí. Nová očekávání.

Čím jsem starší nebo možná čím mám víc dětí, tím mi čas rychleji letí – dokonce se to rýmuje. 😊

Zásadně si nedávám předsevzetí, protože to znamená, že v půlce roku bych začala být nervózní, že jsem z předsevzetí ještě nic nestihla, a koncem roku bych propadala depresi, že, jako každý rok, se zase nic nezměnilo a předsevzetí zůstala v sekci „Dodělat“, která se už několik let nafukuje k prasknutí a mám pocit, že spíše přibývá obsahu, než aby ubývalo, a vždy jen svěřuji čas nového roku Boží ochraně a prozřetelnosti a nechávám věci plynout.

Existuje vtip o lidských plánech: „Víte, co nejvíc rozesměje Boha? Lidské plány!“

Ne tedy, že bych nechtěla, aby se Bůh pobavil, ale večer si naplánujete, že druhý den vyrazíte s dětmi na celodenní výlet, napečete v noci tři šišky sekané, koupíte dva bochníky chleba, připravíte batůžky, lahvičky s pitím, dobrůtky, jablíčka, pláštěnky, náhradní trička a ponožky, papírové kapesníky… Všichni si vyzkouší, jestli je netlačí pohorky, aby ušli tu túru na Sněžku a zpět a….

A ráno se probudí někdo s teplotou…

Samozřejmě, že plánujeme, bez toho by to nešlo, ale jsem i velmi dobře vycvičený krizový manager 😊.

Úvod s novoročním předsevzetím máme za sebou a můžeme nahlédnout do tajemství tématu vztahy a věci:

Takové ty teoretické řeči o tom, proč mají děti z náhradních rodin problémy se vztahy a dávají přednost věcem, dárkům, sladkostem, značkovému oblečení, nejnovějším mobilům apod., vám napíše terapeutka a já jsem tu od toho vyprávět vám ty veselé rodinné historky (spojené samozřejmě s daným tématem, takže dnes Věci a vztahy).

Nakupujeme v second handech. Naše první návštěva tohoto obchodu s novým dítětem probíhala hekticky, až to mohlo působit legračně. No, posuďte sami: Dítě nanosí na hromadu všechno možné i nemožné, je mu úplně jedno, že tričko je velikosti kojenecké nebo že boty by byly velké i jeho skoro dospělému bratrovi. Bádala jsem, jakou mělo motivaci k výběru zrovna takového oblečení. Dítě na mě upřelo upřímně svůj pohled s nádechem mírného pohrdání a proneslo: „Ty nekoukáš na reklamy? S touhle značkou budu opravdový sportovec a v těchhle botách se budu vznášet!“

Chvíli jsem uvažovala, jestli nepodat trestní oznámení na dané společnosti za to, že provozují klamavou formu reklamy a dětem matou hlavy, ale od toho jsem upustila. Taky se mi chtělo dost nahlas křičet, že je úplně jedno, jestli mám na sobě tohle tričko nebo tamty boty, pokud jsem úplný blbec, protože oblečení to nezakryje. Vzdala jsem i vysvětlování skutečnosti, že jestli jsem nadaný fotbalista, můžu hrát i v teniskách po dědečkovi. Věděla jsem, že teď na to ještě není vhodný čas. Věděla jsem, že teď ještě dítě hodnotí lidi ne podle vztahů, ale podle značky oblečení.

Dovolila jsem mu koupit jednu značkovou mikinu.

Hrdě si ji neslo a druhý den v ní vyrazilo do školy. Nikdo si samozřejmě ani nevšiml, že dítě jde v nějaké značkové mikině, protože jich mají všichni plné skříně. Dítě si ji při první příležitosti odložilo v parku, kde si hráli s družinou, a to byl konec našeho vlastnictví značkové mikiny. Stejný den odpoledne, když jsme ji tam šli hledat, už měla jiného majitele. Ale to byl možná začátek naší cesty od věcí ke vztahům. Mohla jsem na tom hezky vysvětlit, že mikina se může ztratit, ale náš vztah, vztah mámy k dítěti, se neztratí nikdy, bude s ním až do smrti a nemusí za něj ničím platit – byl tady, je tady a bude tady, i kdyby ztratilo padesát mikin (mimochodem tohle číslo se mi na začátku péče o naše dítě zdálo vesmírně veliké a nedosažitelné, nyní se po dvou a půl letech v počtu ztracených mikin už této metě nebezpečně přibližujeme).

