Je to strašidelný nápis, ale je listopad a nějaká ta rýmička nebo angína k tomu patří.
Začínám mít pocit, že o našich náhradkových dětech už toho bylo řečeno mnoho a přesto jsou lidé, kteří je nechápou, nedokážou přijmout jejich jiné vidění světa či obranné reakce.
Nemoc tyhle děti vnímají také po svém:
Jedno naše asi tříleté dítě tiše uprostřed noci přihopkalo k naší ložnici, zaťukalo (jak je naučeným zvykem) a čekalo, až já nebo manžel opustíme blaženou říši snů a pozveme ho dál, do teplé reality naší postele. (Pokud nejsem v bezvědomí nebo nemám horečku nad 39 °C, tak to samozřejmě bývám já, kdo vystřelí z postele, a ještě se snažím, aby dítě nevzbudilo manžela. To ale není jen tak. Spí jak dřevo a jen se ráno zeptá: „Jak ses vyspala, miláčku?“ Po některých vydařených nočních dobrodružstvích mívám chuť po něm hodit velkou cihlou. ☹) Tak tohle děťátko stálo na prahu a sálalo jak sluníčko, leskly se mu čokoládově hnědé velké oči a povídá: „Maminko, něco se děje s mým tělem.“ Jásala jsem. Ne nad horečkou, kterou samozřejmě mělo, ale nad tím, že konečně je propojené se svým tělíčkem a hlásí změnu. Do té doby mu bylo úplně všechno jedno (očkování, modřiny, teploty…). Na nic jeho tělo nereagovalo, protože dříve nemělo komu hlásit, že bude potřebovat péči. Bylo to dítě s tzv. odtažitým attachmentem přivezené z ústavní péče.
Další naše historka s nemocí je od většího dítěte, které bylo týrané. Při sebemenší nepohodě nebo pupínku, oděrce, štípanci, odchlíplé kůžičce se jednak bálo, že umře (možná mu bývalí pečovatelé vyhrožovali, že ho zabijí), a zvláště ve větší společnosti z toho bývá poprask, když dítě štípne komár a vy ho najdete uplakané ráno před chatkou a mezi vzlyky, převyšujícími všechny povolené decibely na nočním tábořišti, vyrážející osudnou otázku: „Maminko, jak rychle umřu?“ Tohle dítě také při každém kýchnutí, kapce u nosu, zakašlání propadalo hlubokému stavu naštvání na sebe, na svět i na všechny ostatní zdravé lidi: „Já jsem takovej debil, že se mě chytne každej virus! A jenom já musím bejt takhle blbě nemocnej!“ A že těch nemocí první rok bylo opravdu hodně! Vzpomínám si, že vždy čtrnáct dní trvala rýma nebo kašel nebo bolení bříška, tři dny zdraví stačily a dostavila se nová rýmička. Dítě se jednak promořovalo našimi rodinnými patogeny a jednak si podvědomě říkalo o péči a pozornost. To vám pak vysvětlí terapeutka.
Máme velké štěstí na zdravé děti. Je pravda, že se snažíme tomu jít naproti třeba stravou (máme jen výjimečně bílé pečivo nebo sladké pití). Zastáváme názor, že tmavý chleba jedli už naši předkové a teď věda objevuje, jak je zdraví prospěšný, a hektolitry vody, které lidstvo již vypilo bez sirupů a cukru, také něco vypovídají o lidské moudrosti. Vyvolává to ale zvláštní reakce okolí, kdy mi třeba vzkáže paní asistentka ze školy, že naše dítě nosí chudé svačiny a chodí pít vodu na toaletu, ať se nad tím zamyslíme. Moc by se mi chtělo jí udělat přednášku o zdravé výživě. Neudělám to. Nemá to smysl. Porovnává úroveň rodin podle ceny sušenek, zdravé lahve nebo exotického ovoce, které děti stejně házejí do koše. Naše děti dál pijí kohoutkovou vodu, ale dáváme ji do obyčejných plastových lahviček, které nám prázdné nosí naši kamarádi od svých dětí. Dále naše děti nosí žitný chleba, ale kdo neochutnal čerstvý chleba s máslem a solí, nepochopí. Dále naše děti nosí vykrojené hrušky, protože mnoho plodů je červavých, pokud máte svůj strom na vlastní zahradě, ale červavé neznamená zkažené. Dále si naše děti váží každé spadané švestky a pokroucené mrkve. A tak to pro ně chceme do jejich dospělého života: aby měly úctu k sobě, ke druhým, ke světu.
