Zajímalo by mě, jak se vlastně matka dvou již skoro dospělých synů stane pěstounkou malé holčičky. Co bylo pro Vás impulsem?
Nebylo to ze dne na den. O tom, že bych si ráda vzala dítě do pěstounské péče, jsem přemýšlela dlouho. Kamarádka dělá vychovatelku v dětském domově, se kterým jsem dlouhodobě spolupracovala a jezdila tam za dětmi. Ta věděla, že jsem na děťátko připravená. A před svými padesátými narozeninami jsem jí zavolala, že mi bude 50 a dávám tomu poslední půl rok. Ona na to, ať vydržím a skutečně se zanedlouho ozvala s tím, že tam je holčička přesně pro mě. A měla pravdu. Když jsem se na Sašenku přijela podívat, na první pohled jsem věděla, že to tam je. Saša mi sama dokonce později řekla: „Já jsem věděla, když ses tam objevila, že si mě odvedeš.“
Saša se k Vám do rodiny dostala v 6 letech. O tom, že její život se tím úplně změnil, není pochyb. Jak moc se ale tenkrát s jejím příchodem změnil ten Váš?
Mně to přišlo všechno úplně přirozené. Protože k nám už předtím, než jsem si požádala o pěstounskou péči, jezdila na víkendy na hostitelskou péči, nešla do neznáma. Saša je umělecky nadaná a tak krásně vplula do rodiny k bratrům umělcům. Tím, jak nebyla úplně maličká, šly nám dobře i ty praktické a organizační věci. Sašenka chodila do školy, ráda a často se mnou navštěvovala také divadlo. Když později přišlo období covidu, musím říct, že jsme si ho vlastně moc užily. Měly jsme na sebe hodně času a krásně nám to nahrálo na sblížení.
Saše bude letos 13 let a už 6 let tvoříte rodinu. Jak se vám spolu dnes žije?
Žije se nám skvěle. Saša navštěvuje TCP – Taneční centrum Praha, což je vlastně konzervatoř s gymnáziem dohromady. Je velmi samostatná, ráda si věci organizuje sama. Samozřejmě s pubertou přicházejí i náročnější momenty, ale vždy se je snažíme převést do humoru. Je to silná osobnost, taková moje učitelka. Oslovuje mě Nelo, ale mluví o mně jako o mámě. Vzájemně si pomáháme a učíme se vlastně jedna od druhé.
Vaši synové jsou nyní už dospělí mladí muži, jaký mají s mladší sestřičkou vztah?
Synové s námi teď už nežijí, ale samozřejmě se i nadále spolu vídáme. Jeden je tanečník a právě v době covidu dával Saše hodiny tance a připravoval ji na konzervatoř. Druhý syn je violoncellista a ten ji zase učil hrát na klavír. Se Sašenkou mi také pomáhali, když jsem například hrála v divadle, hlídali ji. Mají spolu moc hezký vztah.
Pěstounská péče je často spojena s kontakty dětí s jejich biologickou rodinou. Vídá se Saša s někým z nich?
Biologická matka se na začátku párkrát ozvala, ale poté přestala. Sašenka je z 8 sourozenců a co se nám povedlo je, že jsme v kontaktu s jednou ze sester, kterou má v péči kamarádka. Holky se vídají, jezdí spolu na tábory.
Je něco, co Vás během náhradního rodičovství překvapilo? Ať už v kladném či záporném slova smyslu.
Nemůžu říct, že by mě něco úplně překvapilo, žijeme jako ostatní rodiny, s radostmi i starostmi. Saša má s ohledem na svou historii problémy s důvěrou, což se projevovalo tak, že často lhala. Ale pracovaly jsme na tom a je to mnohem lepší. Vážím si na ní toho, jak je cílevědomá a trpělivá. Pak jsou tu takové ty chvilky, když třeba přijede z lyžáku nebo z tábora a prohlásí: „Všude dobře, doma nejlíp,” tak to mě dojme.
Co byste ráda vzkázala těm, kteří v současné chvíli o pěstounské péči uvažují?
Je to velké rozhodnutí, musíte to cítit. Být o tom přesvědčeni a opravdu z hloubi duše to chtít. Těžkosti přijdou, ale stojí to za to.
Děkuji Nele, že si našla čas na náš rozhovor pro Rodinnou síť.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
