Vítejte v srpnu. Vždycky mě strašně štvaly řeči dospělých, že už je půlka prázdnin pryč a blíží se škola. Já jsem rozený optimista a můj pohled na situaci, kdy je na stole půl skleničky něčeho dobrého je zásadně pozitivní: „Hurá mám tady půl sklenice lahodné dobroty!“ (Oproti pesimistům, kteří si řeknou, že už mají jenom půl skleničky). Takže pro mě půlka prázdnin je příležitost k měsíční radosti z léta, teplých večerů, rozkvetlých luk, cvrčících cvrčků a těšení na červenající se jeřabiny na úplném závěru tohoto blaženého času. Já jsem se takhle asi už narodila, ale změna pohledu na věci se dá i naučit. Nebojte se toho, je to změna příjemná a úlevná.
Tak třeba: Dítě si rozbije koleno a já si řeknu: „Super, že je to jen koleno.“ Nebo dítě ztratí mikinu a můžu si říct: „No, nebyla to ta nejhezčí!“
Je to hra, kterou můžete hrát všichni. Napíšete si třeba deset nejhorších věcí, které se vám staly za poslední dobu a ostatní členové rodiny vám pomohou najít ten pozitivní náhled. Užije se u toho i legrace, když třeba do hrozných věcí napíšete písek, který byl v kapse dětských tepláků a ucpal v pračce čerpadlo a vy jste museli ležet u pračky, vypouštět z ní špinavou smradlavou vodu, pak koupelnu vytřít a další co k tomu patří a dítě vám na to prostě řekne: „Mami, buď ráda, že to nebyli slimáci. Ty jsem měl v kapse včera.“ Já bych se určitě musela rozesmát při představě pračky naplněné slimáčím slizem, fůj!
Vidíte, jak jsme hezky vpluli do tématu: I my dospělí se máme stále co učit. Třeba dívat se na svět očima optimisty! A učení někdy opravdu bolí, to víme od klasiků taky.
Vypráví se u nás rodinná historka:
Jednomu z dětí zoufale nešlo čtení. Moje metoda, aby dítě opakovalo, že M a A je slabika MA úplně selhávalo a odpovědi bývaly roztodivné.
Matka: „M a A je slabika MA.“
Dítě: „M a A je slabika ME.“
Matka: „M a A je slabika MA, zopakuj to.“
Dítě: „M a A je slabika MI.“
Matka: M a A je slabika MA, jen to zopakuj.“
Dítě: „M a A je slabika MO.“
Matka depresivně přemýšlí, proč v době národního obrození a utváření kořenů jazyka českého spisovného našli tolik samohlásek.
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
„Učení se je přirozeným životním procesem a pokud se vhodně podpoří a posílí, tak se mozek rozvíjí ve vší své bohatosti a pestrosti a následně podporuje i pestrý a úspěšný život jedince.“
Takhle nějak by mohla znít definice učení v učebnici Přirozené učení a jeho podpora, příručka pro rodiče a vychovatele. Možná ji někdy napíšu.
Tak teď bez legrace do reality: Mozek se učí od početí do smrti. Je velmi plastický a přirovnává se k houbě (zvláště v dětském věku), protože prahne po podnětech, nasává je jako vyschlá houba na mytí nádobí.
Slyšela jsem teorii, že za první rok života se jedinec rozvíjí tak bouřlivě jako za celý zbytek života dohromady. To je bomba, co!
Ale v případě našich dětí je to spíš průšvih. Oni totiž často tohle své období „Tabula rasa“, jak říkal Komenský (čisté tabule), kdy se do mozku zapisuje manuál na mluvení, chození, jedení, spaní, vztahy, dobro a zlo, ego, sebehodnotu, touhu poznávat a zkoumat, důvěřovat, vciťovat se (základ empatie), poznat své potřeby (že mi je zima, mám hlad nebo chci spát) a mnoho dalšího, prožijí jinak. Schválně nepíšu špatně, ale jinak. Nemají většinou čas, prostor a energii na tohle a mnoho dalšího.
Navážu opět desaterem o učení:
1. Učení je přirozená věc, probíhá bez uvědomění jedince i jeho okolí.
Jedinec se mnoho věcí naučí spontánně, tzn. sám od sebe. Pokud na to má přirozenou kapacitu, jak jsem už říkala. Jestli dítě nestihlo využít přirozené předřečové období broukání kolem jednoho roku věku, protože matka s ním z nějakého důvodu nemluvila (na něj nemluvila to sladké: „Ty můj broučku, ty máš hlad, proto musíš tak křičet. Neboj, maminka už na tom pracuje. Brzy bude dobré mlíčko do bříška….“), tak vás tohle období čeká, když dítě převezmete do péče náhradního rodiče. Prostě bude potřeba na tříleté dítě, které nemluví, ale vydává zvuky, mluvit jako na kojence, aby si mohlo broukání odžít a naučit se zdravě mluvit. Tak je to i s jinými potřebami, které neměly možnost se rozvinout.
