Kdo je Mgr. Lucie Salačová?
Lucie Salačová je sociální pracovnice, krizová interventka, facilitátorka, lektorka v oblasti náhradní rodinné péče a krizové intervence, milovnice silné černé sladké kávy a čokolády.
Co Vás do oblasti náhradní rodinné péče přivedlo? Bylo to nějaké osobní téma?
Do oblasti náhradní rodinné péče mě v roce 2010 přivedl inzerát s nabídkou práce pro metodika v organizaci Rozum a Cit. Otevřeně musím přiznat, že do té doby jsem se s oblastí náhradní rodinné péče nikdy nesetkala (vyjma filmů a dokumentů na toto téma). V době, kdy jsem na tuto pracovní pozici nastoupila, nastupoval do mateřské školky můj mladší syn, u kterého nebylo bohužel pro mě zřejmé, že bude školkou retraumatizovaný. Narodil se totiž s vtočenými dolními končetinami a hned týden po narození měl už obě nohy fixované v sádrách, později absolvoval operace a další fixace nohou, začátek života měl tak velmi komplikovaný a my s ním. Po třech měsících jsme ho pro jeho nepříznivý psychický stav ze školky odhlásili a střídali se u něj doma.
Rozhodovala jsem se, jestli svoji práci neukončím, ale zůstala jsem na částečný úvazek. Získala jsem zajímavou práci a zásadní směr svého působení v sociální oblasti, ale s dnešními znalostmi teorie vztahové vazby bych se myslím zachovala jinak. V Rozumu a Citu jsem strávila 7 velmi zajímavých a zásadních let, kdy jsem poznala mnoho skvělých lidí z řad dětí, náhradních rodičů i mých kolegů a dalších lidí z tohoto okruhu pomáhajících profesí a velmi mnoho jsem se toho naučila.
Čeho jste chtěla dosáhnout? Co bylo Vaším cílem?
Chtěla jsem poznat, co všechno náhradní rodičovství obnáší a jak co nejlépe můžeme pomoci my, kteří se profesně okolo náhradních rodin pohybujeme. Zásadním cílem byla podpora prosazení Novely zákona o sociálně právní ochraně dětí, která vzešla v platnost v roce 2013 a zcela převratně podpořila pěstounskou péči např. v tom smyslu, že každý pěstoun má právo (a povinnost) být doprovázen. Nedá se zapomenout na to, jak jsme v Rozumu a Citu oslavovali, když se to povedlo.
Podařilo se dosáhnout toho, oč jste usilovala? Co konkrétně se podařilo a co ještě ne? Od čeho jste upustila? Co považujete za nejdůležitější úspěch, na kterém jste se podílela?
Nevím, zda se mi zcela podařilo pochopit, co všechno se dětem a jejich náhradním rodičům děje, co by potřebovali a jak jim co nejlépe pomoci (a kdy už se také zastavit, nepomáhat a nechat to na nich). Myslím, že je to neustálý proces, ve kterém se vzájemně stále učíme. Jsem vděčná za to, že jsem se mohla stát lektorkou příprav budoucích náhradních rodičů v systému PRIDE a že jsem byla „spárovaná“ právě s Markétou Švejdovou – „mým parťákem“ – kamarádkou a skvělým člověkem a skvělou mámou (náhradní i biologickou). K dnešnímu dni jsme spolu provedly budoucí náhradní rodiče v 11 bězích příprav. Je to krásná a naplňující práce. Povedlo se nám také společně upravit a vytvořit zkrácené přípravy pro příbuzenské pěstouny v systému PRIDE, které jsme také již několikrát odzkoušely.
V současné době mi stejnou radost a smysl přináší lektorování skupiny terapeutického rodičovství, kde máme ve skupině rodiče náhradní i biologické a spolu s Lucií Baliharovou a díky podpoře Sdružení pěstounských rodin můžeme tuto skupinu vést.
Zásadní pro mě bylo také projít výcvikem a stát se facilitátorkou případových konferencí a zavádět díky podpoře Ministerstva práce a sociálních věcí tuto metodu sociální práce do oblasti sociálně právní ochrany dětí. Mrzí mě, když vidím, když v současné době někdo facilitaci případových konferencí chápe a praktikuje pokřiveně, mocensky a s neúctou ke klientům.
Vzdáleně od věci, ale ne tak docela, mi radost přináší spolupráce s organizací Děti úplňku, kde se povedlo díky úsilí jejich pracovníků, zejména manželů Třešňákových, uvést v praxi systém homesharingu, kdy se zcela zásadním způsobem naplňuje motto systému PRIDE – „rodiny pomáhají rodinám“. Běžní lidé a běžné rodiny dokážou na základě dlouhodobého vztahu a podpoře organizace pomoci rodinám s dítětem, které má poruchu autistického spektra a trávit s ním čas tak, aby z toho mělo užitek dítě i jeho rodiče. Pokud by se takový systém podařilo přenést i do dalších oblastí života v naší společnosti, mohlo by to pomoci například i náhradním rodinám, rodinám, které dlouhodobě pečují o svého nemocného člena atd.
Za nejdůležitější úspěch považuji situaci, kdy jsem mohla přispět k tomu, že se konkrétní děti a konkrétní náhradní rodiče dostali k sobě navzájem, někdy poněkud komplikovanou cestou, ale povedlo se.
