Paní režisérko, o čem bude Váš nový seriál s názvem Děti narozené dvakrát?
Jde o dokumentární seriál, který se týká všech forem náhradní rodinné péče. To znamená jak těch, které jsou právně ukotvené, tak těch ostatních, kupříkladu péče hostitelské. Dokonce tam máme i cesty zcela osobní.
Skrze příběhy, které se v dokumentu objeví, mapujeme nejen cestu, kterou museli ujít zájemci o přijetí dítěte do péče, ale i dětí, které nakonec našly svou náhradní rodinu.
V čem se váš seriál liší od dokumentů, které na toto téma již vznikly?
Seriál nevznikl „na objednávku“. Nikdo na něm mimo České televize finančně neparticipuje. Respondenty, kteří se v něm objevují, jsem nesháněla „k tématu“, tedy prostřednictvím výzev, ale tím, že jsme objížděli setkání pěstounů, žadatelů, odborníky ve všech krajích a mluvili spíš s těmi, kteří o to stáli méně. A snažila jsem se pochopit, co jsou v tomto tématu předsudky, stereotypy a slepé uličky.
Film vznikl jako časosběrný dokument. Se všemi respondenty jsme společně prožili dva roky, které jsou v seriálu zachyceny. Je toho navíc mnoho, co se do šesti dílů nevešlo. Nakonec jsem se rozhodla, že tam nechám jen všední život bez komentářů odborníků. Ti i úředníci se objevují jen jako součást příběhů a část natočeného materiálu, tedy zkušenosti dospělých adoptovaných a míst, kde vše funguje díky odvaze terapeutů a dalších, jsem odložila na samostatný dokument.
Co bylo původním záměrem natočení tohoto filmu?
Smyslem bylo objasnit, jak jednotlivé formy náhradní rodinné péče fungují a proč se pro ně lidé rozhodnou. Často nevědomky spojujeme více různých témat dohromady a vycházíme z nepodložených předpokladů. Lidé si například pěstounskou péči mohou spojovat s penězi, já jsem ale během natáčení nenarazila na nikoho, kdo by je řešil víc a jinak než my ostatní. Nebo se často mluví o tom, že jsou dětské domovy plné dětí, které čekají na nové rodiče. Nicméně lidé už nevědí, že jde o děti, které nejsou právně volné, a tudíž osvojení a někdy ani dlouhodobá pěstounská péče není možná.
Chtěla jsem ukázat, jak vypadá samotný průběh přijetí dítěte do adopce nebo do pěstounské péče. A nechtěla jsem vynechat ani překážky, které z vnějšího pohledu nejsou vidět.
Domníváte se tedy, že společnost má vůči náhradní rodinné péči i nějaké předsudky?
Ano, naše společnost je obecně velmi předsudečná. A část politiků a společnosti tyto předsudky aktivně podporuje. Často jde právě o finanční odměnu, což má být podle mnohých lidí důvod, proč to třeba pěstouni dělají. Ostatně, podobná kauza, kdy Tomio Okamura zveřejnil část složenky s částkou, kterou neměl ambici sebeméně vysvětlit, proběhla právě před několika dny. A podobné předsudky panují například kolem náhradního mateřství, debat o tom, zda mohou děti vychovávat stejnopohlavní páry atd. V tomto dokumentu jsou otevřena všechna témata. Tak, jak jde obyčejný život, ne „kecy a politika“.
Při natáčení reálných příběhů dětí v náhradní rodinné péči bývá někdy problém se zveřejňováním jejich příběhů. Jak je v seriálu ošetřeno to, aby byly zachovány citlivé údaje?
Nezobrazovali jsme tváře dětí, které nejsou právně volné. To znamená například dětí v pěstounské péči a v přechodné pěstounské péči. Pokud jsme je nějakým způsobem zachytili, byly zády ke kameře, nebo rastrované. V ostatních případech jsme dostali souhlas rodičů, aby se tam dítě mohlo objevit. Také jedna náhradní matka, která se v dokumentu objevuje, nás požádala, aby došlo k anonymizaci. Je tedy zachycena tak, aby ji nikdo nemohl identifikovat.
Je něco, co vás při tvorbě seriálu překvapilo?
Překvapením bylo natáčení samo. To znamená denní běh událostí, který jsme mohli vidět zblízka a zachytit ho. V praxi neexistuje jednotný rámec pro to, jak v otázce náhradní rodinné péče postupovat. Každý kraj či úředník jedná v mnoha věcech podle vlastních pravidel či uvážení. Hodně mě překvapilo, že neexistuje jednotná forma školení pro všechny budoucí osvojitele. Týká se to ale i jednotlivých OSPODů nebo soudců, kteří vydávají či nevydávají předběžná opatření značně nepředvídatelně. Kraje se mezi sebou také neinspirují. Když kupříkladu Zlínský kraj zrušil všechna dětská centra pro děti do tří let, čekala bych, že se ostatní přijdou zeptat, jak to vlastně udělali a co je třeba učinit pro to, aby se to povedlo i jinde…
Stále se víc peněz vydává na teorii a projekty a řeči než na praxi samotnou, ale to bych řekla, že je obecný problém celé společnosti meziooborově.
