Kdo je Mgr. Bc. Jana Klinecká, DiS.?
Jana Klinecká se dlouhodobě věnuje sociálně–právní ochraně dětí. Je považována za průkopnici pěstounské péče na přechodnou dobu. Má bohaté zkušenosti ze státní správy. Je autorkou monografie Náhradní rodinná péče a spoluautorkou několika dalších publikací. Intenzivně lektoruje a pomáhá tak odbornému rozvoji pracovníků sociálně-právní ochrany dětí. Byla členkou poradního sboru MPSV ČR. Vystudovala sociální práci na Univerzitě v Hradci Králové a psychoterapii v sociální práci v Praze. Aktivně se zasazuje o transformaci pobytových zařízení pro děti, protože je přesvědčena, že každé dítě má právo vyrůstat v rodinném prostředí. Spolupracuje s některými nadacemi. Jejím životním mottem je „I genius dělá chyby, ale jen blb je opakuje.“ Již 12 let působí na Magistrátu hlavního města Prahy jako vedoucí oddělení (nyní) rodiny a sociální práce.
Co Vás přivedlo do oblasti náhradní rodinné péče? Bylo to nějaké osobní téma?
Nebylo to žádné osobní téma. Vždy jsem měla ráda lidi a zajímaly mě jejich osudy. I proto jsem začala pracovat na klasickém OSPODu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o malý OSPOD daleko od Prahy, s náhradní rodinnou péčí jsem se seznamovala až postupně a vlastně z druhé strany. Bylo mi neuvěřitelně líto dětí, které byly mimo svou rodinu a „ústav“ byl tenkrát brán jako norma, jako finální řešení. (pozn.: do praxe jsem se vrhla cca před 22 lety)
Čeho jste chtěla dosáhnout? Co bylo Vaším cílem?
Chtěla jsem dosáhnout toho, aby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině. Aby služby byly pro klienty dostupné a aby si klient mohl mezi službami vybírat. Chtěla jsem dosáhnout i liberálního přístupu v rámci celého OSPOD a většího akcentu na lidská práva v kontextu OSPOD. A v neposlední řadě jsem se také snažila o zavedení a rozvoj pěstounské péče na přechodnou dobu. Jak je patrné, něco se povedlo více, něco méně a věřím, že v oboru rozhodně nekončím a spousta věcí se ještě postupně podaří.
Podařilo se dosáhnout toho, oč jste usilovala? Co konkrétně se podařilo a co ještě ne? Od čeho jste upustila? Co považujete za nejdůležitější úspěch, na kterém jste se podílela?
Něco se podařilo více, něco méně. Něco vyžaduje více času a trpělivost opravdu není moje silná stránka. Neupustila jsem asi od ničeho, jsem poměrně tvrdohlavý člověk a vlastně od počátku se držím směru, kterým v rámci náhradní rodinné péče chci jít. Bylo to i za cenu toho, že jsem se manažersky musela rozloučit s kolegyněmi, které nebyly nositelkami této myšlenky.
Za nejdůležitější úspěch považuju dvě věci: a) Že se mi podařilo, společně s manželi Hláskovými, „rozjet“ pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tenkrát jsme opravdu vyšlapávali cestu, edukovali sociální pracovnice, lékaře, soudce a další odborníky a musím říct, že jsme asi působili jako naprostí blázni. Ale nevzdali jsme se a troufnu si říct, že právě díky tomu je dnes běžné, že velká část dětí má možnost být v rodině, zažít si tu jednu náruč, oproti péči v kolektivních zařízeních. A ta druhá důležitá věc, tedy b) je, že se mi podařilo v Praze „rozbít“ monopol na realizaci přípravných kurzů. Podařilo se mi, že v Praze pořádá přípravné kurzy kromě naší příspěvkové organizace i několik dalších subjektů. Lidé si tak mohou zvolit, kde chtějí přípravný kurz absolvovat. Každý z těch kurzů je jiný a mně se moc líbí právě ta variabilita a hravost, se kterou mohou hned na začátku procesu do náhradní rodinné péče vstoupit. Zároveň jsem pyšná na to, že právě i díky vytvoření zdravého konkurenčního prostředí se na přípravné kurzy v Praze de facto nečeká, přípravné kurzy nám probíhají stále.
Co Vám nejvíce ztěžuje Vaše úsilí?
Bohužel, na tuhle otázku bude asi velmi obsáhlá odpověď. Dělat SPOD v ČR opravdu není jednoduché. Vadí mi změny, které jsou intenzivní, turbulentní, často nedostatečně promyšlené, bez dostatečného času pro implemantaci do praxe a bez dostatečné návaznosti na stávající. V praxi pak vzniká chaos, sbírá to čas pracovníkům, kteří by mohli svůj čas věnovat právě třeba klientům. Vadí mi i nezastropovanost počtu případů na pracovníka. Přetíženost pracovníků v terénu je extrémní. Práce se mnohde nedá vykonávat dostatečně kvalitně. Velkým problémem je i nedostatek sociálních pracovníků v terénu. Domnívám se, že tohle je časovaná bomba – již nyní je téměř pozdě to začít řešit. Moc mi vadí i dlouhodobý špatný mediální obraz „ospoďáků“.
