Být dítěti ve hře nablízku
Od nás dospělých se ve vztahu k dětské hře vyžaduje v první řadě umožnit dětem si hrát. A to jim umožníme tím, že vytvoříme potřebný čas, kdy nemusí dělat nic jiného, a místo, kde se cítí bezpečně.
Druhý krok dospělých směrem k dětskému světu je fyzická blízkost a mentální přítomnost při dětské hře. Jsou totiž věci, s nimiž si děti neporadí samy: zkušenosti, které si nedokážou do své představy světa bez pomoci zařadit; emoce, které jsou tak silné, že vracet se k nim je pro samotné dítě příliš ohrožující. V takových chvílích děti hledají podporu pro vyjádření svých potřeb. Hledají, jak a kde sdílet to, co prožívají. Silné emoce, rozporuplné zkušenosti, bolestivé vzpomínky – to vše musí najít vyjádření, jinak vzniká v našich duších temný kout, do kterého sice můžeme tyto nevyjádřené prožitky uklidit, ale potom už se k němu nemůžeme jen tak přiblížit. Jsou tam přece jen věci docela strašidelné.
Abychom mohli zpracovat prožitky, které jsou tak silné, že na ně sami nestačíme, potřebujeme pomoc. Potřebujeme někoho, s kým se na ně podíváme. Kdo půjde s námi a dodá nám odvahy přinést strachy, nejistoty a zranění na světlo.
Když hra pomáhá přiblížit se k tomu, co bolí
V dětské hře funguje dospělý jako takový statečný společník. Pokud dokážeme být s dítětem v jeho hře, nechat ho přinášet jeho vlastní náplň hry, jeho vlastní témata, můžeme se na něj napojit. Naše nervové systémy se na sebe naladí a jeden si může vypůjčit kapacitu od druhého (vědci tomu říkají koregulace nervového systému). Pak se může najednou ve hře objevit i něco, na co by jinak bylo nemožné se podívat:
Tom v různých stresových situacích propadal záchvatům vzteku, nadával, křičel a občas byl i útočný směrem k učitelkám ve škole nebo tetám v dětském domově. Naše hraní spočívalo nejčastěji v předstíraném souboji. Tom dával tvrdé kung-fu kopy, pěsti lítaly, v nestřeženou chvíli mi skočil na záda, aby se mohl vzápětí svalit na zem a smát se a smát. Po pár týdnech se objevily scénky na policajty a lupiče, kteří byli svázaní, dostali nakládačku a byli vždycky bezmocní a fyzicky hodně trpěli… Ve stejné době jako já pracovala s Tomem psychoterapeutka, se kterou jsme se u něj ob týden střídali. A zrovna po těch pár týdnech našich hravých soubojů začal Tom se svou psychoterapeutkou i s tetami mluvit o tom, co vlastně zažíval v předchozí instituci, odkud do tohoto domova před rokem přišel. Nebylo ani tak překvapivé, že jeho vyprávění zahrnovalo hodně strachu, násilí a bezmoci.
Tom měl nad situacemi při našem hraní vždy úplnou kontrolu a mohl se kdykoli rozhodnout, jakou roli bude hrát. Věřím, že možnost prožít si některé pocity v rámci hry mu mohla pomoci přiblížit se k bezmoci, bolesti a strachu, které v sobě nosil. Věřím, že podívat se na tato bolavá místa s někým, komu dítě věří a kdo je v danou chvíli s ním, mu může dodat odvahy neodvrátit zrak a prožít si tyto pocity nově, s vědomím, že jsme je prošli, přežili jsme a teď jsme v bezpečí. Silnější touto zkušeností. A pak, jako to dokázal Tom, může o bolavých zkušenostech začít mluvit, vracet se k nim a zařadit je na správné místo vlastního životního příběhu.
K tomu připojuji slova švýcarské psycholožky Alice Millerové, která píše, že trauma může být ošetřeno pouze skrze ten typ prožitku, který jej způsobil. To znamená, že traumatickou fyzickou zkušenost lze ošetřit pouze skrze novou fyzickou zkušenost. Pokud byla důvěra a jistota vztahu dítěte zraněna fyzickým násilím, může být obnovena pouze skrze láskyplný dotek.