To jsem ale zase v oblacích u ideálů a musím se vrátit k těm nudlím u nosu a horečce.
Vlastně ještě ne.
No, vlastně ano. Ono to totiž hodně souvisí s prevencí, stejně jako ta výživa.
Víte, co byste mohli vidět třeba tak třináctého ledna v našem městě, v naší ulici, u našeho domu?
To je hodně těžká otázka. Mohli byste vidět několik (většinou podle toho, kdo je zrovna doma, a někdy je nás i víc, než jen domácí, chodí s námi už i kamarádi starších dětí) osob v plavkách s čepicemi na hlavách a rukavicemi na rukou, sněhulemi na nohou. Klepete si na čelo? Zkuste to! (Ne si klepat na čelo, ale vzít si v pořádném mraze plavky a vyjít nebo vyběhnout si ven.)
Je to tak příjemné a tak zdravé!
Když jsme se to učili, byly dohady, jestli to mají lepší kluci s delší nohavičkou koupacích šortek, nebo holky s podprsenkou od plavek, která kryje alespoň malou část hrudníku. Dnes nám to je k smíchu. Už neřešíme délku šortek, ale délku trasy, kterou půjdeme. Menší děti chodí zpočátku v tričku a teplákách, pokud se jim plavky zdají moc, ale nakonec jsme všichni skončili v těch plavkách, čepici, rukavicích a sněhulích. O koncové části těla je nutné pečovat, aby nedošlo k omrzlinám, ale střed těla si poradí a ten pocit, když po takové vycházce vstoupíte do vyhřáté předsíně a po těle vám jakoby začne běhat tisíc mravenců, je k nepopsání a k nezaplacení. Takže se otužujeme a je to znát. Děti, které máme, sice občas mají rýmu, ale nikdy s ní nemusí ležet v posteli a brát kapky do nosu, kloktat, dělat si zábaly a skončit s antibiotiky užívanými po šesti hodinách.
Dítě, které se hroutilo z rýmy, jsem naučila, že náš imunitní systém potřebuje cvičení, jako my cvičíme, abychom byli silnější a rychlejší. A každá tahle rýma je takovým cvičením. Teď už při rýmě chodí s kapesníkem v každé kapse a hlásí: “To je jenom cvičení, aby moje obrana těla byla silnější a chytřejší!“
Nebojte se zimy a buďte silnější!
Máma na pátou
Okénko terapeutky:
Listopadové okénko je zavřené, za ním se topí a sálá příjemně teplý vzduch. V ruce máte hrneček svařeného vína se skořicí a hřebíčkem…
Jako terapeutka bych teď chtěla tuhle imaginaci dovést do dokonalosti a nechat vás si ji užít.
Ideální by bylo, kdybychom mohli všichni někde sedět, tedy spíš ležet, na měkké kožešině, zachumlaní do chlupaťoučké deky s příjemným polštářkem pod hlavou. Blízko je krb s praskajícími poleny a mírnými plamínky, které plodí sálavé teplo, které se rozlévá po celém prostoru.
Vy máte čas jen a jen pro sebe, nikde nic neruší tuhle podzimní pohodu. Sousedi už nesekají trávník v neděli ve 12.43 hodin, zrovna, když zasedáte k nedělnímu obědu, ani neporcují motorovou pilou deset kubíků dřeva, kterým si obloží dům na zimu jako u Broučků od pana Karafiáta. Prostě je provozní ticho. To znamená, že dům nebo byt vydává běžné signály každodenního života. (Nevím, jak u vás, ale u nás tedy běží v kuchyni myčka, v koupelně pračka, někdo splachuje záchod, někdo dupe po schodech, jiný komentuje velmi nahlas svou online hru s kamarády na počítači, občas se přidává robotický vysavač, varná konvice, sušička na ovoce nebo digestoř, mňoukání koček, chroupání kotle na peletky a bzučení elektrického čerpadla. To je naše každodenní symfonie vyvolávající u členů naší domácnosti pocit pohody.)
