V případě potíží rodin v oblasti sociální či výchovné se zase na první pohled může zdát, že je jasné, co rodina potřebuje, např. pomoc ve formě sociálně aktivizační služby, nebo je z pohledu pracovníka OSPOD nutné umístit dítě mimo rodinu. Pečlivým vyhodnocením všech důležitých oblastí v životě dítěte je ale možné přesně pojmenovat, jaká rizika dítě ohrožují – ideálně právě ve vztahu k samotnému dítěti, je ale důležité, jak přesně se situace i rizika pojmenují.
Například, pokud je v popisu uvedeno: „Beátu ohrožuje násilí mezi rodiči, jehož je svědkem, má vždy velký strach a také už došlo v souvislosti s násilím mezi rodiči k jejímu zranění. Beáta je ohrožena na fyzickém i psychickém zdraví a bezpečí“, pokud je ale uvedeno pouze „násilí“, je velmi těžké poukázat, jaký konkrétní dopad to na dítě má a jak situaci řešit. Bez přesného a opakovaného vyhodnocení situace rodiny a plánování její podpory se tak situace velkého množství rodin nemění ani po letech čerpání podpůrné služby, která se z důvodu špatného nastavení může zcela míjet účinkem, případně děti žijí až do zletilosti v ústavu, aniž by bylo cíleno na jejich návrat domů.
A zde je právě význam individuálního plánu dítěte (IPOD), který stále mnozí vidí jen jako „byrokratickou otravnost“. Ten může ve změně situace dítěte totiž velmi pomoci, musí ale obsahovat jasná a konkrétní opatření a cíle podpory, která vycházejí z podrobného poznání situace dítěte a rodiny a která budou reagovat na zjištěná rizika nebo potřeby v životě dítěte. IPOD by měl přesně a podrobně popisovat, jakou pomoc dítě a rodina potřebují – neomezovat se na běžnou a obecně popsanou nabídku služeb. Je možné uvést i jak často by například rodina měla být v kontaktu s vybranou službou. Uvedením jen například toho, že rodina potřebuje sociálně aktivizační službu (SAS), bez specifikace zaměření, podoby a cíle poskytování této služby, vzniká riziko, že následné nastavení spolupráce služby s rodinou nebude v souladu s cíli IPOD.
Druhou, neméně důležitou otázkou je, jak zajistit naplnění potřeb dětí v omezených kapacitách a typech podpůrných služeb. Sociální služby omezené na SAS, sociální rehabilitaci, případně ranou péči, nebo pobytová zařízení pouhých 4 základních typů (dětské domovy, režimová školská zařízení, domovy pro osoby se zdravotním postižením a již končící dětské domovy pro děti do 3 let věku) neumožňují dostatečně reagovat na pestré individuální potřeby všech dětí. Poskytovatelé existujících sociálních služeb nemusí mít možnost vždy reagovat komplexně na situaci rodiny a také včasnost intervence může být ovlivněna čekacími lhůtami z kapacitních důvodů. Umisťování do pobytové péče se pak zase bohužel řídí mnohdy spíše tím, kde je volné místo než specializací zařízení. To vede k mnoha hraničním situacím, kdy je dítě umístěno do pro něj naprosto nevhodného prostředí, ať už je to umístění staršího dítěte do zařízení pro batolata nebo dětí s náročnými projevy chování z důvodu prožitého traumatu do přísně režimového ústavu.
Řešení, jak lze riziko nevhodného či nedostatečného nastavení podpory a řešení situace dítěte snížit na minimum, je v první řadě právě v opravdu podrobném vyhodnocení situace dítěte, zaměření se na všechny oblasti potřeb dítěte, vyhledání nejen rizik, ale i případných ochranných faktorů kolem dítěte a následném nastavení co nejkonkrétnějšího plánu ochrany dítěte, který bude na zjištěních stavět.
Důležité je nastavit podporu na míru dítěte a rodiny kombinací existujících služeb. Jejich činnost je ale potřeba propojit a koordinovat a k pomoci přistupovat komplexně, což se dnes ne vždy děje. Mnoho pracovníků OSPOD definuje jako nejvíce potřebnou službu pro své klienty jako „doprovázení“, tedy službu nízkoprahového charakteru, která je založena na vztahu důvěry mezi klientem a pracovníkem a na intenzivním a četném osobním kontaktu. Nemusí přitom jít o vysoce odbornou činnost, jakou poskytují registrované sociální služby. Je důležité hledat další možnosti podpory v dalších oblastech, které rodina potřebuje řešit, jako je např. zdravotně sociální konzultace, kombinované poradenství pro oblast dluhů, práce a bydlení, společná konzultace týkající se vzdělávání dětí a jejich výchovy, apod. Taková forma podpory ale vyžaduje koordinaci, která může být zajištěna jak OSPOD, tak i jednou ze služeb, podmínkou je nicméně navázat jednotlivé kroky na IPOD dítěte.
Individuální plán ochrany dítěte není prázdný termín a byrokratická zátěž pro už tak přetížené sociální pracovníky, jeho správné a podrobné nastavení naopak může pomoci změnit situaci dítěte a rodiny a zamezit jejich rozdělení.