Další historka je vánoční. Vánoce jsou za dveřmi, ale z druhé strany, tzn. jsou už za námi. Naše rodina je veliká a pod stromečkem bývá opravdu kopec dárků. Tohle dítě se se zářícíma očima hrnulo, že začne ze všech postupně sápat barevné obaly se sobíky a stromečky, a nastalo první ouha: „Stop! Na těch dárcích je napsáno, komu patří! Nemůžeš rozbalovat cizí dárky!“

„Takže ty dárky nejsou jenom pro mě? To vám teda vůbec nevěřím, že mě máte rádi! To se přece pozná podle toho, co všechno mi koupíte!“

Sápání po dárcích ale nepřestalo, chtělo je alespoň roznášet a hlídat, co kdo dostal, když už si tohle všechno nemůže nechat samo. A přišlo druhé ouha: „My se tady v rozdávání dárků střídáme. Každý jeden vezmeme a předáme ho majiteli. Pak čekáme, až si ho rozbalí a všichni si můžeme užít jeho radost.“

„Takže já ty dárky nemůžu ani všechny rozdat!? To je teda pitomost, takhle blbý Vánoce!“

Bylo už úplně nepodstatné, co všechno dostalo pod stromeček. Jeho Vánoce skončily s nastavenými pravidly (možná spíše tradicemi) velké rodiny.

Později jsme se dozvěděli, že v přechodné pěstounské péči bylo tohle dítě tak zahlcované věcmi, tedy podporované ve svém přesvědčení, že právě tohle je mírou lásky a vztahovosti k druhému, že jsme měli velmi těžkou práci, abychom je z téhle závislosti na věcech vyvedli. Bylo totiž zvyklé, že na každém běžném nákupu (v podstatě každodenním) si něco svého koupilo (u nás je to jedenkrát za měsíc a v peněžním limitu) a pokud mělo svátek nebo narozeniny, dostávalo dárky od pěstounů, mnoha sousedů a známých, příbuzných pěstounů, paní asistentky ve škole atd., protože to je přece ten chudáček, který se měl špatně a my ho máme rádi. A o Vánocích mělo prý plný gauč dárků (někdy dost nesmyslných nebo nekvalitních, které se hned rozbily, ale byly jen pro něj). Nikdy tohle dítě nevidělo, že by si přechodní pěstouni dali dárek navzájem nebo že by pod stromečkem byl dárek i pro někoho jiného. To nám mnohé osvětlilo a pochopili jsme první zkažené Vánoce, které dítě zažilo u nás v rodině.

Po dvou letech se téma věci versus vztahy přelilo k opačnému extrému a naše dítě plnými hrstmi rozdávalo všechno, co doma našlo (kromě sladkostí, na kterých mělo závislost taky). Takže jeden rok bylo velkým vášnivým sběratelem autíček. Mnoho jich dostávalo od různých lidí, někdy jsme ani neuhlídali, od koho. Mělo krásnou krabici s přepážkami, kam si autíčka vystavovalo, psalo si na štítky názvy aut, výrobce atd. Občas si však aktovku naplnilo těmito krásnými exempláři a rozdalo je ve třídě a v družině. Vlastně si tím předplácelo vztahy s kamarády. Podobně se ztrácela trička, pera z penálu, nálepky, prak koupený na pouti, přívěsky na klíče, lahvičky na pití…

„Mami, když Jirkovi se to tričko tak líbilo a já jsem si říkal, že jich mám doma tolik…“

Situace, o kterých jsme se dozvěděli, jsme se snažili řešit terapeuticky:

„Jasně, je fajn mít kamarády. Jirkovi se líbilo tvoje tričko. A co se líbí tobě u Jirky? Jeho aktovka? Jasně, může se ti líbit, ale nemůžeš ji mít. Stejně tak Jirkovi se může líbit tvoje tričko, ale je tvoje, nemůže ho mít. Mohli byste ho vyměnit za nějaké jeho tričko, ale to musí vědět jeho maminka.“

Pak nastala anabáze shánění telefonu Jirkovy maminky a vysvětlování celé operace, domlouvání schůzky u Jirkovy skříně a výměny triček. To jsme absolvovali mnohokrát s mnoha věcmi. Také se naše čilé učenlivé dítě třeba pochlubilo, že své nové gumovací pero vyměnilo s kamarádem za kousnutí do jeho housky. A nastala nová práce vysvětlování hodnoty věcí a spravedlivé výměny stejné za stejné.

