Každé dítě přichází se svým příběhem
Do přechodného pěstounství vstupovali s přesvědčením, že chtějí pomoci. Přesto je první zkušenost v mnohém překvapila. Přípravy jim poskytly základ, každodenní soužití s konkrétním dítětem však přineslo otázky, na které neexistovala jednoduchá odpověď.
Pěstouni v rozhovoru opakovaně zdůrazňují, že dítě má vlastní osobnost, minulost a vztahy. Potřebuje, aby je pečující brali vážně. Sami se proto učili přemýšlet o tom, co holčička prožívá, proč v určitých situacích reaguje právě takto a co jí může pomoci. Svůj úkol vnímali jako vytvoření podmínek pro společný život, ve kterém se dítě může postupně zorientovat a rozvíjet.
Zkušenost jim také upravila některá počáteční očekávání. Zprvu nabízeli mnoho hraček, výletů a podnětů. Zpětně by postupovali pozvolněji. Za důležitější považují čas, pozornost, předvídatelný den a pravidla, kterým dítě rozumí. Současně připomínají, že u dalšího dítěte mohou potřebovat jiný přístup.
Každý večer chvíle pro společnou domluvu
Významnou oporou se staly pravidelné večerní rozhovory manželů. Probírali, jak den vypadal, co se dařilo, co bylo náročné a jak budou postupovat dál. Někdy stačila čtvrthodina, jindy potřebovali více času.
Tato domluva nevznikla sama od sebe. Pěstounka otevřeně popisuje, že ji na začátku péče silně zaměstnala a manžel se ocitl poněkud stranou. Postupně našli způsob, jak být v péči spolu. Jeho odstup a její každodenní zkušenost jim pomáhaly hledat řešení konkrétních situací.
Právě společnou komunikaci a vzájemnou podporu považují za podstatnou součást své zkušenosti. Učili se průběžně měnit to, co nefungovalo, a všímat si drobných posunů.
Místo pro obyčejné dětství
Holčička se postupně zapojovala do života domácnosti. Poznávala zahradu, zvířata i hospodářství. Kočky jí podle pěstounů pomohly při prvním seznamování s novým prostředím. Později chtěla vědět, co kdo dělá, pokládala otázky a zajímala se i o drobné práce kolem domu.
Stejně důležité pro ně bylo, aby měla prostor být dítětem. Všímali si, že se zabývá starostmi a chodem domácnosti, které přísluší dospělým. Připomínali jí proto, že tyto záležitosti nemusí řešit, a vytvářeli místo pro hraní a malování. Postupně přišla také školka a kroužek.
Za velký úspěch považují změnu v jejím běžném projevu. Dítě, které při oslovení stálo a dívalo se do země, začalo zdravit lidi na vesnici. Zpívalo si, hrálo si a zajímalo se o ostatní členy rodiny. Právě takové chvíle pro ně byly viditelným znamením, že jejich každodenní úsilí má smysl.
Součástí rodinného života je také víra a návštěvy kostela. I tuto oblast holčičce přibližovali přirozeně a srozumitelně, podobně jako ostatní věci, s nimiž se u nich setkávala poprvé.
O další cestě mluvili průběžně
Od začátku jí vysvětlovali, že je u nich na určitou dobu. K tématu se vraceli a snažili se mluvit pravdivě, ale přiměřeně jejímu věku. Chtěli, aby věděla, co se děje, a případná změna pro ni nebyla náhlým překvapením.
Seznamování s navazující rodinou probíhalo přibližně dva měsíce. Nejprve byli u společných setkání i přechodní pěstouni. Jakmile viděli, že holčička zvládá pobyt s budoucími pečujícími, postupně ustupovali do pozadí. Přibývaly společné výlety a návštěvy hřiště. K orientaci v blížící se změně využili také kalendář.
Předání do další rodiny pro ně bylo završením určitého úseku pomoci. V rozhovoru vyjadřují radost, že holčička může pokračovat tam, kde dostane prostor k dalšímu rozvoji. Zároveň přijímají, že její budoucí cestu už nemohou řídit.
Pomoc, sdílení a čas načerpat síly
Na svou zkušenost nebyli sami. Pozitivně hodnotí spolupráci s krajským úřadem a OSPOD Broumov. Doprovází je Dobrá rodina. Pěstounka vyzdvihuje také rozhovory s jinou přechodnou pěstounkou, která pečovala o sourozence holčičky. Možnost probrat konkrétní situace s někým, kdo má podobnou zkušenost, pro ni byla důležitou oporou. Přínos nacházela i v setkáních s dalšími pěstouny.
Po předání si uvědomila, jak potřebný je odpočinek. Únava se naplno ozvala až s několikadenním odstupem. Čas mezi jednotlivými obdobími péče proto nyní vnímá jako důležitou možnost nabrat síly.
Lidem, kteří o přechodném pěstounství uvažují, by oba doporučili realistická očekávání a ochotu učit se. Sami v něm našli způsob, jak nabídnout pomoc více dětem a zapojit péči do svého rodinného života. Náročnost své první zkušenosti nezamlčují. Radost jim přináší především vědomí, že dítě během společného času udělalo pokrok a dostalo další příležitost.
Přečtěte si i další příběhy dětí a jejich rodin na našem webu.
