Od prvního okamžiku nám bylo jasné, že k sobě patříme a máme být spolu – 1. díl

Ilustrační foto, zdroj Pexels
Ilustrační foto, zdroj Pexels

25/01/2023

Kristýna je maminkou dnes již 4 a půl roku starého Samuela, kterého si adoptovali společně s manželem. Cesta k jeho osvojení u nich byla ale trošku klikatější, než u většiny adoptivních rodičů a také složitější, než by si sami na začátku procesu dokázali představit.

Kristýno, vraťme se na začátek Vaší cesty k náhradnímu rodičovství. Jak vlastně na rozhodnutí adoptovat děťátko došlo?

S manželem jsme se poznali kolem třicítky, tedy už s dostatkem zkušeností na to, abychom dokázali odhadnout, že spolu zůstaneme. Asi po roce jsme si začali povídat o společné budoucnosti a založení rodiny, kterému jsme byli oba otevření. Díky tomu jsme ještě před svatbou zjistili, že to s “biologickým rodičovstvím” zřejmě nebudeme mít snadné, a zvažovali jsme, jakou cestou se vydáme. 
Vyčkávací taktiku střídalo odhodlání zkoušet různé tradiční i alternativní terapie, až po 5 letech odkládání došlo jako u mnoha jiných osvojitelů na IVF. Zkušenost s neúspěšným umělým oplodněním byla pro nás taková emoční stopka, bod obratu. Došlo nám, že toto není naše cesta a oba už delší dobu přemýšlíme o adopci. Občas nás samozřejmě napadne, jaké by to bylo být bio rodičem, protože tuto osobní zkušenost nemáme. Ale zase víme, jaké to je vytvořit společně domov s člověkem, kterého jsme sice nepočali ani neporodili, ale od prvního okamžiku nám bylo jasné, že k sobě patříme a máme být spolu.

Od plánů založit rodinu ke vstupu do adopčního procesu uplynul poměrně dlouhý čas. Ale na druhou stranu možná právě díky tomu jste si svým rozhodnutím byli jistí. Jak celý proces probíhal?

Od přátel, kteří adoptovali dříve než my, jsme měli doporučení na doprovázející organizaci. Byli jsme si jistí, že chceme absolvovat testy a přípravy v Dobré rodině. Čekání na zařazení do kurzu jsme si krátili návštěvou různých seminářů a studiem knížek o náhradní rodinné péči. Taky jsme se byli podívat v Klubu adoptivních rodičů. To byl pro nás asi nejsilnější zážitek, probírala se tu totiž praktická témata. 
Bohužel jsme neměli štěstí na úřednici z OSPOD, která nás sice informovala o zákonných lhůtách pro podání žádosti na magistrát, sama je však nedokázala dodržet. Místo jarních příprav jsme tedy nastoupili až do těch podzimních. Zřejmě to tak mělo být, abychom se potkali právě s tím naším dítětem. A tak jsme se nakonec přesně rok po podání žádosti ocitli v evidenci žadatelů vhodných stát se osvojiteli, kterou vede magistrát.

Byli jste tedy úspěšně schválení jako budoucí adoptivní rodiče a nezbývalo než čekat na takzvaný kouzelný telefon…

U nás šlo zprostředkování adopce na začátku velmi rychle, na což nás dopředu upozornila i úřednice na magistrátu. Byli jsme otevření přijetí dítěte jiného etnika a neměli jsme vysoké nároky v oblastech, na které se úřednice při zařazení do evidence ptala. Navíc jsme uvedli, že jsme naklonění i případnému přijetí sourozenců. Po necelých dvou měsících nám tedy zavolali se zprávou, že mají přímo v porodnici pětidenní holčičku, u které ale maminka nedala souhlas s adopcí, tedy že není právně volná. O den později jsme se dozvěděli o jejím 18měsíčním bratříčkovi, kterému končil pobyt v přechodné pěstounské péči a bylo možné ho brzy právně uvolnit. 
Nejprve jsme se zaradovali, že se nám splnil sen o sourozeneckém páru, pak se ale situace začala komplikovat. Zjistili jsme, že bratříček má za sebou poměrně náročnou historii, se kterou úplně neladí přijetí do péče spolu s čerstvě narozeným miminkem. U holčičky navíc nebylo jisté, zda o ni maminka neprojeví znovu zájem. Úřednice proto navrhla její umístění do přechodné pěstounské péče, dokud se situace nevyjasní. My jsme se zatím začali navazovat s jejím bratříčkem, žijícím na opačném konci republiky, u jehož biologické matky bylo současně zahájeno řízení o zbavení rodičovských práv.

To muselo být opravdu náročné, zvládnout v tak krátké době po šťastném telefonátu o miminku tolik změn a nečekaných situací. Rozhodli jste se tedy nejprve převzít do péče bratříčka. Povíš mi více o navazování a o tebou zmiňované historii chlapečka, která přijetí obou sourozenců současně zkomplikovala? 

