Děti (a zejména děti v náhradní rodinné péči) prožívají takové situace často ještě silněji než ostatní. Může jim to spouštět jejich vlastní složité emoce, které prožívají. Paradoxně jsou silná společenská témata příležitostí, jak mohou zažít, že je bereme vážně, že jsme v jejich emocích s nimi. Na jiném příběhu si pak mohou rovnat myšlenky, mohou o tom s vámi mluvit.
„Během hovoru dcera sledovala zprávy, které jí přicházely od kamarádů a spolužáků. Sdílela, co k tomu kdo říká. Byla najednou schopna velkého nadhledu, hodnotila jednotlivé reakce. Bylo jasné, že se při tom snaží naladit i do prožívání střelce. Sama má totiž depresivní stavy, takže se snažila přemýšlet nad tím, proč to střelec udělal, v jaké musel být situaci, že ho to dovedlo do takto šíleného činu. Mohlo se jí honit hlavou i to, zda by její depresivní stavy mohly dohnat k něčemu takovému i ji.
Kromě toho zároveň sledovala, zda zná někoho, kdo byl přímým účastníkem nebo kdo tam má někoho blízkého. Zjišťovala, zda tam nebyl někdo z bývalých spolužáků. Chtěla vědět, jestli někdo z našich příbuzných nemohl být přítomen události. Naštěstí se ukázalo, že ani sestřenice, která na fakultě studuje, nebyla ten den ve škole.
Třetím tématem bylo to, že sama od sebe našla sbírkový účet ještě dříve, než se objevil v televizi. Začala přemýšlet, zda by tam mohla poslat nějakou částku na podporu, přestože nemá vlastní příjmy.“
Je tedy možné, že se otevře najednou úplně jiný hovor, než jaký s dospívajícími dětmi zažíváte běžně. Děti potřebují v takových situacích být s vámi, mít možnost s vámi bezpečně sdílet, co se v nich odehrává. Potřebují vidět vás, že to i pro vás není snadná věc. Překvapivě to dokonce může být pro ně příležitostí začít vzdorovat vlastním depresivním myšlenkám.
Při hovoru s dětmi je potřeba dodržovat některá pravidla:
- Rozhodněte se, v jakém rozsahu sledovat to, co se děje. Pokud však dítě samo o zprávě ví, pak není možné dělat, že se nic neděje.
- Ukazujte dětem přiměřeně jejich věku, jak se s takovými situacemi vyrovnáváte vy.
- Autenticky je nechte zažít to, co vás uklidňuje.
- Nehodnoťte komentáře dětí. I komentáře, které jsou pro vás nepřijatelné, berte jako příležitost k položení další zvídavé otázky bez odsuzování.
- Při hovoru kontrolujte, zda jste co nejvíc uvolnění. Zkuste uvolnit čelisti, lokty a břicho.
- I vám může pomoci takový hovor zpracovat tuto událost.
- Přemýšlejte společně, co se dá v takových situacích dělat, zda je možné někomu konkrétnímu pomoci. Zamyslete se nad tím, zda nepotřebuje situaci sdílet někdo, kdo bydlí sám – babička, jiné dospělé dítě apod.
- Pokud o to děti projeví zájem, zajděte s nimi na pietní místo, kde se mohou konkrétní akcí vyrovnat s emoční zátěží. Mohou tak zažít, že se dá aspoň něco málo dělat.
- Zkuste jim sami položit otázku: „Ještě to chceme sledovat nebo už půjdeme dělat něco jiného? Myslím, že už se nic nového nedozvíme, tak si všichni potřebujeme zachovat zdravý rozum.“
- Často může pomoci, pokud u toho děláte společnou manuální práci.
- Pokud si s tím nevíte rady, poraďte se s odborníkem. Ani vy na to nemusíte být sami. Tento proces neskončí tím, že o tom přestanou mluvit v médiích. Bude se to ve vlnách vracet.
