Jak reagují geny v závislosti na prostředí? Vím, že prostředí může některé geny zapínat nebo vypínat. Můžete to prosím více rozvést?
Když se nad tím zamyslíme, asi nejsme nikdo zcela spokojeni s tím, jak se zrovna všechny ty náhody naskládaly u nás. Jistě, mohlo to být horší, ale nemá smysl si lhát, že to nemohlo být i o mnoho lepší. Důležité je osvojit si soucit k sobě samým i ke svěřeným osobám, ať už jsou s námi příbuzné, nebo ne.
Prostředí i geny ovlivňují výsledné znaky člověka a někdy dokonce i významným způsobem interagují. Osoba s jednou genetickou variantou může být ve stresujících podmínkách nejvíce depresivní, zatímco v podmínkách klidu může vykazovat nejnižší sklony k depresi. Prostředí také může ovlivňovat epigenetické faktory, které následně tlumí nebo budí exprese některých genů.
Málokdy je ale interakce mezi geny a prostředím tak definitivní, že by prostředí determinovalo naprosto železně genetickou expresi na zbytek života jedince. Určitou roli hraje každý rok života dítěte nebo dospívajícího a vlastně i dospělého člověka. Například, když pijete hodně mléka, zapínají se vám geny pro laktázu, která umožňuje trávit mléčné cukry, když se hodně stresujete, buňky vašich nadledvin podle náhle zapnutých genů syntetizují více kortizolu. Tohle je pravda, ať je vám šest nebo šedesát.
Máte prosím odpověď na velkou otázku, kterou si kladou všichni náhradní rodiče? A to, jakou část výchovy ovlivňují geny a jakou okolí? Jak je ovlivněno to, jaký člověk z přijatého dítěte vyroste?
Vliv genů se liší mezi různými vlastnostmi. Nejvyšší dědivost, až kolem devadesáti procent, mají morfologické charakteristiky jako je tělesná výška nebo tvar nosu, následuje je široká paleta vlastností charakterových, které se pohybují od maximálně 80 % (tak vypadají nejvyšší odhady dědivosti inteligence, které jsou patrně nadsazené) až k nule. Za zbytek zodpovídají negenetické faktory, prostředí, kultura, výchova a spousta náhod, v jejichž ovlivnění můžeme doufat, ale nikdy se nám nepodaří ohlídat všechny.
Níže přidávám přehled očekávané podobnosti mezi dítětem a jeho příbuznými. Každý ať si udělá na základě obrázku názor sám (dvojčetem je vždy myšleno jednovaječné dvojče, tedy jedinec, který sdílí 100 % genů se zkoumanou osobou, dvojvaječné dvojče je stejně jako jakýkoliv jiný sourozenec na úrovni rodiče – rodič, bratr i sestra s námi sdílejí 50 % genetických alel).
Pro bližší vysvětlení toho, co kde používáme jako prahovou hodnotu přítomnosti daného znaku, si přečtěte ostatní články z této série:
- Duševní onemocnění
- Etnicita
- Imunita
- Inteligence
- Podoba fyzického vzhledu dětí s náhradními rodiči
- Sexuální chování
- Sklon k závislostem
- Trauma (přenos traumatu z rodiče na dítě)
Když se nad tím zamyslíme, asi nejsme nikdo zcela spokojen s tím, jak se zrovna všechny ty náhody naskládaly u nás. Jistě, mohlo to být horší, ale nemá smysl si lhát, že to nemohlo být i o mnoho lepší. Důležité je osvojit si soucit k sobě samým i k dětem, o které pečujeme, ať už jsou s námi příbuzné, nebo ne.
Jakou roli hraje věk přijatého dítěte? Jak velký rozdíl je, pokud přijmu miminko z porodnice, nebo tříleté dítě, které zažilo mnoho těžkých událostí?
K rozdílům v očekávaném výsledku podle věku přijetí dítěte do péče: Je pozoruhodné, jak málo pořádných studií na rozdíly mezi adoptovanými novorozenci, batolaty a předškoláky se dá najít. Patrně je to tím, že dítě, které je papírově bezproblémové, se podaří umístit do náhradní rodiny prakticky okamžitě, zatímco dítě, které pochází z velmi neutěšených poměrů, čeká na svou příležitost déle.
Dle mého názoru by se měly všechny děti umisťovat do náhradních rodin co nejdříve. Vychovat úspěšného dospěláka z přijatého novorozence je nejspíš stále jednodušší, než vychovat úspěšného dospěláka z tříletého, nebo dokonce šestiletého deprivovaného dítěte. Ani v případě starších dětí však není nic ztraceno.
Z toho, co víme a co rozebíráme např. v článku o agresivních sklonech: i u agresivnějších sedmiletých dětí dokáže kvalitní a láskyplné rodinné prostředí snížit postupně neblahé tendence až na úroveň těch, které se v sedmi letech vyznačují mírumilovnou povahou. Naopak i takové mírumilovné sedmileté dítě je možné v nepřátelském prostředí změnit v devatenáctiletého agresora, který považuje násilí za legitimní způsob řešení osobních konfliktů.
Kdo chce přijmout dítě v první řadě kvůli naplnění své rodičovské touhy, nechť přijme do péče dítě co nejdříve po jeho narození. Kdo chce přijmout dítě spíše proto, aby pomohl tomu dítěti, může přemýšlet i o přijetí někoho staršího.
Co tedy mají náhradní rodiče možnost ovlivnit a na co by se měli zaměřovat? Co se k tomu dá říct z pohledu genetiky?
Náhradní rodiče mají možnost u každé vlastnosti alespoň do jisté míry ovlivnit ten šedivý pásek nejistoty mezi úrovní horního červeného břevna daného podobností jednovaječných dvojčat a vrcholem sloupce. To, co je mezi podobností rodiče a dítěte a podobností jednovaječných dvojčat, ovlivnit nemohou, ale neměli by se tím trápit – jsou to náhody, které mohou pracovat se stejnou pravděpodobností ve prospěch i neprospěch dítěte.
Na co by se měli zaměřit? Asi aby z dítěte vyrostl šťastný člověk. Nedávná studie odhadla, že dědivost spokojenosti s vlastním životem je jen 32 % a zároveň že jsou se svým životem spokojeny asi dvě třetiny obyvatel české kotliny. Pravděpodobnost na úspěch je tu tedy vysoká a důležitost geneticky předaných náhod je nízká. I dítě nešťastníka začíná na necelých šedesáti procentech pravděpodobnosti, že prožije spokojený život. Odtud je to k jistotě jen kousek.
Úvodní článek a slovníček odborných pojmů najdete ZDE.
Nenechte si ujít všechny články ze série o genech s Petrem Turečkem!
