Uvědomuji si, že jsem načala jakýsi cyklus, který se dotýká dřeně osobnosti dětí (ale asi nejen dětí). Minulá otázka: „Co chci?“ vám měla osvětlit bytostnou potřebu bezpodmínečné lásky. A teď následuje výzva na hledání osobitosti: „Kdo jsem?“
Jak těžké a nekonečné téma. Připadá mi to, jako kdybychom si honili vlastní ocas – když konečně zahlédnete jeho špičku, hned vám uteče. Terapeutka vám může napsat všechnu tu únavnou teorii o tom, jak se osobnost utváří, z čeho se skládá, jak se vyvíjí s věkem atd., ale na co? Já potřebuji, aby se moje děti cítily dobře nejen se mnou (to už jsme jakžtakž zvládli), ale i samy se sebou, aby se prostě dokázaly přijmout a mít rády.
Klasický obraz, jaká je to zoufalá dřina:
Dítě už žije tři roky v terapeutickém vztahu s rodičem, ten reaguje většinou léčivě na jeho projevy i prožívání, a pak přijde den, kdy venku prší (i když byla domluvená procházka), táta je nemocný (takže má dítě podvědomý strach o ztrátu pečující osoby, i když je to třeba jen bolení hlavy), k obědu bylo něco, co mu úplně nechutná, a pak máma zadá oprávněný požadavek, aby vyklidilo příbory (máma to zadá v režimu terapeutického přístupu větou: „Broučku, moc by mi pomohlo, kdybys šel vyklidit příbory!“ a je to pravidelná pomoc dítěte v domácnosti).
A výbuch je tu:
„Jasně, jako vždycky! Jsem tak pitomej, že nejím ani brokolici, i když všem ostatním na světě chutná! A k tomu mi pořád musíš říkat na ty blbý příbory! Nic jinýho nedělám než příbory, příbory, tisíc, milión příborů! Nejradši bych je všechny vyhodil do koše! Já jsem takovej debil! Rychle mě vystřelte na Mars, ať vám tady nekazím tu dokonalou rodinu! Stejně se nikdy nic nenaučím! Jsem kretén a patřím na smeťák! Měli mě zabít hned v nemocnici, abych nekazil nikomu život!“
Nádech, výdech. (Mně to tedy někdy už nepomáhá a mám chuť bezmocně křičet a v hlavě mi běží myšlenka: Kolikrát ještě budu muset tohle vydržet!)
Všechny moudré věty mi přijdou v té chvíli tak uboze hloupé, proti bídě dítěte, které se musí nenávidět kvůli tomu, že nepocítilo na počátku bytí lásku a přijetí.
Jsem schopná jen dítě přitulit a konejšit:
„Pojď sem, ty moje děťátko malý. To bude dobrý!“ Teď už jsem schopná říct upřímně i „Mám tě moc ráda!“
Jsem zdravotník a vím, kolik bolesti tělo musí vydržet po operacích, při onkologických onemocněních, když někoho bolí záda nebo má zánět nervů. Ale mám pocit, že duševní bolest je minimálně srovnatelnější. A to na ni nemáme žádná analgetika (léky proti bolesti).
Znám jednu krásnou (ale obsahově náročnou) knížku Chlapeček za zdí.
Je tematicky zaměřená na děti, které jsou zazděné ve svém přesvědčení o tom, jak jsou špatné ony samy, jak je děsivý svět okolo nich a v přesvědčení, že nikomu z lidí není radno důvěřovat. V knize chodí maminka (asi náhradní) chlapečkovi ke zdi zpívat, povídat mu, naslouchat jeho pláči… Den za dnem. Jednoho dne kluk zuří a buší do zdi, tryskají mu slzy a máma stojí na druhé straně a holýma rukama se snaží ve zdi probourat škvírku, kterou by se ho mohla dotknout. Dotknout se jeho bolavého srdce, vzít si ho na klín a plakat s ním…
Je to hodně silné, protože to není jen na papíře, ale žiju to se svými dětmi.
Mám i teď v očích slzy a svíravý pocit v krku.
Nezbývá ale než čekat, až budu součástí té vlny energie, která zeď zboří. Musím být připravená každým okamžikem. Nikdo neví, kdy to nastane a srdce dítěte bude tak zoufalé, že zboří všechny obrany. Musím tam být, abych ho hned zachytila do pevných dlaní bezpečí.
Pozor: Kdybych vzala bourací kladivo a do zdi se pustila bez souladu s prožíváním dítěte, dítě se zalekne a obrany ještě posílí! Zásadní je čekat na tu správnou vlnu, jak se říká v jednom animáku o tučňácích. (Mimochodem je to přesně to ústřední téma zraněného srdce a laskavé trpělivosti s nabízením vztahu, o kterém jsem teď psala, opět terapeutický film. Myslím, že se jmenuje Vlny.).
Máma na pátou
Tak co, chcete tu nudnou teorii o osobnosti?
Máma mě trochu shazovala, ale to nevadí. Já ji chápu. Je to prostě „cíťa“, má trochu náběh na hysterii, emoční dysbalanci a syndrom vyhoření. Vždyť to jasně musíte cítit z těch jejích výlevů.
No, teď to sice bylo trochu neprofesionální, protože hodnotím, a to by se v terapii nemělo.
Ale je to jedna – jedna!
