Přijde mi nelidské v čase před Vánoci psát o tak závažné věci, jako je Špatné já.
Ale budiž!
Ani Ježíšek neměl na růžích ustláno a zlý král Herodes kvůli němu vyvolal vraždění všech chlapečků do dvou let věku, protože se zoufale bál o korunu. O tu svoji korunu na hlavě jako symbol své vlády. Protože mudrci mu řekli, že se jdou poklonit do Betléma budoucímu králi, protože jim to vyjevily hvězdy. Nevinná věta a rozpoutala řádění vojáků po celé oblasti a většina rodin přišla o to nejcennější – o své dítě. A o tom se o Vánocích nemluví.
My tedy budeme mluvit, a to o Špatném já. (Je schválně s velkým Š, protože je to syndrom, tedy soubor příznaků, kterými se projevuje, a to nejen u dětí. Mnoho lidí s nevhodným chováním trpí syndromem Špatného já a u masových nebo sériových vrahů to bývá pravidlo.)
Začneme zvesela opět vzpomínkami mámy na pátou:
Špatné já je jako virus – neustále mutuje. Když si s ním poradíte ve školním prostředí a dítě konečně přestane po třídě házet otevřeným penálem a křičet, že je debil, který nic neumí, a válet se po zemi tlučíc hlavou o cokoliv, co je v dosahu a je tvrdší než dřevo, což vyvolávala třeba poznámka paní učitelky o tom, že mu chybí v penále jedna tužka č. 3, tak začne podobné peklo při tělocviku. Dítě doběhne druhé a vítěze strčí v cíli na černou škváru jenom proto, že ho předběhl. Špatné já je aktivní vždy a všude. Ve výtvarce pocáká černou vodovkou každý výkres, který by se jenom mohl zdát hezčí než ten našeho dítěte. Dokáže ostříhat tupými nůžkami vlasy spolužačce, kterou všichni obdivují, jaký má cop. Vyhodí do koše super autíčko, které přinesl spolužák ukázat kamarádům, a před tím, než skončí v koši, je ještě řádně rozšlapáno. Pokud jsou utržena všechna čtyři kola, tak je Špatnému já blaze.
Trochu to vypadá, jako by za všechny průšvihy a darebáctví mohlo jen Špatné já. Může opravdu za hodně věcí.
Jedno naše dítě vymyslelo proti viru Špatného já účinnou obranu: převtělovalo se do Pikachua.
Kdo ho neznáte, tak je to milý malý pidižvík, žluťoučký jako kuřátko, a patří mezi Pokemony. Tomu vlastně vděčíme za to, že se naše dítě cítilo lépe a my jsme se nezbláznili. Tohle dítě k nám přišlo úplně zmatené, protože první pečovatelé ho týrali, druzí ho extrémně opečovávali, nic neřešili, všechno dovolili, koupili, snídala se šlehačka a večeřely chipsy u neomezeného a nekontrolovaného sledování internetu a s jeho vztekem, který ho občas popadal z toho všeho zmatku, si nevěděli rady a posílali ho s ním do patra rozlehlého domu do pokojíčku, kde s ním bylo samo (tedy dítě a vztek). Tohle dítě se s námi teprve učilo laskavým zdravým hranicím. Nás stálo mnoho sil a nervů hranice udržet a naše dítě stálo mnoho sil a nervů je přijmout.