Děti jsou někde v bezpečí, ideálně mimo doslech. (Pokud jste je zavřeli do sklepa, který je pod obytným domem, rychle je běžte přemístit do venkovní kůlny 😊, kopání do dveří skoro nebude slyšet.)
Zamkněte (kvůli dětem, které ještě neumí číst) a na dveře pověste velkou ceduli s nápisem: Neklepat! V ohrožení života volejte číslo 155.
Myslím, že jsme připraveni projít meditací a relaxací bez velké újmy a vyrušování…
Ležíte v objetí měkkých kožešin, obklopuje vás příjemné teplo (stejně se přikryjte, tělo v relaxaci snižuje tělesnou teplotu a z uvolnění by vás vytrhl pocit chladu). Ideální je ležet na zádech s volně nataženýma rukama a nohama. Dýcháte volně. Nádech, výdech…
Chvíli se zaměřte na svůj dech a jen pozorujte, s jakou samozřejmostí tělo přijme kyslík, který rozešle přibližně šestnáctkrát za minutu ke každé buňce našeho těla (klidně se podívejte na kreslený francouzský seriál Naše tělo, díl o dýchání, tam vám to pan profesor s dlouhým vousem potvrdí). A za malou chvíli si můžete užívat blahý pocit uvolnění při výdechu, který bez našeho přičinění zbavuje tělo oxidu uhličitého a svaly jsou připraveny na relaxaci, tedy uvolnění. Oceňte svoje tělo za tuhle práci. Poděkujte mu, že pro vás každou minutu vašeho života zajistí několik litrů vzduchu, abyste mohli žít, vidět, slyšet, milovat…
Děkuji moje tělo za tvou moudrost a vytrvalost. Děkuji za všechno, co díky tobě mohu každý den dělat (i když je to těžká práce, která mě unavuje, nebo věci, které mě neskonale štvou, třeba vytírat společnou chodbu poplivanou od sousedovic puberťáka a jeho kamarádů).
Děkuji ti za to, jaké jsi, jak vypadám, jakou mám postavu, oči, vlasy (i když jsem vždycky chtěl být o deset čísel vyšší a oslňovat kudrnatými kadeřemi a ledově modrýma očima a Bůh, nebo kdo to tam nahoře rozděluje, mi přifařil vlasy jak slámu po vydatném lijáku, krátké nohy a o očích raději nemluvím, protože pět dioptrií, to jen tak někdo nemá!).
Děkuji za to, že každý den mohu otevřít oči, slyšet na jaře řvoucí ptactvo, cítit otevřenou větračkou kouř ze sousedových jointů, které si užívá na balkóně. Děkuji za moje ruce i nohy, které mi slouží ve dne (a podle první části dnešního psaní matky na pátou taky v noci).
Děkuji za zdravou hlavu, která může myslet na to, co mám koupit do vypleněné lednice, takže nepřivezu místo kila šunky třeba kilo nabíjecích baterií (vyšlo by to asi o něco dráž…).
Až poděkujete tělu, můžete mu dopřát tu představu teplého svařáčku ve vašich dlaních. Vnímejte teplo, vůni, chuť, hladkost hrnečku, ve kterém ta úžasná tekutina spočívá, kochejte se tmavou rubínovou barvou hladiny… Dělejte to, jak dlouho potřebujete nebo dokud neuslyšíte houkání sanitky, kterou dle vašich instrukcí na dveřích někdo z dětí chytře zavolal. 😊
Takže o nemocích to moc nebylo, ale spíš o tom, jak se udržet při zdraví fyzickém i psychickém.
Buďte zdraví a na počtenou v prosinci.
terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