Takže plán:
Asi vám v pár větách osvětlím, z čeho pramení krize identity těchto dětí (miluji teorii, protože v ní se dají hledat odpovědi na otázky „Proč?“) a pak by nastalo opět desatero, jak děti podpořit v budování vlastního zdravého a bezpečného sebevědomí.
Dítě, které ví, že se narodilo matce, která nestála za nic, a otci, který nestál taky za nic, si spočítá dvě a dvě – prostě taky nestojí za nic a nikdy se to nezmění. Dítě jen ze života a světa vychytává důkazy této své pokřivené pravdy o sobě a při každém pochybení propuká v zoufalství, že je to opravdu tak, že se nikdy nic nenaučí, nikdy nic nepochopí, nikdy nic z něho nebude. A pokud to pečující osoby občas přiživí svým výrokem: „Ty jsi truhlík!“ nebo „Á, zase jsme o jedno tričko lehčí!“, tak dítě nemá šanci se z bludného kruhu dostat. Ten, kdo může gordický uzel (obecně jde vždy o něco hodně zamotaného) přetnout je jen a jen pečující osoba v kvalitním attachmentovém léčivém vztahu, která prostě tahle potvrzení jeho abnormálnosti dítěti přestane dávat. Tím vlastně záchvaty typu „Jsem debil!“ začnou být méně a méně časté. Trvá to dlouho. Jako většina věcí, o kterých si povídáme v souvislosti s náhradní rodinnou péčí a s attachmentem.
Ale jednoho dne v mozku dítěte převáží počet pozitivních ujištění, že je brouček, koťátko a mazlík nad ujištěními, že je debil, blbec a k ničemu. A sebevědomí dítěte se může vydat ozdravným směrem, začít důvěřovat svým schopnostem a po malých krůčcích ukázat světu, co v něm dříme za poklady.
Miluji krátké a stručné návody (nedávno jsem podle piktogramů (pouze obrázky bez textu) složila polohovací postel). Jsem systematik a postupuji krok za krokem. Dokud si nejsem jistá tím, že stojím pevně na zemi, nepostavím na podlahu štafle, po kterých bych vylezla vyměnit žárovku.
Takže předkládám stručný a jasný návod na podporu dětského já (v piktogramech to nebude, ale text bude stručný):
1. Milujte své dítě!
Píšu to poměrně často, přesto mám dojem, že to stále nestačí. Milujte ho bezpodmínečně. Neříkejte mu: Budu tě mít rád, až budeš hodný! Dítě samo nemůže být hodné. Je hodné proto, že vás miluje a nechce vás zranit. Je hodné proto, že chce být v souladu s vámi. Je hodné proto, že mu to dovolíte svým přijetím v době, kdy hodné není!
Neznamená to schvalovat, že dítě lže nebo rozbilo nějakou věc!
Znamená to řešit s ním jeho dysregulované (nesprávné) chování a ujistit ho v tom, že s ním zvládnete opravdu všechno a nic vás nerozdělí. (Lze to komentovat např. slovy: „Vojto, tohle byla pěkná blbost, co se stala. Já za tebou ale stojím a půjdu s tebou do školy, abychom to řešili v klidu i s paní učitelkou.“)
2. Všímejte si věcí, které fungují.
Zaměřte se na ně a mluvte o nich. („Maruško, vidím, že dnes je všechno prádlo na svém místě!“).
3. Snažte se nekomentovat věci, které se nepovedly.
„Jé, tady jsou ještě příbory. Potřebovala bych je uklidit do šuplíku. Kdepak je můj pomocník?“. Žádné další výlevy, komentáře a obviňování, že nikdy nemůže nic být v pořádku!
4. Oceňujte snahu.
Je to někdy těžké. Dítě občas něco rozsype, poškodí, rozlije. Důležitější než výsledek je ale proces, úmysl.
Představte si dítě, které vám pokreslí bílé značkové sportovní tričko velkým žlutým Mimoňem. Pak ho zabalí do zmačkaného balicího papíru, který našlo v odpadu, a dá vám ho k svátku.
Máte pocit, že puknete zlostí, protože jste neuhlídali své oblíbené tričko a dítě porušilo spoustu pravidel, včetně toho, že se na oblečení nekreslí.
Zkuste ale konec téhle situace vidět jako attachmentový happy end: Rozbalíte tričko, nadechnete se a vypustíte emoci překvapení a řeknete: „Jé, to je tak krásné tričko s Mimoněm. Takové jsem si vždycky přála!“ (A chodíte v něm rozhodně cvičit).
Ou, dítě se třáslo strachy a nervozitou, jak tohle dopadne, jestli se mamce bude líbit vlastnoručně vyrobený dárek, když si tak přála tričko s Mimoňem. A ono se to povedlo! Přitulí se a v téhle chvíli vás miluje nejvíc na světě.
A pak teprve můžu přidat korekci: „Miláčku, dalšího Mimoně bych už ráda měla na tričku, na kterém se dohodneme spolu. Moc děkuju!“
5. Buďte první, kdo dítěti důvěřuje a věří v jeho schopnosti (které třeba ještě nemělo ani šanci ukázat světu).
Podporujte ho v učení se novým věcem, dávejte mu důvěru, ať může vylézt na prolézačku nebo koupit první rohlík. Je to jako kouzelné pilulky, kterými jeho sebevědomí bude posilováno.
Je to výživné téma a stačí vám dnes patero. Čtěte ho, žijte ho!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