Tak třeba večerní rituál, kdy už se snažíte, aby byla pohoda a klid. Dítě se svléká. Podotýkám, že školní dítě, aby nás někdo nepodezříval z týrání kojenců a batolat. Dítě se svléká a oblečení pohází cestou z koupelny do dětského pokoje. „Roztrousí“ je lepší slovo. Většina je na ruby. Ponožka v umyvadle, spodní prádlo uprostřed chodby, druhá ponožka visí na svítidle v koupelně (Bůh ví, jak ji tam dítě dostalo), tričko není k nalezení a tepláky má dítě na hlavě jako čepici. První naše pravidlo bylo, že svlečené prádlo patří do šuplíku na přebrání. Je to kouzelný šuplík, který vyprazdňuje maminka po posouzení stavu oděvu. Existují čtyři možnosti: 1. vzít si druhý den (těchto oděvů je opravdu zoufale málo, takřka neexistují), 2. vyprat (těch bývá většina, stát by na to měl myslet při výměře příspěvku pro osoby pečující), 3. vyprat a spravit (knoflíky a tkaničky mám v zásobě stále, záplaty vytvářím ze zbytků flísu (nemusím je entlovat a vydrží)) a 4. vyhodit (bohužel i tato skupina je v permanenci a stále řeším, jestli existuje firma na ekologickou likvidaci oděvů – vím, že se z textilního odpadu někde dělá cupanina, viděla jsem i prkna z textilního odpadu, asi bych mohla významně přispívat do jejich surovinového portfolia). Vraťme se na začátek myšlenky – dítě se svléká a pohazuje věci. Vy jako vychovatelé znalí věci a tématu attachmentových poruch zvolíte velmi terapeutickou větu:
„Jé, cestou od koupelny jsem potkala spoustu prádla, které by si moc přálo schovat se v tom šuplíku na přebírání prádla!“
Je to hravé, milé, nikoho to neobviňuje z nepořádku. Na vlastní, rodné dítě byste bez rozpaků zakřičeli: „Hele, kdo myslíš, že jsem? Tvoje služka nebo co? Mazej si posbírat to prádlo!“ Ale přijaté dítě slyší něžný a laskavý příběh o prádle, které se těší na kamarády v šuplíku. A přesto vznikne výbuch, že nám není nikdy nic dost dobrý, nebo že nikdy nic neudělá dobře apod.
Naše dítě si ale po nějaké době učení pravidlům, aby sneslo pocit hanby, že selhalo a něco udělalo špatně (tedy vždycky v době, kdy se probudilo Špatné já), vymyslelo kamaráda Pikachua a situaci zvrátilo do úplně jiné dimenze:
„Mami, já jsem teď Pikachu a já Kubovi vyřídím, že má to prádlo posbírat. Ona to po něm dřív ta paní, co s ní bydlel, sbírala. Je pro něj těžký to teď dělat jinak.“
Situace jako vystřižená z učebnice terapie attachmentu.
A tak jsme hráli na Pikachua všichni. A dokonce jsme to pak využívali i na pochvaly: „Pikachu, představ si, že dneska všechno oblečení bylo na správném místě! Vyřiď to! Máme z toho velikou radost!“
Pro dítě se Špatným já je totiž těžké přijmout i pozitivní věci, protože jim nevěří. Věta, kterou jsme s manželem vyslechli, je opravdu děsivá: „Jsem debil a jako debil i umřu!“ Tuhle větu proneslo dítě, které má ve škole samé jedničky, vyniká ve sportu i v umění, čte encyklopedie a většinu věcí si z nich i pamatuje!
A další děsivá věta, kterou nikdy nezapomenu: „Vy mě chválíte stejně jenom proto, abych si začal myslet, že jste hodný a mohli jste mě pak líp mučit a tejrat!“ Byla pronesena po několika měsících práce s terapeutickým rodičovstvím. Ale možná právě v téhle době začaly pukat ledy nedůvěry v dospěláky a dítě se začalo bát, že by mohlo ztratit své jistoty nevěřit nikomu a ztratit se v neznámém světě porozumění, pochopení, lásky, chybování a odpouštění.
Máma na pátou
Pokračování terapeutky:
Téma Špatného já je opravdu silný protivník a objevuje se i po mnoha letech kvalitního a láskyplného vztahu. Častost situací, kde je aktivní, se ale snižuje.
