K pěstounství často patří také kontakt s biologickou rodinou dětí. Jak je to u vás?
Simona: Na začátku to vypadalo, že kontakty s biologickou rodinou budou častější, ale v současnosti se to ustálilo. S matkou mají děti spíše výjimečný kontakt, a to telefonický, žije daleko. Uvidíme, jak to bude do budoucna. Vídají se ale několikrát do roka s jejich babičkou, a i když tyto návštěvy nejsou příliš časté, jsou pro děti pozitivní, těší se na ně.
Jindřich: Je to tak. Když k těmto setkáním dojde, vidíme, že je to pro ně pozitivní. Snažíme se být v kontaktu, aby vše probíhalo hladce. Je zajímavé pozorovat, jak se ten vztah vyvíjí, jak děti rostou.
Jak vnímáte tento kontakt z pohledu pěstounů? Máte obavy z nějakého vlivu těchto setkání na děti?
Simona: Obavy jsme měli ze začátku, hlavně jak to zvládnou emočně děti a vlastně i my. Nyní už to vnímáme jako součást jejich života a toho, jak se s minulostí vyrovnávají. My, jako pěstouni, je podporujeme v tom, aby věděli, že mají nejen nás, ale i biologickou rodinu. Nebereme to jen jako povinnost pěstounů, ale jsme přesvědčeni, že to může pomoci dětem s jejich identitou a hlavně pochopením jejich minulosti.
Jindřich: Souhlasím. I když to pro nás hlavně ze začátku nebylo úplně komfortní, tak nejde o to, že bychom byli proti těmto kontaktům, naopak. Chceme, aby měly děti možnost potkávat svou biologickou rodinu. Ale zároveň je pro nás důležité, aby se cítily bezpečně a věděly, že mají svůj domov u nás.
Jak reagují děti na setkávání s babičkou?
Simona: Myslím, že jak děti rostou, je to pro ně čím dál více přirozené. Ze začátku byly trošku opatrné, protože samozřejmě procházely složitou minulostí, která je ovlivňovala. Ale jak postupně získávají více stability, začíná to být i pro ně pozitivní záležitost.
Jindřich: Souhlasím. Začátky byly pro všechny náročné, ale teď už je to lepší. Setkání s babičkou například vnímají jako hezké chvíle, na které se těší. Musím říct, že občas je vidět, že i oni mají nějaké smíšené pocity, ale už vědí, že se vždycky vrátíme spolu domů.
Můžete nám přiblížit, jak přímo tato setkání probíhají?
Simona: Nejdříve setkání probíhalo i s naší klíčovou pracovnicí z doprovázející organizace. Později jsme si už vytvořili nějaký svůj způsob a systém. Setkání s babičkou probíhají několikrát do roka, většinou tak, že se domluvíme na nějakém víkendu nebo svátcích. Babička k nám přijede na návštěvu, nebo jedeme s dětmi k ní. Zpočátku byla setkání pro děti trochu náročná, protože měly k biologické rodině stále ještě určitou opatrnost. Ale jak čas plynul, začaly si tyto návštěvy víc užívat. Babička je na ně vždy moc hodná. Myslím, že je to pro děti taky důležitý moment, kdy mají pocit, že je někdo má rád, i když jejich životy nejsou jednoduché.
Jindřich: Já bych dodal, že to pro děti bývá vždy trochu emocemi nabité. Vidí tam známou tvář, která pro ně představuje vlastně kus minulosti, ale zároveň vědí, že mají svůj domov tady. Babičku vždy vítají, což je krásné, ale někdy je to pro ně náročnější, protože jsou zvyklé na nás. My se snažíme být u toho, podporovat děti, aby to bylo pro všechny prostě co nejvíc v pohodě.
Vnímáte nějak vliv kontaktu dětí s biologickou rodinou na jejich vztah k vám jako pěstounům?
Simona: Na začátku jsme měli trochu obavy, že častý kontakt s biologickou rodinou by mohl ovlivnit vztah mezi námi a dětmi, ale časem jsme zjistili, že to tak není. Naopak, dáváme dětem možnost mít obě strany – biologickou rodinu i nás jako pěstouny. Ony dnes už moc dobře vědí, že jsou u nás doma a že my jsme tu pro ně.
Jindřich: Já myslím, že čím více vnímají tu jistotu u nás, tím více se uvolňují v tom kontaktu s babičkou. A kdyby třeba došlo v budoucnu i na kontakt s matkou, budou na to tím pádem už lépe připraveni. Ať to bude jakkoliv, budeme se snažit být pro ně oporou.
První rozhovor se Simonou a Jindřichem o přijetí Aničky a Toníka do pěstounské péče najdete zde.
Druhý rozhovor se Simonou a Jindřichem o prvních Vánocích s Aničkou a Toníkem najdete zde.
