Kdo je Bc. Jana Luhanová, DiS.?
Maminka, pěstounka, manželka kazatele, sociální pracovnice a vedoucí projektů, které podporují náhradní rodiny, členka Rady RC Routa a věčná studentka. Milovnice knížek, hor, háčkování a klidu, kterého se jí vzhledem k výše uvedenému příliš nedostává. 🙂
Co Vás do oblasti náhradní rodinné péče přivedlo? Bylo to nějaké osobní téma?
V oblasti náhradní rodinné péče jsem se ocitla v roce 2009, kdy jsme přijali s manželem do pěstounské péče staršího syna. Chodila jsem v té době s biologickými dětmi do mateřského centra Čelákovice a tam jsem dostala příležitost napsat první projekty na setkávání a pobyty náhradních rodin. Plynule jsem pak přešla do nově vzniklého Rodinného centra Routa. Od počátku jsem vnímala, že je důležité, aby pěstounské a adoptivní rodiny měly možnost se vzájemně setkávat, sdílet, a také aby se jim dostalo odborné pomoci.
V roce 2013 jsme se po krátkém váhání rozhodli využít novely zákona a začít uzavírat dohody o výkonu pěstounské péče. Aktuálně doprovázíme více než 60 pěstounských rodin.
Čeho jste chtěla dosáhnout? Co bylo vaším cílem?
Naším cílem bylo podporu náhradních rodin více zprofesionalizovat, a zároveň neztratit rodinný a lidský charakter naší práce. Velice jsem si přála, aby se rozvinula i práce s adoptivními rodinami, které jsou systémem opomíjené, ačkoliv řeší velmi podobné problémy, jako rodiny pěstounské. Sami adoptivní rodiče si přitom často tato rizika neuvědomují, dokud není pozdě.
Někde v hloubce za tím vším mám stále největší touhu, aby co nejvíce dětí mohlo vyrůstat v rodině, mít své opravdové doma, mámu a tátu, kteří se za ně rvou a bojují.
Podařilo se dosáhnout toho, oč jste usilovala? Co konkrétně se podařilo a co ještě ne? Od čeho jste upustila? Co považujete za nejdůležitější úspěch, na kterém jste se podílela?
Podařilo se mi především vybudovat tým pracovnic, které svou práci dělají nejen profesionálně, ale i se zdravým lidským rozumem a láskou. Za velký zázrak přitom považuji, že je nám pořád ještě v našem týmu spolu hezky, rády spolu trávíme čas, rozumíme si profesně i lidsky. Můj tým je dlouhodobě stabilní a věřím, že pěstounům přináší opravdu účinnou podporu a pomoc.
Měla jsem zároveň tu čest být u toho, jak se rozvíjela celá organizace, z maličkého lokálního centra na organizaci, která poskytuje podporu širokému spektru rodin, a to jak prostřednictvím sociálních služeb a péče o náhradní rodiny, tak veřejnosti v komunitním centru a volnočasových aktivitách pro děti.
Za velký úspěch považuji v posledních dvou letech rozvoj práce s adoptivními rodiči, kteří mají aktuálně možnost v Routě využívat poradenství, setkávání s peer konzultantkou, semináře a setkávání ve svépomocné skupince.
Co Vám nejvíce komplikovalo/komplikuje Vaše úsilí?
Asi jako většina sociálních pracovníků nejvíce žehrám na všudypřítomnou administrativu. Jen těžko hledám motivaci pro vytváření „papírů pro papíry“, evidencí….
Co na tom pro Vás bylo/je osobně nejtěžší?
Nejtěžší jsou rozhodně situace naplněné bezmocí. Když víte, že něco není v zájmu dítěte, že dítě trpí, a z různých důvodů nemáte možnost s tím něco udělat. Obecně je těžké setkávat se s bolestí, ale pokud máme možnost pomoci, podpořit, zprostředkovat odbornou pomoc, smiřuje se s tím snáze, než když nedokážeme udělat nic.
Kterou změnu zákona považujete za nejpřínosnější, která změna Vám zlepšila Vaši práci?
Osobně jsem přivítala zákaz umisťování dětí do 3 let do ústavní péče. Stále ještě vnímám jako přínosnou velkou novelu z roku 2013, která přinesla zlepšení podpory pěstounské péče. Přesto ale vyhlížím podstatnější změnu, přijetí nového zákona na ochranu rodiny, který by přinesl zejména zlepšení preventivní práce s rodinou a celkovou změnu náhledu na potřeby dětí a rodin a jejich ochranu.
Jak se Vám dařilo/daří skloubit Vaši práci s osobním a rodinným životem?
Popravdě musím říct, že tohle je asi moje největší životní výzva. Péče o čtyři děti (byť dnes již téměř mladé dospělé), domácnost, práce, studium a také úkoly plynoucí z úlohy manželky kazatele na malém městě by v plném rozsahu každý den vydaly na 48 h, a tak denně zvažuji, co z toho šidit. Většinou to odnese domácnost a úklid 🙂
Co Vás při Vaší práci osobně nejvíce posunulo a jak?
Odpověď na tuhle otázku bych ráda rozdělila na dvě části. Asi nejvíce mne posunula samotná pěstounská péče mých dvou přijatých dětí. Do té doby jsem si myslela, že jsem všeobjímající a milující matka a najednou jsem zjistila, že mám své limity a bylo to velké rozčarování. Přijaté děti mě naučily přijímat sama sebe i s tím, co nezvládám. Naučily mě přijímat je, i když jim vždycky nerozumím. Naučila jsem se mít ráda jejich rodiče a budovat s nimi vztahy, i když to občas bolelo.
V mojí práci mě posouvala každá náročnější situace, kterou se s pomocí týmu podařilo zvládnout, a to i situace, která byla prvotně těžká, jako např. když jsem poprvé byla u toho, když se pěstouni rozhodli ukončit pěstounskou péči a já věděla, že to dítěti ublíží a přesto jsem musela být při tom a profesně pomoci všem zúčastněným touhle těžkou situací projít.
Proč myslíte, že je v této oblasti tak málo mužů (profesionálů)?
Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět. Velkým důvodem bude jistě možnost najít finančně výhodnější zaměstnání, domnívám se ale, že takhle jednoduchá odpověď na tuhle otázku není. Zároveň vnímám, že muži, kteří pracují v oblasti sociální práce, mohou být obrovským přínosem.
Kdybyste věděla to, co dnes, šla byste do toho znovu?
Tahle práce mi stále dává velký smysl, zároveň mě těší její pestrost, flexibilita. Baví mě reagovat na všechno, co každý den přinese a vědět, že můžu alespoň maličkým dílem přispět k tomu, že nějaké dítě nestráví svůj život v ústavní péči nebo rodině, která mu ubližuje. Těší mě, když se o nás mohou opřít náhradní rodiče tak, že mají sílu dávat svým přijatým dětem lásku a opravdové přijetí.
Zaujaly Vás rozhovory s osobnostmi NRP?
TADY najdete další inspirativní rozhovory!
