Odložit role a prostě být spolu
Abychom se jako dospělí dokázali otevřít dětské hře, musíme často odložit naše běžné uvažování. Musíme na chvíli přestat naplňovat kategorie, na nichž jinak stojí naše fungování. Musíme na chvíli přestat být rodičem se všemi našimi povinnostmi, přípravou do práce, chystáním večeře, dohlížením na školní úkoly… Ve škole musí učitel přestat být učitelem, v dětském domově nemůže na tu chvíli být vychovatel vychovatelem. Ve hře s dětmi můžeme být pouze, pokud se vzdáme nároků na „výsledek” společné hry. Protože smyslem hraní je pouze prožitek sounáležitosti. Ve hře jde pouze o přijímání a dávání lásky, jak říká můj učitel, americký specialista na hru Fred Donaldson. Takto pojaté hraní mezi zúčastněnými vytváří zvláštní prostor bez nároků, naplněný pouze přítomností a láskou. Takové hraní je výrazem onoho vztahu, o kterém mluví Gordon Neufeld, vztahu, který je předpokladem optimálního fungování dětí i dospělých.
Hraní nemusí vypadat vždy jako scénka na ztraceného králíčka nebo jako souboj samurajů. I když jsou všechny zmíněné situace hraním, nejsou to jediné projevy vrozené hravosti. Tato naše lidská kapacita sice leží v základu zmíněných dětských her, ale její podstata jde mnohem hlouběji, než jak by se mohlo zdát při pozorování dítěte při hře s panáčky.
Hra jako naše původní schopnost
Fred Donaldson nazývá tuto lidskou tendenci ke hře original play. Označení original znamená původní, jde tedy o hravost pramenící z původního a prvotního nastavení, jak jsme jako lidské bytosti ve světě. Je to ona superschopnost miminek s důvěrou být a vztahovat se ke svým blízkým a ke světu kolem. Novorozené dítě kolem sebe vytváří pole láskyplné sounáležitosti, která je pokračováním způsobu, jakým je dítě napojeno na své okolí v děloze matky. Obklopeno bezpečím druhého, v němž spočívá. Novorozené dítě je ve svém bytí natolik prostoupeno pocitem bezpečí, důvěrou a láskou, že tento pocit vtáhne i všechny okolo jako magnet. Naprostá většina dospělých při pohledu na novorozeně zjihne, nakloní hlavu na stranu, pousměje se a začne na dítě mluvit jemným hlasem, možná ho vezme do náručí nebo pohladí. Nejde jen o instinktivní jednání dospělých (pak by podobný „reflex” musel fungovat i s kdejakou realistickou panenkou) a nejde jen o hormonální naladění, jaké lze pozorovat u čerstvých rodičů, jde o bezprostřední zážitek z přítomnosti druhé bytosti, která svou otevřeností nedá dospělému, než se k ní připojit.
Zatímco je tato schopnost miminek téměř neviditelná, projevem stejné síly je i spontánní hra starších dětí. Batole objevující svět je také důvěryplné a k lidem, zvířatům i všemu kolem se vztahuje s láskou a empatií. Tříleté dítě zkoumající fyzikalitu světa válením sudů, metáním kotrmelců a šplháním na záda svého rodiče dává dospělému zažít radost ze společného bytí jako málokterá mezilidská interakce.
Kdy jsme si přestali hrát?
Podle náhledu Jeana Piageta na vývoj dětské osobnosti je tato dětská schopnost empatie k okolnímu světu projevem primitivismu a je pouze přechodným stadiem k vyšším stupňům jednání. Ačkoli je Piagetův pohled v odborné literatuře překonán, v obecné debatě jsou jeho ozvuky stále silné a hra je často brána jen jako dětská kratochvíle a dočasný modus planého jednání: „Hraní to je pro děti jako pro dospělé práce.” „Hraj si, dokud můžeš, ve škole už budeš muset něco dělat.” „Ty si můžeš dovolit si hrát…”
Volná, spontánní hra je ve společnosti často vymezena jen malým dětem a s přibývajícím věkem ji stále více nahrazují aktivity jasně zacílené například na vzdělávání, budování pevné vůle nebo fyzické zdatnosti.
A nakonec pro dospělé už zbývají jen určité okruhy z hlubokého fenoménu hry: kreativitu mohou dospělí uplatnit v práci, v umění (můžeme malovat obrazy, muzicírovat, vytvářet fiktivní světy) nebo v technických oborech (navrhovat datové struktury, řešit problémy rozličných systémů), fyzickou zdatnost mohou trénovat sportem atd. Ale pocit sounáležitosti a empatie, schopnost přijetí druhých v jejich autenticitě anebo přijetí sebe samých? Vytváření atmosféry prožitého bezpečí? Pro to běžný den příliš možností nenabízí. Spíše se vtírají prohlášení typu: „To by se mi taky líbilo si v práci hrát!” „Když si budu s dětmi hrát, tak ztratím autoritu!” „To mi děti jako mají skákat po hlavě?!” „Na hraní nemám čas, protože musím pracovat, starat se, vařit, uklízet…”
Děti nás mohou dovést zpátky
Zde přichází do popředí dětská hra. Společná hra s dětmi je místem, kde se přirozeně můžeme propojit a pod dětským vedením se vrátit i sami k sobě. Protože jsme se všichni zrodili v naprostém spojení s prostředím mateřského lůna, máme všichni hluboce uloženou vzpomínku na tento pocit plného sjednocení se světem kolem. V dětské hře můžeme tuto vzpomínku oslovit, nechat rozeznít a vnímat. Můžeme nechat děti, ať nás vedou zpět k bezpodmínečné důvěře, empatii, sounáležitosti a pocitu bezpečí. Z tohoto místa, z něhož pramení veškerá dětská hra, může i v realitě světa dospělých zarezonovat naše vrozená touha po spojení.
Zaujala vás série článků Martina Ledvinky Sdílení hraním: O společném hraní dětí a dospělých? Další díly najdete ZDE.
Poslechněte si také podcast z dílny Rodinné sítě O hře s Martinem Ledvinkou.
A přečtěte si více článků ze sekce Výchova a péče na našem webu.