V širším rámci považuji za úspěch, že dívka, která byla po 12 letech vrácena z pěstounské péče z důvodu necitlivého přístupu pěstounů, byla díky spolupráci s jednou z nejlepších sociálních pracovnic OSPOD, kterou znám, umístěna do dětského domova, nikoliv do výchovného ústavu, jak usoudili pracovníci širokého systému SPOD, zejména diagnostického ústavu. Zde znovu děkuji statečné paní ředitelce dětského domova, která se odvážila jít proti názoru pracovníků systému a upřednostnila dobrou životní cestu pro tuto zraněnou dívku.
Co Vám nejvíce komplikovalo/komplikuje Vaše úsilí?
Nejvíce podle mě komplikují situaci „díry v systému“ a leckdy nepředvídatelná, necitlivá a pro děti a rodiny nežádoucí řešení odpovědných pracovníků.
Velmi bych si přála, aby existovaly komunity pro děti, které nejsou z různých důvodů zařaditelné do běžných systémů. Mohou to být děti natolik zraněné, že se pro ně nedaří najít rodinu, nepřijmou je běžné školy, leckdy ani dětské domovy, jejich rodiče jsou vyčerpaní, tyto děti nezapadají nikam. V mých snech je pro tyto děti místo v komunitách, kde jsou laskaví lidé, kteří rozumí své profesi, spousta zvířat, o které je možné se starat a příroda, ve které je možné spokojeně žít.
A pro všechny děti a rodiny, které to potřebují, bych si přála mít dostatek krizových center, kam si děti mohou jít odpočinout, aniž by to ohrozilo jejich setrvání v rodině.
Co na tom pro Vás bylo/je osobně nejtěžší?
Asi nejtěžší je pro mě udržet na uzdě moji přílišnou otevřenost, upřímnost a rychlost, s jakou jednám, dřív, než věci pořádně promyslím. A leckdy se mi to nepodaří😊. Nejsem diplomat, což situaci často zkomplikuje.
Kterou změnu zákona považujete za nejpřínosnější, která změna Vám zlepšila Vaši práci?
Zásadní byla Novela zákona sociálně právní ochrany dětí z roku 2013, stát uznal, že ho pěstounská péče zajímá a že na ni bude pravidelně přispívat. Stejný zásadní postoj bych si přála i pro děti v adopci a jejich adoptivní rodiny. A pro všechny děti a rodiny bych si přála podporu pro co nejvíce preventivních služeb.
Jak se Vám dařilo/daří skloubit Vaši práci s osobním a rodinným životem?
Tak to je zásadní otázka. Myslím, že díky nadšení a pracovitosti, které v Rozumu a Citu panovaly a se kterými jsem souzněla, jsem pracovala příliš. Upřímně přiznávám, že na to doplatily moje děti a můj partner. Nebyla jsem vždycky dobře nastavená máma, připravená být tu pro své děti ve chvíli, kdy to potřebovaly a v míře, v jaké to potřebovaly. Doufám ale, že i tak z nich jsou fajn kluci a přežili to😊. Zdá se, že i partner vytrval a drží😊. Bez přispění mého partnera a mých rodičů by se to nedalo zvládnout.
Jsem člověk, který má rád akci a pestrost, vždy jsem měla víc pracovních míst a pozic najednou. Jsem duší a přesvědčením krizový intervent, mnoho let jsem na vedlejší pracovní poměr pracovala na nočních službách na linkách důvěry, hodně mě to naučilo. A jak je bohužel jasné z toho, co se okolo nás děje, krizoví interventi jsou a budou potřeba. Přicházejí bohužel situace, které jsme si nedokázali a nechtěli představit, ale dějí se. Zároveň se ukazuje, že dobře nastavené a proběhlé setkání člověka s člověkem, případně i se skupinou lidí, je velmi léčivé.
Co Vás při Vaší práci osobně nejvíce posunulo a jak?
Úplně nejvíc mě posunulo a posouvá setkání s dětmi a jejich rodiči (náhradními i biologickými), s prarodiči, kteří se stali pěstouny a „drží“ i na úkor sebe sama, a také setkání s kolegy, kterých si vážím. Zásadní pro mě bylo vzdělávání v tématu vztahové vazby, terapeutického rodičovství a absolvování výcviku lektorů PRIDE, s možností pracovat jako lektor příprav budoucích náhradních rodičů.
Proč myslíte, že je v této oblasti tak málo mužů (profesionálů)?
Nevím, znám bohužel velmi málo mužů v naší profesi, kteří jsou zralí a charakterní, dá se jim uvěřit, že jsou poctiví v práci, stejně tak jako ve svém osobním životě. Pro mě je to neoddělitelné. Nevěřím, že může být někdo dobrý profesionál, přínosný pro své klienty, když nemá dobrou morálku. Ty, u kterých jsem si jistá tím, že jsou to charakterní lidé a dobří profesionálové, bych spočítala na prstech jedné ruky (no, možná i z druhé ruky bych přidala prst 😊), velmi si jich vážím a přeju jim pevné zdraví psychické i fyzické.
Kdybyste věděla to, co dnes, šla byste do toho znovu?
Šla bych do toho znovu, zcela jistě, ale s větším ohledem na svoji rodinu. Víc bych si rozvážila čas mezi prací a rodinou. Jenže bych se toho možná tolik nenaučila😊
S úctou vzpomínám na slova paní Jiřiny Šiklové, která založila naši katedru sociální práce, kde jsem měla možnost studovat, a která jsem zaslechla hned v začátku svého studia „Když už je někdo sociální pracovník a má vysokou školu, nemůže stát stranou ….“. Byla to právě ona, kdo mě naučil být aktivní v různých žádoucích změnách a nebát se věci měnit.
Měla jsem štěstí, že mě osud (nebo kdo to byl 😊) přivolal mnoho zajímavých a učících životních i profesních příležitostí a zkušeností.