A v neposlední řadě je pro mě neuvěřitelně frustrující zprostředkování náhradní rodinné péče, kdy se nám nedaří (i přes absolutní nasazení, precizní mezikrajovou spolupráci a využití dalších různých zdrojů, moderních metod práce atd.) vyhledat dětem rodinu. To je pro mě v práci asi opravdu nejtěžší. Ten pocit, kdy vy víte, jak to má vypadat, ale nedaří se vám toho dosáhnout. Ten pocit, kdy si strašně moc přejete pro dítě rodinu, přejete si, aby to vyšlo – ale ono to zase nevyjde ☹ Velkým problémem je i rozhodování soudů – především jeho délka, nejednotnost postupů a rezortismus. Velké potíže jsou v procesu předávání dětí z PPPD do jiného druhu péče, kdy soudní rozhodnutí ne vždy pružně reaguje právě na potřeby dítěte. Zároveň v praxi není výjimkou, že metodické materiály jednotlivých ministerstev „jdou proti sobě“ a naráží na sebe právě „dole“ v terénu.
Co na tom pro Vás je osobně nejtěžší?
Nejtěžší pro mě je, pokud se nedaří vyhledat dětem náhradní rodinnou péči. Těžké jsou pro mě i odchody zkušených pracovníků z oboru. A velmi těžké jsou pro mě případy týrání a zneužívání dětí. Na to se zkrátka nedá zvyknout, nedá se otupět. Naopak mi přijde, že poté, co jsem se sama stala matkou, jsem spíše citlivější.
Kterou změnu zákona považujete za nejpřínosnější, která změna Vám zlepšila Vaši práci?
Vzhledem k tomu, že jsem v oboru už nějakou dobu, domnívám se, že nejpřínosnější byl vůbec vznik zákona o sociálně právní ochraně dětí. To považuji za klíčový moment. Pak samozřejmě ratifikace Úmluvy o právech dítěte a pozitivní změny přinesl i NOZ, který nastavil a jasně deklaroval směr s NRP, kdy přestože některé změny byly vnímány částí veřejnosti negativně, jsou v souladu s právy dětí.
Jak se dá tato profese skloubit s osobním a rodinným životem?
Těžko 😊 Přestože mám velmi dobrého zaměstnavatele, který se o slaďování profesního a rodinného života aktivně snaží, narážím na předsudky veřejnosti. Pracovníci OSPOD jsou zkrátka úředníci a navyšování jejich počtu je vnímáno jako „zvyšování počtu úředníků“. Nicméně mám úžasné oddělení – měla jsem tu možnost si toto oddělení de facto vystavět. Jsem ráda, že můj tým je stabilní a lidé zde pracují dlouhodobě a věřím, že i rádi. Snažím se „svoje lidi“ hýčkat. Jsou to všechno profesionálové, silné osobnosti, kteří se nebojí na sobě neustále pracovat. Nebýt těchto lidí, spousta věcí by se mi nepodařila. A jinak samozřejmě narážím na to, co ostatní maminky – dítě se mi nedostalo do státní školky…
Co Vás při Vaší práci osobně nejvíce posunulo a jak?
Myslím, že nejvíce mě posunulo právě získání pozice vedoucí oddělení na Magistrátu hlavního města Prahy. Byla to pro mě velká příležitost, které si dodnes cením. Velmi „příznivé“ pro mě bylo i seznámení s mým manželem, který pracoval v sociálních službách a s dospělou klientelou – nenásilnou formou jsem tak získala zajímavý přesah k OSPODu.
Proč myslíte, že je v této profesi tak málo mužů?
Nedostatek mužů obecně v OSPOD považuju za velký průšvih. V Praze se setkáváme celkově s nedostatkem sociálních pracovníků – bez ohledu na pohlaví. A myslím, že právě tahle otázka by se měla začít řešit. Nedostatek pracovníků. Věřím, že pokud nastavíme kvalitní podmínky pro výkon mnou tak milované profese, genderová vyváženost už přijde skoro sama.
Kdybyste věděla to, co dnes, šla byste do toho znovu?
To je těžká otázka 😊 Pořád mě moje práce moc baví. Je krásná a často i radostná. Má smysl. Na druhou stranu je neuvěřitelně těžká a především volební cykly mě už opravdu zmáhají 😊 Takže asi ano. Šla bych do toho. Abych mohla pomáhat lidem, především dětem.
Zaujaly Vás rozhovory s osobnostmi NRP?
TADY najdete další inspirativní rozhovory!
