Magdalena má veliké zkušenosti nejen s hostitelskou péčí, ale i s péčí pěstounskou. Doma mají prakticky neustále rušno.
Jak vaše cesta k hostitelské péči začala?
Naše cesta k hostitelské péči začala během naší pěstounské pouti. Máme s manželem dohromady pět biologických dětí a když čtyři odešly z domu a osamostatnily se, tak nám zůstal doma nejmladší syn… no a bylo to prostě zvláštní. Začali jsme tedy uvažovat, respektive já, nad adopcí. Nevěděli jsme v té době o náhradní rodinné péči zhola nic. Velmi záhy jsme pochopili, že než adoptujeme dítě, tak budeme v důchodu a jelikož jsme chtěli dítě starší, kluka a vzdělavatelného v běžné ZŠ, tak nám doporučili pěstounskou péči. Bylo nám fuk, jestli bude kluk fialovej s puntíčky, Rom, Eskymák nebo Číňan. Prošli jsme přípravou a vybrali k nám do rodiny romského kluka. Dali jsme mu přezdívku Mauglí a dnes je mu 20 let.
A protože je Mauglí báječný, hodný a šikovný, tak se nám ozval úřad znovu a tentokrát nám nabídli tři sestřičky. To už manžel sice brblal, ale nakonec souhlasil a u nás se zabydlely tři kráčmery, tři tornáda, která rotovala naším domem a bylo to k nesnesení.
Náš introvert Mauglí byl najednou sám na ten „slepičí džihád“, protože i náš nejmladší synek odkráčel světu vstříc.
A tak jsme znovu probírali možnost, že přijmeme kluka k Mauglímu, posilu, kámoše a taky jsme měli volné pokoje. Navíc s děvčátky jsem stejně musela být doma, takže by to nic neměnilo. No a v tuto dobu jsme se dozvěděli o hostitelské péči. O možnosti víkendů a prázdnin pro větší dítě. Puberťáka. Nechtěla jsem čekat, že si to můj muž rozmyslí, takže jsem nažhavila telefon a zavolala do nejbližšího dětského domova. A světe div se, byl tam třináctiletý kluk, který podle pana ředitele, moc potřeboval do rodiny. Takže jsme se jeli seznámit, domluvili si víkendy, prázdniny a bylo to. Naše cesta s hostitelskou péčí začala.
Jaký byl začátek Vaší společné cesty, jak jste se seznámili?
Začátek naší hostitelské péče byl snadný. Pan ředitel dětského domova je skvělý, hostitelskou péči podporuje. Rád by všechny své svěřence viděl v rodinách. A tak náš Marťan začal jezdit k nám domů téměř každý víkend. Po pár týdnech, kdy se trochu oklepal a už nabyl jistoty, že si pro něj další pátek přijedeme, začal vystrkovat růžky, tak jako každý puberťák. S Mauglím vycházel velmi dobře.
Co Vás na hostitelské péči nejvíce překvapilo? Kladně i negativně.
Na hostitelské péči nás toho moc nepřekvapilo, snad jen to, že Marťan mohl být už dávno v náhradní rodině, jen se prostě nenašla. Biologičtí rodiče slibovali a nakonec z toho nikdy nic nebylo. Takže se stalo to, že k nám jezdil kluk, který byl psychiatrickým pacientem, měl za sebou pokus o sebevraždu, klepaly se mu ruce z léků, které bral a jeho sebevědomí bylo na bodu mrazu. Z toho pramenily drobné krádeže, nedůvěra v kohokoli, lhaní, až příliš velká touha se zavděčit a mnoho dalšího.
Jak se váš vztah vyvíjí?
Náš vztah se vyvíjel velmi dobře. Po roce jsme požádali o pěstounskou péči. Trvalo celý rok a několik jednání u soudu, kdy byl Marťan osobně přítomen a dokola vysvětloval, proč u nás chce zůstat, než nakonec byl soudně uznán členem naší smečky. Přišel rozsudek a začali jsme se stěhovat na hory. Tady šel Mauglí i Marťan do deváté třídy.
Jak vaše společné chvíle probíhají?
Zlepšení jeho psychického stavu způsobilo, že přestal brát psychofarmaka a zhubl dvacet kilo. Někdy byl na pár facek, někdy to bylo fakt těžké. V jádru hodný kluk, kterému chybí pořád někde pět let v sociální oblasti. Je součástí naší rodiny a bude pořád. Je tady, když potřebujeme pomoc. Když dělá kraviny a já k němu vedu mnohaminutové proslovy. Jsme jediní, komu doopravdy věří.
Vystudoval obor truhlář a v současnosti bydlí s Mauglím v sociálním bytě kousek od nás. Studuje druhý obor tesař a rád by měl maturitu. Je mu 20 let.
V čem myslíte, že je hostitelská péče přínosná?
Hostitelská péče je nesmírně přínosná i když se nepřeklopí do PP, tak jako u nás. Starší děti už nikdo nechce, jsou hotové osobnosti a změnit nežádoucí návyky je téměř nemožné, ale ta důvěra, kterou v ty děti vložíme a pokud ony chtějí a nejde jen o kalkul, jak vyždímat někoho, kdo dává, je celoživotní bonus pro děti v hostitelské péči. A pokud bych si měla někdy cíleně vzít dítě do pěstounské péče, tak jedině přes péči hostitelskou. Abychom se poznali, abychom si věřili, abychom věděli, že to, co chceme, je to, co jsme si vysnili.
Pamatujete si na nějaký zážitek v rámci hostitelské péče, který Vás šokoval nebo zarazil?
Zarazilo mě, kolik toho dítě ve třinácti letech neví. A hodně mě překvapilo, že nikdo neřeší, proč se ty věci dějí, jen se řeší následky či průšvihy. Šokovalo mě vyprávění a vzpomínky Marťana na to, co se v dětském domově dělo mezi dětmi, jak se mezi sebou chovaly, jak běžná byla marihuana, krádeže a právo silnějšího.
Ještě plánujete svou rodinu rozšiřovat?
No… protože kluci už jsou zletilí, přijali jsme do pěstounské péče ještě jednu neudatelnou tříčlennou „Rychlou rotu“, dnes ve věku 6,7 a 9 let. Doma tedy máme jednu ze tří sestřiček a tyhle tři prcky. A dál? Kdo ví…
Zaujala vás hostitelská péče a přemýšlíte, jak se zapojit? Pomozte Nadačnímu fondu SPOLUŽIVOT šířit osvětu – první krok najdete zde.
Jak hostitelská péče pomáhá dětem a jakou roli v tom hraje Nadační fond SPOLUŽIVOT? Dozvíte se v našem dalším článku.
