Kdo je MUDr. Dagmar Zezulová?
Vystudovala lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, od r. 1990 pracuje v nemocnici ve Svitavách jako radioložka. Napsala a vydala knihy o pěstounské péči Domov je místo, odkud tě nevyhodí, Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když vyrosteš, Pěstounská péče a adopce, Kruh mladých, Kruh mladých – příběhy, které nekončí. Spoluzaložila organizaci Děti patří domů, z. s., v jehož názvu je její hluboké přesvědčení. Spolupracovala v pracovní skupině MPSV pro Transformaci péče o opuštěné děti.
Vychovala 2 vlastní děti a „dovychovala“ další 4 v pěstounské péči, aktivně se věnovala dětem z dětských domovů v rámci tzv. hostitelské péče. V současné době je babičkou 7 dětí – jak od svých biologických dětí, tak i pěstounských, a také od chlapce, který do rodiny jezdil na hostitelské pobyty.
Co Vás do oblasti náhradní rodinné péče přivedlo? Bylo to nějaké osobní téma?
Náhradní rodinná péče (NRP) mě zajímala už od dětství, když jsem četla Velké trápení, Dívku s mušlí nebo Robinsonku. Už tehdy jsem měla někde v sobě slabost a otevřené srdce pro tyto děti. Později, když už jsem měla vlastní rodinu, jsem se stala pěstounkou.
Pěstounská péče mi otevřela nové dveře do jiného života. Najednou nic nebylo splavně hladce růžové jako dřív. Donutilo mě to hledat cesty, vzdělávat se, objevovat. V roce 2008, to bylo našim dětem od 13 do 20 let, jsem spoluzaložila neziskovou organizaci – tehdy to bylo občanské sdružení – na podporu pěstounů se složitými dětmi. Pořádali jsme pro ně tábory a svépomocná setkávání. Všichni jsme měli děti týrané, zneužívané, s vývojovými vadami, a velmi nevědomé okolí, včetně pedagogů, zdravotníků a úředníků. Nebylo žádné provázení, vzdělávání ani služby pro pěstouny. Proto jsme založili neziskovku.
A chtěli jsme ještě víc – chtěli jsme, aby děti už nemusely zažívat to, co jsme znali a snažili se vyléčit u těch našich. Proto jsme jako druhou hlavní linii činnosti organizace stanovili podporu hostitelské péče pro děti z dětských domovů. Aby získaly korekční zkušenost s fungováním rodiny a mohly jednou být dobrými rodiči.
Podařilo se dosáhnout toho, oč jste usilovala? Co konkrétně se podařilo a co ještě ne? Od čeho jste upustila? Co považujete za nejdůležitější úspěch, na kterém se podílela?
Ano, na poli náhradní rodinné péče se velmi mnoho za těch 15 let změnilo. Ale to není výsledek naší práce nebo dokonce mojí osoby. Já jsem o změny usilovala jenom svým přesvědčením a osvětou, to podstatné dělali jiní 😊 I když jsem se v jedné fázi transformace stala součástí pracovní skupiny, takže přece jenom nějaký střípek jsem taky dodala…
Co se zatím nedaří, to je legislativní podpora hostitelské péče. Tento termín není nikde uveden, snad se zvažuje nějaké jiné pojmenování, ale v současnosti je vlastně člověk, který nezištně nabízí přátelství, pomocnou ruku, svůj domov a rodinu pro dítě z dětského domova, bez jakýchkoliv práv a ochrany v rámci systému. Je odkázán na spolupráci a rozhodnutí jiných a proti jejich rozhodnutí není odvolání. V systému není hostitelská rodina nic – není partnerem pro dětský domov ani OSPOD, nemá právo na nic. To by celkem nevadilo, kdyby všichni chápali důležitost vztahové vazby, zodpovědnost za vztah a právo dítěte na život mimo dětský domov. Tady ještě máme velké rezervy.
Kterou změnu zákona považujete za nejpřínosnější, která změna Vám zlepšila Vaši práci?
Já jsem se pohybovala v systému NRP od roku 1996. Za tu dobu nastal opravdu velký posun, a to hned v několika rovinách a v několika vlnách.
Když jsme přijali první dítě do pěstounské péče, byla to jenom naše věc. Podali jsme žádost, bylo nám vytipováno dítě a zavřela se nad námi voda. První velkou a důležitou změnou bylo zavedení příprav před přijetím dítěte – to nám tehdy velmi chybělo. Podíleli jsme se jako rodina na prvních přípravách, setkávali se se zájemci a vyprávěli svůj příběh. To vlastně byl první impuls k tomu pojmenovat, co nám chybělo a chybí, a tady někde byl zárodek k založení organizace Děti patří domů.