Vychází z faktu, že dítě přichází na svět jako nechtěné, neplánované, opuštěné, bez rodičovské náruče. Nikdo se netěší na to, až poprvé uvidí jeho malinké prstíčky, barvu jeho očí, přivoní si k jeho vláskům… Nikdo na něj nedělá ksichtíky a nešišlá: „Ty moje malá pudelko!“ Není nikdo, kdo by obětoval vlastní spánek, lyžování na horách a svoji atletickou postavu s plochým pevným bříškem pro tohle stvořeníčko. V době, kdy dítě věří, že je pevnou součástí své matky (což je asi první dva roky po porodu), tam není nikdo, je vedle něj prázdno. Proto je naprostým zvěrstvem oddělovat kojence a batolata od matek. Kdekoliv! Ať jsou to dětské skupinky, nemocnice nebo urputná babička, která přece zvládne dítě nakrmit a uspat. Musí být spolu právě pro ten bezpečný pocit závislosti na tom velkém, co je pořád se mnou a postará se o všechny potřeby, které já nezvládám. A to nemyslím jen jídlo, pití, přebalení a koupání, ale i emoce, se kterými si dítě absolutně neví rady – zahlcují ho, je jimi po okraj naplněno. Proto pláče vždy, když se lekne nebo je smutné tak, jako kdyby šlo o život. Jde o život. V té chvíli nevnímá nic jiného než zahlcující emoci, obrovského slona v břiše, který tam řádí, a někdo musí přijít pomoci mu ho zkrotit. A tuhle funkci plní rodiče: vezmou dítě do náruče, podívají se mu do očí, začnou konejšivým hlasem něco vyprávět a slon se zklidní. Příště už se tak nerozzuří, když mu nedají hned najíst, ale bude jen neklidný a za půl roku už jen oznámí, že má hlad a rád by se najedl.
S těmito slony potřebují pomoci i naše děti, protože neměly vedle sebe bezpečí dospěláka, který by je naučil slony krotit. Takže je nutné i v pěti i v deseti letech (podle toho, jak staré dítě k vám přijde) při zdivočení slonů děti brát do náruče, hledět jim do očí a konejšivě jim vyprávět, že se nic neděje a jste tady s nimi a spolu to zvládnete.
Úskalím je, že v době, kdy dítě zuří a jeho sloni mu šlapou po jeho duši, máme tendenci prohlásit, že zlobí, a odehnat ho od sebe pryč. U vlastních dětí to částečně funguje, protože mají od početí budovanou bezpečnou vazbu a tu nechtějí ztratit, takže zuří, naštvou se, ale pak se přijdou potulit a ujistit, že s naším láskyplným vztahem je všechno v pořádku. My jim káravě zdůrazníme, že kopat do kočičky se fakt nesmí, a přivineme je k sobě.
Jenže! Dítě s poruchou vazby se nepřijde ujišťovat. Pokud ho pošlu pryč s tím, že je ošklivé a zlobí, jenom mu potvrdím jeho pravdu o sobě samém, že je zlé a nezaslouží si být milováno!!!
Já musím být ten, který přepisuje tento silný vzorec v jeho sebevědomí. Já musím říct: Jéje, tebe něco hrozně naštvalo! Já s tebou teď zůstanu, dokud to nepřejde! Budeme na to dva!
Zůstat s dítětem, nechat si nadávat do krav, hovad, debilů, bouchat do sebe, snést křik drásající uši i duši, protože to je ničivý dusot rozzuřeného slona, který tu svou bolest, bezmoc, osamění, beznaděj, zlost, hlad a mnoho dalšího musí vydupat a vyzuřit. Pak bude klid. Slon to musí udělat mnohokrát, protože je toho uvnitř moc. Dovolte mu to. Jsou to léčivé chvilky a nenadává vám, ale možná osobě, která ho opustila, a toho smutku se musí zbavit, aby jednou mohl žít šťastný život. Někdy se sloni budí v noci a dupou jako noční děsy, někdy to bývá při únavě, někdy ve dnech, kdy není řád, tedy o dovolených a dnech volna. To je dobré vědět.
Taky je dobré vědět, že když slona zastavíte, zakážete mu zuřit a dupat, tak to udělá někde jinde a někdy jindy (ve školce, ve škole, venku na hřišti, zvířeti, autíčku…). Je tedy bezpečné být u toho a mít slona pod kontrolou. V té chvíli jste plnohodnotní terapeuti dětské duše.
V té chvíli měníte pro dítě jeho budoucnost!
terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i ostatní díly!