Bylo to sice náročné období, ale naše motivace postarat se zatím alespoň o chlapečka byla vysoká. Už při pohledu na jeho fotky a vyslechnutí příběhu jsme cítili, že toto je náš syn, jemuž chceme dát domov, kterého si zatím příliš neužil. Ještě před navazováním jsme se dozvěděli dostupné informace o jeho zdravotním stavu a také že bychom pro něj byli už čtvrtou rodinou, ve které bude žít. Chtěli jsme se pro něj stát rodinou skutečnou – tou, která tu pro něj bude napořád. Úřednice nás poučila, že máme možnost odmítnout, pokud bychom se na chlapečkovo přijetí necítili. Myslím, že jsme si tehdy přes veškeré přípravy moc neuvědomovali, do čeho jdeme a jak se raná traumata hluboce podepíšou na dětské duši. A když jsme se dozvěděli, že maminka kontaktovala přechodnou pěstounku a začne se pravidelně vídat s holčičkou, ohledně které nám původně z magistrátu volali, naše odhodlání postarat se o jejího brášku jenom vzrostlo.
Začali jsme se navazovat, jezdit za – už skoro – naším synem každý víkend přes celou republiku. A pak přišel covid a s ním lockdown. Abychom nepřerušili navazovací proces, museli jsme přespávat v domě přechodných pěstounů, což bylo mírně řečeno nekomfortní pro všechny zúčastněné. Zádrhelem nebyl ani tak věkový rozdíl mezi námi, jako spíš osobnostní nastavení. Ačkoli jsme se několikrát ozvali, že nám některé výchovné způsoby nevyhovují, podnikali jsme různé vstřícné kroky, nebylo nám to nic platné. Zaměřili jsme se proto na zvládnutí nezbytného předávacího minima a klidné převezení syna k nám domů, jakmile jsme od soudkyně získali předběžné opatření. Po celé dva měsíce navazování nám byla velkou oporou doprovázející pracovnice Dobré rodiny, moje terapeutka a také nejbližší přátelé z řad osvojitelů, bez nichž bychom se s nastalou situací vyrovnávali o dost hůř. Ovšem nic není černobílé a nerada bych upřela přechodné pěstounce její kvality – strávila se synem několik krušných dnů v nemocnici, kde se léčil s nemocnými střevy, cvičila s ním Vojtovu metodu, když to bylo potřeba, poskytla mu svůj domov a bylo vidět, že jí na jeho budoucnosti skutečně záleží. Za to vše jí patří můj velký dík.

Navazování jste i přes všechny překážky úspěšně zvládli. Rozumím tomu dobře, že Samuel byl v péči několika rodin, ať už biologické nebo následně pěstounské, než se dostal k Vám, a proto potřeboval opravdu terapeutickou péči. Je skvělé, že jste to takto uchopili. Syna jste si tedy přivezli domů a mohli se začít sžívat jako rodina. 

No občas si se synem děláme legraci, že toho během prvních dvou let života prožil víc než většina lidí za celý život. Náročné těhotenství, život se závislou maminkou na ulici, pár dní v kojeňáku, pár měsíců u rodinných přátel, pak rok u přechodných pěstounů včetně týdne v nemocnici a pak my, kteří se snažíme všechno zaléčit a uhladit. Bez nadsázky mi občas přijde, že naše navazování stále trvá. Nedávno jsme oslavili, že je syn s námi stejně dlouhou dobu, jakou strávil před tím bez nás. A pořád nacházíme další cesty, jak náš léčivý vztah upevnit a prohloubit. 
Takže když jsme se začali sžívat jako rodina, souběžně jsme trávili dost času na webinářích Dobré rodiny a studiem knih, abychom se inspirovali a prakticky otestovali, které metody a techniky nám se synem fungují. Lockdown byl v tomto ohledu požehnáním. Díky němu jsme byli hodně času společně doma, a mohli jsme tak zajistit co nejklidnější a nejpředvídatelnější zázemí, které syn potřeboval.

V rozhovoru pro Rodinnou síť se o svůj příběh podělila adoptivní maminka Kristýna.
Jména byla v textu z důvodu ochrany soukromí změněna, foto ilustrační.

2. díl rozhovoru najdete zde

  • Jiřina Maleňáková

    Náhradní rodinné péči se začala více věnovat poté, co se sama stala adoptivní maminkou. Absolvovala mnoho seminářů, kurzů, podílí se na osvětě adopce předáváním zkušeností na přípravách pro budoucí náhradní rodiče, píše články a spolupracuje na dalších projektech v této oblasti. V Rodinném centru Routa z.s. má na starosti koordinaci služeb pro osvojitele.

Sdílejte s ostatními

Příběhy rodin

Individuální péče přináší dětem s FAS šanci na lepší život

Rodinná síť

Dobrý podcast

Individuální péče přináší dětem s FAS šanci na lepší život

Adopce a přijetí: Podpora náhradních rodin a hledání identity

Rodinná síť
Adopce a přijetí: Podpora náhradních rodin a hledání identity

Přechodní pěstouni: Ti, kteří zahřívají srdce dítěte na cestě domů

Admin
Alžběta Skleničková držící v náručí miminko v porodnici.

Pěstounství je náročné, ale také neskutečně odměňující

Jiřina Maleňáková
Pěstounství je náročné, ale také neskutečně odměňující