Druhou velkou změnou bylo zahrnutí pěstounek do systému důchodového pojištění. Já jsem celou dobu pracovala, ale moje kamarádky – pěstounky velmi trápilo, že náročná péče o traumatizované děti není doceněna a oceněna, a bály se stáří bez odpracovaných let.
Největším mezníkem se stalo přijetí novely o sociálně-právní ochraně dětí v roce 2013. Konečně někdo nahlas řekl, že pěstouni nejsou buď hrdinové, nebo ztroskotanci (podle toho, jestli zvládnou děti dovést do dospělosti nebo ne), ale že jsou to normální lidé, kteří potřebují podporu, pomoc, radu – a neznamená to, že selhávají. Byla zavedena povinnost mít doprovázející organizaci, jak to známe dnes. Vím, že mnozí s tím měli a možná stále mají problém, ale jako lékařka vidím paralelu s povinností mít svého praktického lékaře. Dokud je vám dobře, je skoro jedno, kdo je vaším praktickým lékařem, jak je empatický, zkušený, jak se vzdělává či jak je zdatný v komunikaci, teprve když onemocníte, ukáže se v plné síle důležitost dobrého lékaře. A v doprovázení je to dost podobné.
Dalším důležitým mezníkem bylo stanovení odměny pěstounům, kteří pečují o děti v rámci přechodné pěstounské péče (PPPD) a definování podmínek, které umožnily větší rozšíření PPPD. Vzpomínám si, jak jsem kdysi těsně po přijetí novely byla pozvána na konferenci rodinných terapeutů věnované problematice NRP, kde mnoho řečníků kritizovalo PPPD, a někteří tolerantnější říkali, že je to dobrá alternativa dlouhodobé pěstounské péče. Když jsem přišla na řadu se svým příspěvkem těsně před přestávkou já, neznámá ne-psycholožka, ne-terapeutka – měla jsem potřebu říci na úvod, že PPPD není alternativou dlouhodobé pěstounské péče, ale alternativou ústavní péče! Ty děti by končily v ústavech, nikoliv v dlouhodobé pěstounské péči. Byla jsem zaskočená a zklamaná, že plný sál rodinných terapeutů nechápe, oč tu běží.
To už je naštěstí minulost. Myslím, že kromě některých vzdorujících poslanců již nikdo nepochybuje o tom, že PPPD je důležitým darem pro děti. Osvěta a trpělivá práce mnoha mravenců v systému se stará o to, aby různé formy péče o děti byly správně pochopeny a interpretovány.
Co Vás při Vaší práci v organizaci Děti patří domů osobně nejvíce posunulo a jak?
Po založení organizace jsme měli velmi skromné cíle. Chtěli jsme dělat letní tábory pro děti z NRP, scházet se s jinými pěstouny a šířit osvětu. První „porušení“ skromných cílů nastalo v roce 2009, kdy jsme s kolegyní Míšou Blahutovou navštívily MPSV, abychom předaly výstupy z našeho dotazníkového šetření týkajícího se tzv. hostitelské péče. Myslely jsme si, že hlad po metodice ze strany všech účastněných by mohl vést k nějakému nastavení jednotných pravidel. Na tomto poli se stále snažíme pomalými krůčky situaci měnit a zlepšovat. Náš externí tým (protože nejsou finanční zdroje na pracovníky v této oblasti, jsme všichni dobrovolníci) za ta léta navázal mnoho různých kontaktů a získal pro myšlenku hostitelské péče mnoho podpory. V tom vidím velký smysl.
Od roku 2013, kdy se ze zájmové organizace stala profesionální doprovodka, jsem postupně svoje aktivity v této oblasti spíše tlumila a předávala dalším kolegům. Vlastně někdy zůstávám v úžasu stát, když si uvědomím, kam se tato kdysi skromná organizace za 15 let své existence posunula 😊
Proč myslíte, že je v této oblasti tak málo mužů (profesionálů)?
Zřejmě máte na mysli oblast NRP. Je to nepochybně stejný důvod jako u všech ostatních pomáhajících profesí – špatné finanční ohodnocení, obtížný osobnostní růst, málo svobody v práci. A možná i oblast práce, která je často zaměřená na rozhovory, na nitro, na emoce a pocity, což nemusí být některým mužům blízké.
Kdybyste věděla to, co dnes, šla byste do toho znovu?
Nevím do čeho, ale asi ano, šla bych do toho znovu. Do všeho.
Zaujaly Vás rozhovory s osobnostmi NRP?
TADY najdete další inspirativní rozhovory!