Moc prostoru jsem dneska terapeutce nenechala, ale ty historky stály za to. 😊

Máma na pátou

Terapeutické okénko:

Hezké dny!

Přesvědčit mozek dítěte, že to, že ho obejmu, pohladím nebo na něj myslím, má nekonečnou hodnotu, kdežto čokoláda nebo mikina má hodnotu konečnou, je někdy zapeklitý úkol. Nebála bych se použít tenhle příklad: Dítěti dáte sníst čokoládu. Za chvíli (třeba za hodinu) se ho zeptejte, jestli ještě cítí tu chuť čokolády. Zřejmě odpoví, že ne. A přichází vysvětlení: „Vidíš, čokoláda byla fajn, ale jen na chvíli. To, že jsi můj/moje, je napořád a víme to o sobě, kdykoliv si na to vzpomeneme. Jako kdyby sis vždycky vzpomnělo na tu sladkou chuť, co měla čokoláda, ale bez toho, abys ji muselo jíst. To je láska, to je mít někoho rád.“

Na potvrzení vztahu mi velmi dobře fungují náramky lásky. Z barevných bavlnek upleťte copánek a přivažte na pevno dítěti na zápěstí a sobě samozřejmě taky. S náramkem spíte, koupete se, chodíte do práce a do školy. Jste stále propojení.

Kouzelná je taky fotografie maminky na lahvi na pití nebo v penále. Dnes vám potiskové firmy udělají cokoliv. Pozor ale na ztráty, musíte mít něco dalšího v záloze.

Talismany a přívěšky jsou taky fajn. Uháčkujte malé zvířátko, ušijte z flísu myšku, vystřihněte a zalaminujte srdíčko s vašimi jmény… Fantazii se meze nekladou. Udělejte jich hodně, ztráty budou veliké. 😊

Máma vám slibovala nějakou teorii o tom, proč děti s poruchou attachmentu mají raději věci než lidi. Moc prostoru mi na to vysvětlování nezbylo, ale zkusím to ve zkratce:

Představte si, že žijete na pustém ostrově, kde jste sami. Postupně si vyrobíte pracovní nástroje (sekeru, nůž, pilku) z toho, co najdete a vlastnoručně opracujete. Po lidech se vám bude stýskat, ale tyhle věci pro vás znamenají možnost přežití. Naše děti taky mají pocit, že pokud budou mít nejnovější model telefonu, zapadnou a druzí si jich budou víc vážit (přežijí ve svém světě). Mají tak poškozené sebevědomí a sociální dovednosti, že nejsou schopné navázat kvalitní citový vztah a dohání to značkovou mikinou, drahými cigaretami, pizzou na svačinu apod. A to přitahuje podobně naladěné, nezralé a nemocné spolužáky a roztáčí se kolotoč vrstevnické neúspěšnosti, prostoru pro šikanu („Když zejtra nedoneseš prachy, tak dostaneš klepec!“) a stále většího propadání sebevědomí.

Jediná cesta je dítě přeučit z věcí na vztahy. Návody máte výše. Obnáší to i umění říci „Ne!“ (nekoupím, nedám). Samozřejmě jsme si řekli, že „ne“ je útočné a dítě startuje se svou agresí a špatným já, ale myšlenkově musím „NE“ držet, říci musím: „Jasně, moc by sis přál nový telefon. Já jsem ochotná ti dát pět tisíc, zbytek bude potřeba si vydělat.“ Dítě si může vydělávat i doma, ale musí dělat práci za vás (povléknout peřiny, umýt okna, nakoupit…), ne, že mu budete platit za jeho povinnosti! Taky může oznámit rodině, že si šetří na nový telefon a nechce žádné dárky, ale prosí o finanční příspěvek. Naučíte ho do života mnoho z finanční gramotnosti.

terapeutka

Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i ostatní díly!