Tělo si pamatuje
Rozdílné zkušenosti dětí se budou odrážet v různorodosti jejich her. A společná hra nabízí pokaždé jiné možnosti toho, co lze v danou chvíli s daným společníkem sdílet. Tomův příběh v danou chvíli odrážel jeho docela nedávnou zkušenost. Zato rané vzpomínky se ukládají do implicitní paměti a do paměti těla a jsou dosažitelné spíše nepřímo skrze tělo a podobný typ zážitku než slovní reflexí nebo konkrétním ztvárněním. Hra jednoduše vždy pracuje s člověkem jako s celistvou bytostí, dotýká se jeho mentální i fyzické stránky, vztahuje se k jeho zkušenostem vědomým i nevědomým, čerpá z implicitní i explicitní paměti.
Sedmiletý Peter si se mnou chodil hrát, protože jeho matku trápilo, že je odtažitý a společně si nedokáží užívat fyzickou blízkost. Když se objímali, Peter se zpravidla začal po chvíli ošívat nebo ji kousl a z objetí utekl… Věděl jsem, že Peter prodělal ve dvou letech závažnou operaci v oblasti hrudníku, ale zároveň jsem věřil, že Peter ví nejlépe sám, co v danou chvíli potřebuje dělat. Jako se všemi dětmi jsem nechal vedení hry na něm. Během našich setkání jsme si ze začátku často hráli na jezdce na koních. Já jsem byl kůň, samozřejmě, s důkladným sedlem ze složené deky na zádech. Peter jako jezdec se mě snažil co nejméně dotýkat, ale jeho touha po projížďce byla silnější, a tak po několika týdnech začal jezdit stále divočeji a nakonec i bez sedla. Poté mi na záda skočil klidně hned u vchodových dveří. Vrcholem našeho hraní bylo ale vaření svíčkové, na kterou jsem měl jako ingredience použít jeho tělo. Vzal jsem tedy jeho nohu a uvařil knedlíky, jeho hlavu jsem krájel jako cibuli, jeho trup posloužil jako maso… Naše hraní provázelo vždy hodně smíchu a hodně imaginace a nakonec Peterovi pomohlo znovu věřit svému tělu, vnímat ho a dovolit si ho používat i divoké v akci. Mazlení s rodiči přestalo být tématem a po dvou letech našeho hraní se Peter přihlásil do oddílu taekwonda 🙂
Peter věděl přesně, co má dělat. Neváhal a dlouze nevymýšlel, na co si budeme hrát. Hrál si právě tak, jak jeho tělo potřebovalo k tomu, aby mohlo opět najít důvěru v sebe samo. I když si Peter na operaci nepamatoval, jeho tělo si tu vzpomínku nese dosud. Ale jizva může být nakonec jen fyzický šrám na těle, ne už na duši. Proto se musíme nechat vést moudrostí stvoření a dovolit dětem uplatnit jejich superschopnost intuice, naladění a vnímání. Tato moudrost nás všechny vede k ozdravení tou správnou cestou. A společně pak můžeme dojít k zážitku společné radosti a smíchu.
A nakonec přijde smích
Protože smích k hraní patří! Děti hra baví a často se smějí. (A někdy se také nesmějí :-)) Ve hře je častý oblouk z podstatného prožitku k uvolnění smíchem. V Tomově případě hru na násilí střídaly epizody smíchu, někdy i žertování nebo soustředěného zkoumání či tvoření. V případě hry na ztraceného králíčka mé dcery střídal zážitek ztracení a shledání také bujarý smích se slzami v očích. Je to typický způsob našeho nervového systému, jak uvolnit přebytečné napětí poté, co stresová chvíle pominula a aktivizace již není nutná. Takže pokud je ve hře smích, můžeme si být skoro jistí, že jsme na správné stopě. (Ale pozor, smích z lechtání se nepočítá! Lechtání je invazivní a do hraní nepatří.) Stačí nechat dětem prostor a dát jim patřičnou podporu.
Zaujala vás série článků Martina Ledvinky Sdílení hraním: O společném hraní dětí a dospělých? Další díly najdete ZDE.
Poslechněte si také podcast z dílny Rodinné sítě O hře s Martinem Ledvinkou.
A přečtěte si více článků ze sekce Výchova a péče na našem webu.
