Jak ale naučit děti, jak se chránit, ale přitom je nevyděsit? Jak dětem vysvětlit, co je v pořádku a co ne, když ani my dospělí často nedokážeme jasně rozlišit jemné nuance manipulace a narušení našich hranic? V následujícím textu se podíváme na nejnovější poznatky z této oblasti a sestavíme „průvodce” dětské fyzické autonomie.
Od „stranger-danger” k „tricky people”
Názvosloví jako „stranger-danger” a „tricky people” přejímáme z angličtiny. U nás ještě takto výstižné označení těchto konceptů nemáme zakotvené, takže si rozebereme anglické pojmy:
Stranger Danger
„Stranger-danger” – v doslovném překladu je to „cizí nebezpečí” nebo volněji „nebezpečný cizinec”. Děti v anglofonních zemích se doslova učily křičet heslo „stranger-danger” v situacích, kdy se cítily v ohrožení někým cizím. V realitě bezpečnosti dětí se bavíme o konceptu, který děti učí, aby se měly na pozoru před cizími lidmi. V našem kontextu jsou to právě ti podivíni v dodávkách, kteří lákají děti na bonbóny či štěňátka.
Tento koncept však selhává hned ze dvou důvodů:
Statistika však mluví jasně: Přibližně 90 % případů narušení intimních hranic nebo zneužití mají na svědomí lidé, které dítě zná – příbuzní, rodinní známí, sousedé, trenéři či učitelé.
Dětská kognitivní schémata: Malé děti posuzují lidi podle vzhledu. „Cizí a nebezpečný“ je pro ně někdo, kdo vypadá ošklivě nebo přísně. Usměvavý, vlídný dospělý s nabídkou sladkosti v jejich očích okamžitě přestává být „cizí“. Predátorovi pak stačí znát např. křestní jméno dítěte, tvrdit, že zná maminku/tatínka, a tak jsou přece kamarádi a podobně. A ostražitost u dítěte klesá nebo zcela mizí.
Pozn. redakce: Pozor na oblečení a doplňky s jasně vyšitým jménem dítěte. Takové kousky jsou sice roztomilé, pro dítě ale mohou být přímo nebezpečné.
Koncept „Tricky People“ (lidé vykazující varovné signály)
Pokud chceme děti skutečně učit, kdo je bezpečný dospělý (či dospívající), musíme se začít ptát namísto „Kdo to je?” na otázku „Jak se chová?” Nebudeme tedy děti učit, že apriori všichni cizí lidé jsou zlí, ale naučíme je rozpoznat manipulativní chování.
Varovné signály v chování dospělých, které by děti měly znát:
Žádost o pomoc: Bezpeční dospělí nežádají malé děti o pomoc (např. s hledáním zaběhnutého psa, nošením tašek nebo navigací). Pokud dospělý potřebuje pomoc, má požádat jiného dospělého.
Je třeba děti také učit jemné rozdíly: požádá učitel tělocviku, aby dítě uklidilo po hodině žíněnku? V pořádku. Požádá-li učitel dítě, aby s ním šlo po hodině osamotě do kabinetu, protože tam potřebuje jeho pomoc a nikdo jiný mu pomoci nemůže, je na místě zpozornět.
Vynucování tajemství: Formulace typu „tohle je naše malé tajemství, mamince to neříkej“ je zásadním varovným signálem. Bezpeční dospělí nepožadují po dětech tajnosti před rodiči.
Děti učíme rozdíly mezi tajemstvím, které je dlouhodobé: „Tohle NIKDY nesmíš nikomu říct, maminka by se zlobila/nepochopila by to…” a tajemstvím, které má jasný konec: „Tohle neříkej tatínkovi, bude mít narozeniny a je to překvapení.”
Neodůvodněné dárky a přízeň: Nabízení dárků, peněz nebo výhod s cílem získat si výhradní pozornost dítěte.
Děti můžeme učit vnímat své pocity při přijímání dárků. Má-li dítě pocit, že se přijetím dárku „zadlužilo”, následuje pocit zavázání danému člověku nebo zkrátka jen nepříjemný pocit, není to v pořádku.
Změna plánů a izolace: Tvrzení, že „mě tvoje máma poslala, abych tě odvedl/a“, aniž by o tom dítě předem vědělo.
S dětmi si můžeme domluvit rodinné heslo: slovo, které si dítě dobře zapamatuje a bude sloužit jako kód ve chvíli, kdy si nebude jisté, zda je situace bezpečná. Maminka tě poslala, abys mě vyzvedl? Jaké je naše heslo? Pokud ho dotyčný neví, dítě hned rozpozná, že ho rodiče neposlali.
Babička to nemyslí zle, ale…
Je zcela běžné, že podobné vzorce chování projevují členové rodiny, kteří nejsou pro dítě nebezpeční. Je potřeba je také edukovat. Vynucování intimity – Když babičce nedáš pusinku, bude smutná, navádění k tajemství – Dám ti čokoládku, ale neříkej to tatínkovi, odvádění dětí z dosahu rodičů, i když pro to není důvod, zpochybňování rodičů atp. jsou vzorce chování, které mohou dětem narušit schopnost rozlišit manipulativní chování u skutečných predátorů.
Kdo je naopak „bezpečný cizí“? Pokud se dítě ztratí v obchodním domě nebo na ulici, striktní zákaz mluvit s cizími lidmi mu zabrání vyhledat pomoc. Děti učíme, že v případě nouze jsou bezpečnými neznámými např. prodavači za pultem, policisté, pracovníci v uniformě nebo maminky a tatínkové s jinými dětmi.
Nenechte si ujít další články v sekci Výchova a péče.
