Ztracený králíček, který se vždycky najde
„Půjdeš si se mnou hrát?” ptala se mě má čtyřletá dcera. Byli jsme doma sami a ona, jako to dělá často, přišla s prosbou, abychom si hráli. Ona bude můj králíček, který se ztratil, a já ji najdu. Udělali jsme „pelíšek” z deky přehozené přes konferenční stolek, takže vznikla pěkná komůrka, kam se králíček pohodlně vešel (já jsem se tam nacpal alespoň po prsa). Dcera bude malý králíček, který se ztratil mamince i tatínkovi, a já jsem ji měl najít a ujmout se jí. V dalším kole jsem já byl onen ztracený králíček a ona mě našla. Pak zase trochu jinak – králíčka se někdo ujal a pak se ukázalo, že je to jeho táta. A pak asi ještě dalších dvanáct variant ztracení a shledání, smutného kníkání a tichého tulení a objímání. Když jsme po dvaceti minutách hraní v králičím doupěti leželi s dcerou pod stolečkem, ona začala nadzvedávat strop nohama, až se celý pelíšek houpal, deka spadla a celá scéna se rozpadla. Holčička se smála, až se zajíkala a při tom stále houpala na nohách náš domeček.
Hra jako bezpečný prostor
Ať už je téma hraní jakékoli, prožitek a emoce jsou vždy skutečné. Hraní na odloučení a shledání bylo pro mou dceru zásadní právě v období, kdy začínala chodit do školky. Podobně v době, kdy se narodila naše mladší dcera, se ta starší ve svých hrách stále dokola vracela ke scénám rození miminek nebo naopak k hraní si na jedináčka.
A to je právě kouzlo společné hry s dětmi. Děti si hrají spontánně, kdykoli k tomu mají příležitost a podmínky. A hrají si vždy právě tak, jak ony potřebují a jak to umožňuje daná situace. O samotě je pro dítě hra jiná, než když k sobě má dospělého parťáka, a zase jiná, když je ve skupině dětí. Obecně je ale hra jako způsob bytí ve světě malým dětem vlastní. Jde o vrozený způsob, jakým se jako lidé od narození vztahujeme ke světu.
O vrozené hravosti dětí a o zásadním pozitivním vlivu volné hry na vývoj dětské osobnosti mluví a píše kanadský psycholog Gordon Neufeld. (Mimochodem je to excelentní řečník a doporučuji jeho přednášky o dětech, vztahové vazbě a roli dospělých ve vývoji dětí – zábavné a zároveň velmi inspirativní!). Děti potřebují mít ve svém životě přístup k bezpečnému místu, tj. ke vztahu, ve kterém mohou spočinout bez nároků, obklopeny láskou. V tomto místě si mohou hrát a ve hře třídit prožitky, zpracovávat emoce, vracet se k situacím a zkušenostem, s nimiž se potřebují vypořádat a udělat si o nich obrázek, který by zapadal do jejich obrazu o nich samotných. Hra je zkrátka prostor pro integrování toho, co dítě prožívá, do smysluplného a uceleného příběhu jeho života.
Děti potřebují čas na volnou hru
Děti si hrají spontánně. Ale pro hru potřebují čas a prostor. Tedy nejen prostor fyzický, ale i prostor mentální, kdy se nemusí věnovat ničemu jinému. Děti potřebují mít dostatek volného času pro hraní bez nároku na efektivitu, vzdělávání, kultivaci a rozvoj dovedností a podobně, protože hra sama je způsob „práce na sobě.” Je to prostor růstu do maxima potenciálu našich osobností.
Zmíněné hry mých dcer odrážejí jejich pocity z nového prostředí ve školce nebo z nové rodinné situace po narození sourozence. A to je esence dětské hry: usazování sebe v dynamických vztazích okolní reality.
Zaujala vás série článků Martina Ledvinky Sdílení hraním: O společném hraní dětí a dospělých? Další díly najdete ZDE.
Poslechněte si také podcast z dílny Rodinné sítě O hře s Martinem Ledvinkou.
A přečtěte si více článků ze sekce Výchova a péče na našem webu.
