Jak jsem se stala součástí rodiny
Moji rodiče si mě vzali z kojeneckého ústavu, když mi byl necelý rok. O tom, že jsem adoptovaná, jsem se dozvěděla v pěti letech. Pamatuju si, jak mi to rodiče vysvětlovali – úplně jednoduše, bez velkých řečí. Řekli mi, že mě moc chtěli a že jsem jejich dcera stejně jako kdybych se jim narodila. A já to tak brala. Bylo to prostě normální.
Když jsem pak jako starší dítě občas slyšela různé reakce na adopci – že je to něco zvláštního, že to musí být těžké – upřímně jsem to moc nechápala. Pro mě to bylo běžné. Měla jsem mámu a tátu, kteří se o mě starali, a víc jsem nepotřebovala.
Minulost mě nikdy netáhla
Nikdy mě nenapadlo pátrat po svých biologických rodičích. Možná i proto, že jsem neměla žádné vzpomínky na dobu před adopcí. Moji rodiče mi vždycky říkali, že kdybych někdy chtěla hledat, podpoří mě. Ale já to neřešila. Měla jsem svoji rodinu a věděla jsem, že to jsou ti správní lidé, kteří se o mě postarali. Nechybělo mi nic, co bych považovala za důležité. Vystudovala jsem, našla si manžela a začali jsme si budovat svůj život.
Naše vlastní cesta k adopci
S manželem jsme poměrně brzy zjistili, že přirozenou cestou dítě mít nebudeme. Nepřišlo nám ale nijak zvláštní nebo nepřirozené jít cestou adopce. Pro mě to bylo něco naprosto normálního, protože jsem sama vyrůstala takhle. Samozřejmě to nebylo snadné – bylo potřeba projít procesem, psychologickými pohovory, čekáním. Ale nikdy jsme nepochybovali, že to děláme správně. Dnes máme dceru, která je pro nás naprosto samozřejmě naše, a ani na chvíli jsme nepochybovali, že to tak má být.
Rozhovory s dcerou změnily můj pohled
S dcerou o její adopci mluvíme otevřeně. Ví, že jsme si ji vybrali a že je pro nás tím největším darem. Zároveň ví, že pokud někdy bude chtít hledat svoje kořeny, podpoříme ji. Nedávno jsme se o tom bavily znovu – ptala se mě, jestli já vím, kde jsem se narodila a kdo byli mí rodiče. A já jí odpověděla, že ne.
V ten moment mi to došlo. Celý život jsem žila s vědomím, že to není důležité, že moje pravá rodina je ta, která mě vychovala. Ale teď, když vidím naši dceru, jak se ptá a přemýšlí, došlo mi, že jsem se vlastně nikdy nad svými vlastními kořeny pořádně nezamyslela. Jak jí můžu říkat, že ji podpořím v hledání, když jsem to sama nikdy neudělala? Možná je načase to změnit.
Čas zjistit víc
Po tolika letech je zvláštní se tím vůbec začít zabývat. Možná nic nenajdu. Možná zjistím něco, co mi nebude příjemné. Možná zjistím, že ti lidé už nejsou naživu. Ale mám pocit, že tohle je správná chvíle to aspoň zkusit. Protože ať už to dopadne jakkoliv, je dobré znát celou svoji historii.
Vím, že chci vědět víc. Protože ať už mě kdysi opustili z jakéhokoliv důvodu, můj život tím neskončil. Naopak. Dostal úplně jiný směr – a já bych ráda znala i ten jeho úplný začátek.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
