Rodiče s dětmi, které potkáváme na ulici, jsou si navzájem podobní nejen proto, že mají podobné geny, jsou si podobní i proto, že se podobně často smějí a protože jedí totéž.
Říká se, že děti vyrůstající v náhradních rodinách se svým rodičům začínají po nějakém čase podobat, existuje nějaké vědecké vysvětlení?
Tady přesně nevím, jak to myslíte, zda se říká, že se začínají více podobat svým rodičům biologickým, nebo náhradním? Obojí je asi do jisté míry pravda.
Tipoval bych, že biologickým rodičům se budou více podobat díky genům, jejichž účinky se spouští až později v životě, například díky hormonálním kaskádám, které startují v pubertě. Spoustě lidí během dospívání vyroste nos, vystoupne brada, zakulatí se nebo se naopak protáhne tvář.
Zčásti to však může být dáno jen zkreslením našeho vnímání, protože pro dětské tváře přijatých dětí nemáme odpovídající ekvivalent: tváře biologických rodičů v těchto případech známe asi až v dospělosti, takže nám chybí srovnání, jak byly děti ve věku tří let podobné tříletým verzím svých biologických rodičů.
V případě zvýšené podobnosti s náhradním rodičem je vysvětlení snad ještě jednodušší: Ani morfologické znaky nevykazují 100 % dědivost. Rysy našeho obličeje rozhodně ovlivňuje, jak často se smějeme nebo mračíme, jak dlouho spíme, také však to, jakou potravou se živíme.
Čím tučnější potravu si dopřáváme, tím budeme mít v průměru buclatější tváře a zapadlejší oči. Navíc naše potrava obsahuje i spoustu malých úlomků RNA, které mohou do jisté míry ovlivnit epigenetiku a genovou expresi. Zde bych se už ale pouštěl na příliš tenký led spekulací.
Důležité je, že všechny ty faktory, které jsem zmiňoval, jsou v rámci všech členů jedné každé podobné. Rodiče s dětmi, které potkáváme na ulici, jsou si navzájem podobní nejen proto, že mají podobné geny, jsou si podobní i proto, že se podobně často smějí, a protože jedí totéž.
Úvodní článek a slovníček odborných pojmů najdete ZDE.
Nenechte si ujít všechny články ze série o genech s Petrem Turečkem!
