Oni jsou vlastně mými rodiči doteď, když se mě někdo zeptá na rodiče, tak automaticky mluvím o nich. Mamka a taťka prostě zůstali za každých okolností a já jsem to brala tak, že u otce prostě bydlím a rodiče mám tam.
Roky, které prožila Pavla v péči otce až do dospělosti, byly ale bohužel poznamenány odcizením, ke kterému během pobytu ve vězení došlo.
Pro něj to celé byla povinnost, mít dítě znamenalo nakrmit ho, ošatit a dát mu střechu nad hlavou. Prostě nic jiného nebylo, i když já jsem měla snahu se s ním nějak bavit a říkat mu, co se jako děje, ale stávalo se, že on neposlouchal, pak odešel do postele a já jsem chvíli na to zjistila, že spí.
Dnes je Pavla už sama maminkou. Dokonce jsou s manželem schváleni jako budoucí pěstouni. Přesto jsou tu témata, která Pavlu právě v době rodičovství velmi intenzivně vrací zpět k původním rodičům, a to především k mamince, kterou si vůbec nepamatuje.
Tehdy jsem začala řešit, proč nejsem jako každá jiná máma, které se narodí dítě a začne hned to dítě milovat a žít pro něj.
Pavla proto vyhledala terapeutickou pomoc, kde si mohla tato témata bezpečně otevřít a začít zpracovávat.
Právě tam jsem hodně řešila tu otázku mateřství a jak vlastně skloubit to mateřství sama se sebou? Jak najít nějakou cestu mezi biologickou matkou a tou náhradní matkou?
Zaujal vás Dobrý podcast?
Chcete si poslechnout více rozhovorů? Můžete ZDE!
