Často se ale rodičům v náhradních rodinách stává, že jejich dobře míněná slova o škole, o známkách, jako kdyby na děti neměla téměř žádný nebo jen nepatrný vliv. A pak přijde vysvědčení, kdy se ukáže, že jsme měli pravdu, že se dítko má víc učit a že tedy ten nový mobil asi nebude, protože si ho zkrátka nezasloužilo… Tak moc se jako rodiče snažíme a přesto efekt velmi malý… Co s tím? Máme víc vysvětlovat, víc motivovat? Proč nás děti víc nevnímají, proč se víc nesnaží? A jak tedy reagovat na pokažené či povedené vysvědčení?
Začnu zdánlivě ze široka
Když se dítě narodí, má od přírody hlavní úkol – vytvořit si bezpečný blízký a spolehlivý vztah k osobě, která se o něj stará. Tento vztah je totiž jednak podmínkou našeho přežití (bez péče a ochrany od druhých jde dítěti o život či o zdraví) a současně je podmínkou zdravého vývoje. Jedině v bezpečném předvídatelném vztahu se totiž jako kojenci a batolata psychicky zdravě vyvíjíme. Bez spolehlivosti a důvěry v pečující osobu se náš mozek nemůže správně vyvíjet, protože na to zkrátka nemá podmínky. Proto jako miminka umíme poutat pozornost dospělých, máváme ručičkama, broukáme, smějeme se – utváříme tím vztah – nutnou podmínku pro vývoj našich psychických schopností. Mezi tyto dovednosti patří třeba ovládání emocí, chápání druhých, empatie, motivace, cílení pozornosti a další.
Pokud máme jako miminka štěstí a máme tento blízký spolehlivý vztah, náš mozek se cítí v bezpečí a díky tomu se tyto dovednosti můžou vyvíjet. Za nějakou dobu se začneme učit o tom, že nějaké chování je v pořádku, kdežto jiné “se nedělá”. A protože se již cítíme jistě v našem vztahovém prostoru, dokážeme se tento princip postupně naučit. Teprve potom, co máme vytvořenou bezpečnou vztahovou základnu, rozumíme tomu, že něco smím a něco nesmím. To se stává základem pro další změnu – vstup do světa dalších vztahů a prostředí bez naší nejbližší osoby (nejčastěji do školky).
Pakliže ale dítě nezažije v tom nejranějším období dostatečně spolehlivou a bezpečnou péči od jedné nejbližší osoby, mozek se zkrátka nevyvíjí tak, jak má, a i učení se pravidlům – že něco se zkrátka může a něco ne, tím může být zasaženo, stejně tak pak i fungování v dalších vztazích a prostředích.
Děti v NRP obvykle zažily nějakou formu nedostatečné péče právě v období prvních let svého života. To znamená, že nejspíš nezažily dostatečně stabilní bezpečné prostředí na to, aby se mohly standartně vyvíjet a věřit samy sobě a své hodnotě na to, aby mohly čelit i svým chybám a nedostatkům a necítit se při tom potupně či zavrženíhodně. Tyto děti potřebují cítit zvýšenou míru jistoty, sounáležitosti a přijetí. Pokud jejich pečovatelé vytváří bezpečnou atmosféru založenou na bezpodmínečném přijetí, pak se mezery po nedostatečné péči postupně naplňují, děti se léčí a dohání svůj vývoj.
Pokud děti tyto kvality od svých nejbližších necítí, mohou prožívat úzkost, hanbu, stud, strach z opuštění a jejich vývoj se brzdí.
A jak do toho zapadá škola a vysvědčení?
Když si poctivě představíme kvality bezpečí a přijetí, sami nacítíme, že škola není místem, kde by se dětem dostaly. Možná je to tak v pořádku, každopádně škola děti v NRP nemá šanci doléčit, ani to není její úkol, naopak obvykle děti ve větší či menší míře stresuje, neboť stále hodnotí (opak přijetí a tedy i bezpečí) a má spoustu nároků, které jsou pro děti s nejistými začátky života často příliš vysoké.
Naším rodičovským úkolem zůstává držet v našem vztahu k dětem bezpečí a bezpodmínečné přijetí a tím spíše, jedná-li se o školu, která bývá pro dítě zdrojem velkého stresu a nejistoty.
