Pro zdravý psychologický i emocionální vývoj dítěte je vřelý fyzický kontakt zásadní. Tento kontakt ale musí vycházet z principu výběrové afinity. Dítě má právo rozhodovat o tom, ke komu se přitulí a od koho je mu kontakt příjemný.
Existují však také děti, které přilnou ke komukoliv. Jsou velmi přátelské a vřelé, sednou si na klín cizímu dospělému, objímají každého na požádání a vůbec se neostýchají. Takové děti je potřeba učit, že ne s každým se mazlit skutečně mohou. V takovém případě by se měli zapojit i dospělí v okolí dítěte. Přilnavost malého dítěte je roztomilá, dospělý zde ale musí být tím, kdo bude kontakt nějakým způsobem regulovat. Chceš mě obejmout? Zeptáme se tatínka, jestli je to v pořádku. / Podívej, tady je tvoje babička, co kdyby ses šel pomazlit za babičkou?
Riziko vynucené fyzické vřelosti
Častým zlozvykem v rodinách bývá nucení dětí k objímání či líbání příbuzných na přivítanou: „Jdi dát pusinku tetičce, jinak bude smutná.“ Dlouho bylo zvykem považovat to za normu, slušné chování a otázku poslušnosti. Nyní už ale víme, co takové požadavky způsobují. Dítě opouští své přirozené instinkty (tetička mu nesedí, nemá ji rádo, nechce za ní, ale poslechne), které ho mají chránit.
Potlačování vnitřního signálu: Dítě se učí ignorovat vlastní pocity nepohodlí a stavět přání dospělého nad svůj osobní komfort.
Ztráta možnosti říci NE: Pokud dítě nesmí odmítnout fyzický dotek doma u známých lidí, ztrácí schopnost nastavit si hranice vůči autoritám i v rizikových situacích mimo domov.
Predátoři velmi často využívají právě sociálně podmíněnou poslušnost dětí. Jak uvádějí přední čeští odborníci na dětskou psychologii (např. prof. Radek Ptáček či dr. Václav Mertin), dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj stabilní a bezpečný vztah s rodiči. Vztah, v němž jsou hranice nastavovány s laskavostí, respektem a bez fyzických trestů či vynucené intimity. Pokud rodič respektuje, když dítě odmítne objetí od prarodiče, dává mu tím nejsilnější lekci tělesné autonomie: Tvého těla se nikdo nesmí dotýkat bez tvého souhlasu.
Máte pocit, že se to s autonomií dětského těla přehání? Zkuste se sami zamyslet, jak se cítíte, když někoho odmítnete. Co ve vás udělá vámi vyřčené slovo „NE”. Je to pocit viny? Zamyslete se, kolik interakcí absolvujete proto, že vám přinášejí radost a příjemný pocit, a kdy jednáte jen ze slušnosti…
Intimita a intimní zóny – začít brzy a přiměřeně věku
Nejdřív si my, dospělí, musíme ujasnit pojmy. Tím, že budeme děti učit o intimitě a intimních zónách vlastního těla, je neučíme o sexu. Samozřejmě, tyto nádoby jsou úzce spojeny. Záměrné vyhýbání se těmto tématům vede jedině k tomu, že dítě nebude rozumět tomu, proč je v pořádku chytit paní učitelku ve školce za ruku, ale už není v pořádku, když se ho bude někdo dotýkat na intimních partiích.
Opět se obrátíme k angličtině a použijeme pomůcku zvanou PANTS = kalhoty. Je to akronym, který pod každým písmenem skrývá jedno pravidlo, které potřebujeme děti naučit. Říká se mu také Pravidlo spodního prádla (Talk PANTS) a je vyvinuté britskou organizací NSPCC. Pojďme si ho tedy rozebrat:
Pravidlo PANTS v praxi:
P — Privates are private (Soukromé partie jsou soukromé): Vše, co je schované pod spodním prádlem nebo plavkami, patří jen dítěti. Nikdo nemá právo se těchto míst dotýkat, dívat se na ně ani žádat dítě, aby se dotýkalo někoho jiného. Výjimku tvoří hygiena či lékařská prohlídka za přítomnosti rodiče, kde ale dospělý vždy vysvětlí důvod.
A — Always remember your body belongs to you (Tvoje tělo patří jen tobě): Jsi výhradním pánem svého těla. Máš právo říct „Ne“ a nemusíš dělat něco, co je ti nepříjemné. (Opět jsou zde výjimkou zdravotní nezbytnosti, musíme s dětmi upřímně mluvit a vysvětlovat, proč něco musí absolvovat.)
N — No means no (Ne znamená ne): Máš právo odmítnout jakýkoliv dotek nebo lechtání, které ti není příjemné.
T — Talk about secrets that upset you (Mluv o tajemstvích, která tě trápí): Učíme děti rozlišovat mezi dobrým překvapením (např. utajovaný narozeninový dárek) a špatným tajemstvím (tajemství, které vyvolává pocit viny, úzkost nebo strach). Špatné tajemství se nikdy nesmí tajit.
S — Speak up, someone can help (Svěř se, někdo ti pomůže): Pokud se necítíš dobře, řekni to dospělému, kterému věříš.
Pipinky a pindíci už nejsou v kurzu
Je zvláštní slyšet říkat dvouleté dítě „vulva”. Pojmenování jako „myška”, „cvrček” nebo obligátní „pindík a pipinka” se nabízejí jako roztomilé eufemismy. Tuzemské i zahraniční výzkumy ale doporučují používat pro pohlavní orgány a intimní partie přesné názvy, a to hned ze tří důvodů:
Odrazení pachatele: Empirické studie ukazují, že zneužívající osoby si častěji vybírají oběti s nízkou anatomickou gramotností. Používání správných pojmů signalizuje, že je dítě poučené a schopné situaci přesně pojmenovat.
