Když se narodila, byla v dokumentech uvedena jako „Baby Girl__________“ – anonymní označení, které dostávají novorozenci určení k adopci, pokud pro ně není připravené žádné jméno. Často se k němu připojuje příjmení biologické matky, ale u Laureen tam nebylo vůbec nic. Žádné jméno, žádné informace, žádná historie.
Když byla Laureen malá, nikdo s ní otevřeně nemluvil o tom, odkud pochází. O její adopci se mlčelo, jako by to bylo něco, o čem se raději nemá mluvit. Sama píše, že její příběh byl „utajený, jako by to byla hanba“. Během života se její jméno několikrát změnilo – jmenovala se Laureen Hubachek, pak Laureen Ashman a dnes je Laureen Pittman. Ale to nejdůležitější jí dlouho zůstávalo skryté: pravda o jejím původu, její rodině a jejích kořenech. To ticho jí vzalo možnost poznat, kým opravdu je.
Právě proto založila blog Adoption: My Truth – aby konečně převzala kontrolu nad vlastním příběhem a vyplnila mezery, které v něm léta zely. Nechce mluvit za všechny adoptované. Ví, že každý příběh je jiný. Ale věří, že sdílením toho svého může otevřít prostor pro další hlasy, které zatím nebyly slyšet.
Laureen má mnoho přátel z tzv. adopční triády – tedy adoptovaných lidí, adoptivních rodičů a biologických rodičů. Díky tomu dobře zná různé pohledy na adopci zevnitř. Čím víc ale mluvila s lidmi, kteří adopci osobně nezažili, tím víc si všímala, jak odlišně o ní smýšlejí. Dřív ji to udivovalo. Například si někteří představovali, že adopce je jen šťastný konec smutného příběhu. Jiní zas brali adoptované dítě jako „čistý list“, který už nepotřebuje znát svou minulost. Laureen dnes chápe, že tyto představy často vycházejí z neznalosti – a právě proto považuje za důležité mluvit otevřeně. Sdílením osobních zkušeností chce nabídnout realističtější obraz adopce, než jaký lidé často znají z filmů nebo médií.
O své rodině říká: „Jsme jako každá jiná. Slavíme narozeniny, jezdíme na dovolenou, děláme chyby. Jsme trochu dysfunkční, ale máme se rádi.“
Laureen otevřeně přiznává, že jako dospělá čelila různým vnitřním nejistotám – potížím s důvěrou, strachu z odmítnutí i nízkému sebevědomí. Ale neklade to automaticky za vinu samotné adopci. Zároveň ale nepopírá, že adopce může být složitá a citlivá zkušenost – zejména když je spojena s raným traumatem a ztrátou. Její příběh je výzvou k tomu, abychom každé dítě vnímali individuálně, bez zjednodušení a bez škatulek.
Silně ji zasahuje, jak média vykreslují adoptované lidi jako „ztracené duše“, které bojují s identitou. Podle ní je to zavádějící. „Adoptovaní nejsou ztracení,“ říká. Naopak – mnozí jsou silní, sebevědomí a mají hluboké vědomí toho, kým jsou. Právě proto, že si svou identitu museli vědomě vybudovat.
Co si z jejího příběhu odnést jako náhradní rodič?
- Mluvte s dítětem o jeho původu otevřeně – od začátku. Nečekejte, až se samo zeptá. Sdílejte to, co víte – i kdyby to byly jen střípky.
- Nevytvářejte kolem adopce tabu. Mlčení může být vnímané jako stud nebo vina. Otevřenost naopak posiluje důvěru a zdravé sebevnímání.
- Respektujte, že dítě může v různých fázích života potřebovat jiné odpovědi. A že některé otázky nemusí mít jednoduchá vysvětlení – ale i to je v pořádku.
- Podporujte dítě v hledání jeho identity. Nechte ho, ať samo určuje, co pro něj znamená být adoptované. Nevnucujte mu žádný příběh – buďte průvodcem, ne vypravěčem.
Laureen dnes dává hlas nejen sobě, ale i ostatním. A zve náhradní rodiče, k tomu samému: naslouchejte příběhům svých dětí. Pomáhejte je psát otevřeně – ne potichu.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