Jak to udělat v případě vysvědčení?
- Být si vědomi, že vysvědčení nevypovídá o celkových dovednostech dítěte a už vůbec ne o tom, zda z něj bude spokojený poctivý dospělý.
- Být si vědomi, že dítě je dobré, ve spoustě oblastech chytré nebo šikovné. A to mu dávat najevo. Kdykoli, obzvlášť, když samo o sobě pochybuje. Jedná se o náš postoj vůči dítěti, ne o hodnocení jeho výkonu.
- Ptát se dítěte, jak ono vysvědčení vnímá, jaký z něj má pocit. Pokud je spokojené, můžeme se připojit k jeho radosti, pokud je smutné, frustrované, naštvané, můžeme mu dát najevo porozumění a umožnit mu vyjádřit vše, co k tomu potřebuje. Když se bude dítě cítit přijato, bude ochotno s vámi přemýšlet nad možnými způsoby, jak to, co se mu nelíbí, zlepšit. Pokud daná okolnost zlepšit nejde, vracíme se k porozumění. Působí to banálně, ale když máme pocit pochopení, máme víc síly čelit tomu, co je pro nás obtížné.
- Vyvarovat se veškerého hodnocení dítěte. Ať už říkáme dítěti „teď jsi hodná holčička, vidíš, jak umíš v klidu sedět“, nebo „jsi línej kluk, proto ty známky takhle vypadají“, vytváříme tím nálepky, se kterými se děti snadno ztotožňují, a i když to myslíme dobře, vede to obvykle k problémovému chování. Navíc hodnocení je opak přijetí! Místo hodnocení dítěte doporučuji držet se popisu toho, z čeho vyvozuji ono hodnocení a můžu k němu přidat svůj subjektivní postoj či poděkovat. Např. „Děkuju, že tu dokážeš v klidu sedět, i když už tu dlouho čekáme.“ nebo „Myslím, že kdybys chtěl mít lepší známky, určitě bys to dokázal.“
- Pokud je vysvědčení lepší nebo horší než jste čekali, zůstaňte u nehodnocení a spíše se můžete zeptat dítěte „Jaký máš z vysvědčení pocit?“
Ráno v den vysvědčení ujistěte dítě, že ho máte rádi bez ohledu na to, jak dopadne vysvědčení. Po vysvědčení si užijte společný čas činností, kterou máte dítě i vy moc rádi.
Na závěr Vám chci navrhnout ještě jeden tip, jak se postavit k vysvědčení Vašeho dítka. Je to práce s představou, takže si na ni dopřejte čas. Když to uděláte poctivě, nacítíte se sami na to, jak chcete na Vaše dítě reagovat. Cvičení je následující:
Představte si, že jste malé dítě, poloviční, co dospělák u vás doma a nejste si jisti, zda Váš domov bude navždy Vaším domovem. Nejste si jisti, protože již jste udělali zkušenost, že ne vždy se dá dospělým věřit. Jdete domů a žmouláte v rukou desky s vysvědčením. Jak se u toho cítíte? Co prožíváte z představy, že za chvíli budete doma a Vaši rodiče uvidí Vaše vysvědčení? Co byste od rodičů potřeboval/a slyšet? Pokud Vám to půjde, můžete si představit, že Vám rodiče skutečně řeknou to, co přesně potřebujete.
Když tímto cvičením projdete, budete mít v sobě reálný prožitek, o který se budete moct při komunikaci s dítětem ohledně vysvědčení opřít.
Je přirozené, že občas se nám s dětmi daří mluvit tak, jak chceme, jak věříme, že to je žádoucí, a občas ne. Věřím, že když jsme sami k sobě shovívaví a umíme napravit vlastní chyby, jdeme tím příkladem i dětem. A tak Vás chci povzbudit k velké laskavosti a trpělivosti především sami k sobě!
Vysvědčení má bez pochyby význam v životě dítěte, ale pro úspěch v dospělosti potřebuje dítě především zažít bezpečný přijímající domov. Doba vysvědčení může být skvělou příležitostí tyto kvality dítěti předávat. A třeba jednou budete společně vzpomínat, jak jste při vysvědčení stáli při sobě a užívali si společnost jeden druhého.