Přesnost při hlášení: Pokud dojde k nevhodnému doteku nebo zranění, dítě používající vágní eufemismy má problém situaci popsat vyšetřovatelům či lékařům. Navíc výrok „Strejda mi hladil myšku” nezalarmuje náš dospělý mozek tak jako „Strejda mi hladil vulvu.”
Odstranění studu: Přesná terminologie zbavuje tělo tabu a studu, což usnadňuje komunikaci s rodiči (ale i s lékaři a dalšími odborníky).
Jak děti učit o nebezpečí, ale nestrašit je
Co rozhodně nechceme, je vyděsit děti natolik, aby se bály celého světa a lidí v něm. Naším cílem je vychovat děti, které budou umět rozklíčovat manipulativní chování a budou se umět vůči takovému chování ozvat a ohradit. Chceme vychovávat děti, které se s důvěrou svěří, pokud budou mít z někoho třeba jen divný pocit. A které budou bez pocitu viny a strachu používat slovo „ne”.
Cílem tedy je vybavit děti tzv. dovednostmi pro osobní bezpečnost (Protective Behaviours).
Poslouchej své tělo / Varovné signály těla (Early Warning Signs)
Namísto učení složitých scénářů učíme děti vnímat fyzické varovné signály vlastního těla. Naše nervová soustava reaguje na nebezpečí dříve, než si situaci vyhodnotíme rozumem. Máš z někoho zvláštní pocit? Někdo v tobě vzbuzuje pocit viny, dluhu, strachu? Přijď mi to říct! Nikdy se na tebe nebudu za něco takového zlobit.
Děti často nemají dostatek verbálních nástrojů k tomu, aby pojmenovaly somatické projevy psychického rozpoložení, pojďme jim to tedy zjednodušit:
Fyzické projevy: Stisknutý žaludek („motýlci v břiše“), bušení srdce, potící se dlaně, knedlík v krku nebo náhlý třes. Dále také pocit, že nohy vrostly do podlahy, ztuhlost, neschopnost mluvit…
Instrukce pro dítě: „Když ucítíš tenhle divný pocit v bříšku, znamená to, že tvoje tělo zapnulo alarm. Máš právo z té situace hned odejít.“
Síť bezpečných dospělých a rodinné heslo
Pojmenujte společně se svým dítětem 3 až 5 lidí, kterým stoprocentně důvěřuje. Musí to být takoví dospělí, se kterými se cítí v bezpečí a na které se nevztahují signály „tricky people”, které jsme popsali výše. Tedy takoví lidé, kteří mají s dítětem skutečně upřímný vztah, který není založený na uplácení dárky, kteří nechtějí po dětech tajemství a podobně. Na tuto síť pak naučíme dítě aplikovat tato pravidla:
Pravidlo vytrvalosti: Pokud se dítě svěří dospělému ze své sítě a ten situaci neřeší nebo mu nevěří, dítě musí oslovovat další dospělé ze sítě tak dlouho, dokud mu někdo nepomůže.
Rodinné tajné heslo: Pro případy, kdy u školy zastaví auto a řidič tvrdí: „Maminka měla nehodu, poslala mě pro tebe.“ Pokud nezná tajné rodinné heslo, dítě s ním nikdy neodchází.
Tři zlaté kroky v krizové situaci
Pokud se dítě dostane do nekomfortní nebo nebezpečné situace, učíme ho jednoduchou tříkrokovou reakci:
Řekni NE! (Hlasitě a jasně odmítni).
Naučte dítě, aby dalo okolí jasně najevo, že pokud člověka nezná, aby mu vykalo a řeklo nahlas: „Já vás neznám, nechte mě!“ a podobně.
ODEJDI / UTEČ! (Okamžitě se vzdálí do bezpečného prostoru mezi ostatní lidi).
Děti učíme také to, co a kde je bezpečný prostor. Nestačí jen vběhnout do davu. Křičícího dítěte si nikdo nebude všímat a paradoxně čím víc lidí, tím větší laxnost k situaci. Dítě učíme, že má vyhledat např. maminku s dalšími dětmi a tu požádat o pomoc, vběhnout do obchodu, restaurace, kavárny a tam vyhledat toho, kdo má za prostor odpovědnost (servírka, prodavač…).
SVĚŘ SE! (Řekni to co nejdříve někomu ze své sítě bezpečných dospělých).
Závěr
Cílem rozhodně není dítě vyděsit k smrti. Všechny výše zmíněné poznatky můžete zapojit do každodenní komunikace. Na reálných situacích si vysvětlovat, co je v pořádku a co ne. Dítě tak získá kompetence, sebedůvěru a pocit kontroly při pohybu ve světě. Vy jako rodiče získáte o něco větší jistotu, že bude vaše dítě v bezpečí. O autonomii vlastního těla učíme děti už od raného dětství – tím, že jim ukazujeme, že jejich tělo a přání respektujeme, že o něm mohou samy rozhodovat. A v neposlední řadě: dáváte dítěti do života cennou dovednost, kterou postrádá i velká část dospělých – nestavět slušnost, poslušnost a přání okolí před své vlastní potřeby a hranice.
První díl textu o tom, jak učit děti bezpečí ve vztazích a vlastní intimitě, se můžete dočíst zde.
Nenechte si ujít ani další články ze sekce Výchova a péče.
