Proč vůbec Centrum Alma vzniklo a jak dlouho už působíte?
Organizace byla založena již v roce 2007 a od roku 2009 začala fakticky poskytovat sociální služby. Původním záměrem a hlavním cílem bylo především ambulantní doléčování a podpora sociálního začleňování žen, které dokončily pobytovou léčbu závislosti na alkoholu. V té době to byl unikátní projekt a jediné zařízení zaměřené na tuto cílovou skupinu v ČR. Postupem času jsme reagovali na nové výzvy a rozšířili jsme jak cílovou skupinu (pracujeme i s muži a se všemi typy závislostního chování), tak poskytované služby. V adiktologické ambulanci se nyní věnujeme i ambulantní léčbě závislostního chování, doléčování je však stále naší „vlajkovou lodí“.
Do oblasti adiktologické péče spadá také práce s osobami blízkými. Je totiž jasné, že pokud jeden ze členů rodiny pije, nebo nadužívá jiné návykové látky, dopadá to na celý rodinný systém. Obzvláště pak, je-li identifikovaným klientem matka nebo otec nezletilých dětí. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se náš fokus zaměří i na práci s rodinou. Stalo se tak v roce 2016, kdy jsme se začali v Centru ALMA věnovat i poradensko-terapeutické práci s rodinami, v nichž se objevil nějaký adiktologický problém. No a odtud byl už malý krok k tomu, abychom začali pracovat i s náhradními rodinami. Mnoho dětí se do pěstounské péče dostává právě proto, že jejich rodiče nadužívají návykové látky a žijí rizikovým způsobem života, který je obtížně slučitelný s péčí o nezletilé děti anebo je přímo ohrožuje.
Jak člověk pozná, že už by měl vyhledat odbornou pomoc?
Závislost můžeme označit jako stav, kdy u dotyčného dochází k výrazné proměně hodnotového systému ve smyslu upřednostňování užívání návykové látky před jinými hodnotami, jako je například vztah, práce, koníčky atp. Taková proměna se nutně odráží v chování závislého. Tyto průvodní jevy mohou zahrnovat například prudké a nečekané výkyvy nálad, změnu v biorytmu, lhaní a výmluvy, ztrátu zájmu o dřívější způsoby trávení volného času, zanedbávání sebepéče, ztrátu zaměstnání, problémy ve vztazích. Dá se říci, že při rozvoji závislosti dochází k tak výrazným posunům v chování a projevech, že si toho nelze nevšimnout. Mnohem důležitější je vnímat a zachytit první signály toho, že „něco“ není v pořádku, ještě předtím, než se závislost rozvine.
Kde je hranice mezi tím, že si s partnerem dáme rádi večer skleničku a kde už regulérně frčíme v závislosti?
Hranice mezi společensky přijatelným pitím a návykovým chováním je pochopitelně tenká a individuální. Pokud máme sklony trávit svůj volný čas při sklence, je dobré se ptát sám sebe, zda stále pijeme pro radost, zda jde stále o příjemný rituál s partnerem na uvolnění po náročném dni, nebo se z toho stává potřeba, které by bylo obtížné se, byť na krátké období, vzdát. Jakmile v motivech pro užití začne převládat očekávání, že nám alkohol odstraní a odsune nějaký problém, který právě prožíváme (stres, úzkost, špatnou náladu, podrážděnost), jde o varovný signál, že se v našem popíjení začínají objevovat návykové mechanismy.
Jak závislost rodiče ovlivňuje dítě?
Ptáme-li se, jak závislost rodičů ovlivňuje nezletilé děti, mohli bychom zaplnit mnoho stran textu. Stručně shrnuto – závislost staví užití drogy (včetně alkoholu) nad jiné přirozené hodnoty. Dítě se v rodině se závislostí postupně sune v žebříčku zájmů a preferencí závislého rodiče na nižší a nižší příčky, čímž musí nutně trpět jeho jistota, že je milován a v pořádku. Kromě toho je dítě konfrontováno nevypočitatelností chování rodičů, což pocit nejistoty ještě prohlubuje. U těžkých forem závislostí jsou děti přímo zanedbávány, hrozí zde i jejich týrání a ohrožení somatického a psychického zdraví. Platí, že čím jsou děti menší, tím jsou rizika dopadu chování závislých rodičů na jejich psychický vývoj hlubší a nevratnější.
Velká část dětí, jejichž rodičům brání závislost v péči o dítě, je svěřena do péče prarodičům nebo jiným členům rodiny. Jak se vyrovnat s tím, že moje dcera nebo syn má takovou závislost, že o své dítě nepečuje?
Všichni, kdo pracujeme v „doprovodkách“, vidíme, že dlouhodobí pěstouni z řad příbuzných tvoří podstatnou část našich klientů. A v naprosté většině se jedná o prarodiče, jejichž dětem se v životě nedaří právě kvůli závislostnímu chování a všem rizikům s tím spojených, jako jsou například finanční potíže, zdravotní komplikace, život na ulici, u žen je velmi častá vztahová závislost na partnerovi, který ji dlouhodobě týrá apod. Jak se vyrovnat s tím, že moje dítě žije takhle špatně? No, popravdě: těžce… Strategie jsou různé. Někteří pěstouni se od svých dětí odstřihnou, nemluví o nich a soustředí se na péči o vnoučata, jiní se do poslední chvíle, a velmi často z posledních sil, snaží stále dokola pomáhat a „hasit“, co jde.
Ať už se ale pěstoun na povrchu chová jakkoli, vždy se za tím skrývá obrovský pocit viny, studu a strachu z toho, že u vnoučat se může stát něco podobného. Kombinace takto silných emocí vede pak prarodiče často k tomu, že používají naprosto rozdílné výchovné metody. Když svoje děti neomezovali a vychovávali je spíše volněji, u vnoučat jsou striktní nebo až chladně vymezující. A naopak pokud na své děti byli v minulosti přísní a vyžadující, k vnoučatům jsou najednou absolutně bezhraniční a rozmazlující. Oba dva extrémy samozřejmě nejsou pro dítě dobré a je na nás, klíčových pracovnících, abychom to reflektovali a pomohli pěstounům najít vhodnější přístupy.
Jeden z nejdůležitějších kroků je sejmout z pěstouna obrovskou tíhu vlastního selhání a pocitu, že teď už musí uspět. Je dobré zaměřit se na to, co je tady a teď. Co teď potřebuje on, co potřebuje dítě, co potřebují jako rodina, co můžeme každý z nás udělat proto, aby se dítěti později v životě dařilo lépe. Babička nebo děda, kteří mají v péči své vnouče, přeci nedělají žádný reparát z rodičovských dovedností. Babička a děda jsou tu v tuto chvíli proto, aby pomohli dítěti vyrovnat se s tím, že jejich rodiče se o ně postarat nemohou. A s tím se nejdřív musí vyrovnat pěstoun, aby byl pro dítě dostatečně důvěryhodným průvodcem. No nebudu lhát, někdy je právě práce na „odvinění“ pěstouna, ten nejtěžší krok.