2. Dítě se učí rádo, říká mu to hlas přírody.
Děti zkoumají. Nejdříve vlastní tělo s prstem v puse, pak okolí s kočičími granulemi v puse, pak širší okolí vlezlí v únoru v nejbližším potoce. Všechna tato období mají svá kouzla i úskalí. Nejvíce dětských otrav proběhne v období batolecím, kdy největší hmatovou tkání je sliznice dutiny ústní (lidově řečeno – všechno strčí do pusy), nejvíce dětských úrazů se stává v předškolním věku, kdy ještě nejsou dost obratní, ale chtějí všude vylézt, skákat z výšky a rychle jezdit na kole. Jedinou ochranou je v tento čas být se svými dětmi a regulovat jejich touhu poznávat. „Jasně, můžeš vylézt na žebřík, ale já nebo tatínek ho vždycky musíme držet!“ (Nikdy neříkejte: „Ne, na žebřík nelez. Jsi na to ještě moc malý nebo nešikovný!“)
3. Pokud se neučí rádo, někdo mu radost z učení v životě zkazil.
Předchozí věty dokáží bezpečně zkazit přirozenou touhu poznávat a učit se. Dítě zúzkostní a nedělá raději nic.
Zažila jsem dítě, které slýchávalo: „Tam nelez, spadneš! Schody jsou nebezpečné! Nic nekrájej, maminka ti to udělá! Nechoď v dešti, nastydneš se! Pejsek tě může pokousat! V trávě jsou brouci a klíšťata!“… a mnoho dalších životních výstrah. Tohle dítě v dospívání trpělo velmi silnými atakami úzkostí z čehokoliv, nebylo schopné jet se třídou na výlet, užít si vodák… Bylo nešťastné a osamělé.
4. Hodně věcí, co se zkazí, se dá opravit.
Opravujte včas. Předchozí dítě už muselo využít i medikaci (léky), aby jeho úzkosti ze života byly snesitelné. Pokud máte dítě, které se něčeho bojí (tmy, výšek, zvířat, hluku apod.), tak mu laskavě ukazujte bezpečí: „Hele dneska tady zůstanu s tebou spát, ale zhasneme lampičku. Mně se při světle spí špatně.“ Buďte trpěliví, třeba se to nepodaří hned, ale trpělivost růže přináší.
5. Učení nemusí být mučení.
Znamená to opět přizvat pana Komenského – učení hrou (a vícero smysly). Někteří učitelé se k tomuto principu již úspěšně vrací, jiní trvají tvrdohlavě na rakouskouherském modelu „cukr a bič a učení zpaměti“. Těm druhým bych se s náhradkovými dětmi obloukem vyhýbala, nebude to dávat ani dítě, ani učitel.
Takže vyjmenovaná slova se dítě nemusí učit nazpaměť u stolu, ale může si je doma nalepit na různé věci, které mu slova připomínají (Bydlit na domečku pro panenky, obyvatel na panence, byt na dveřích, nábytek je jasný, dobytek na kravičce venku na zahradě u domečku atd.) Metodik je spousta, měli by vám třeba poradit speciální pedagogové ve škole nebo v pedagogicko – psychologické poradně. Existuje i mnoho hezkých knížek o učení se s dětmi s praktickými návody, internetové stránky nebo edukační hry.
6. Dítě nemusí všechno umět na jedničku.
Respektujte limity dítěte, ale nepodporujte lenost a nedbalost. Pokud víte, že dítě vzešlo z rodičů se základním vzděláním, pravděpodobně bude mít své intelektové hranice (ale může překvapit v podnětném prostředí). Dělejte všechno pro to, aby dítě umělo praktické věci (číst, psát, počítat) a ostatní stačí, aby „prolezlo“ (pokud na to opravdu nemá).
7. Učíme se pro život.
Často pěstounům říkám: „Je lepší mít doma spokojenou kuchařku než dítě trápit na maturitním oboru, kde po neúspěšných pokusech složit závěrečnou zkoušku, skončí se základním vzděláním na spodině na trhu práce.“
Dnes se opomíjí řemesla (která jsou ale nutně potřeba). Všichni chtějí mít papír na vzdělání, ale ono to spokojenost ani peníze nepřináší. Dobrý řemeslník má často víc spokojenosti i peněz než špatný úředník.
8. Učí nás Matka příroda, ale i učitelé.
O důležitosti mít dobrého učitele jsem už psala výše. A to platí nejen ve škole. Myslete i na školku, kroužky, trenéry. Ne všechno se dítě naučí přirozeně samo, mnoho dovedností pro lidskou společnost mu musíme předat i my. Třeba křesťanské Desatero je v tom dost jasné. Ale i Bůh už kdysi, když vyváděl svůj zaslíbený národ Izraelitů z otroctví v Egyptě, věděl, že bez pravidel to nedají. Tak jim dal Desatero. Jednoduché, stručné, jasné. Takhle přežijete v lidské společnosti a bude se vám vést dobře. I naše pravidla by měla dávat smysl a vést dítě k lepšímu životu. Například říkat „Nelez do té louže!“ nadává smysl. Smysl dává: „Obejdi tu louži!“
9. Učení vlastním příkladem je nejúčinnější.
Aha! Už je to tady! Zase po nás něco chce!
No, jasně!
Pokud vy nebudete dobří lidé, tak ani z dětí nemůžete vychovat dobré lidi. Pokud je trestáte za to, že na svém profilu sociální sítě mají fotku starší sestry, aby vypadaly atraktivně pro kluky, kteří se jim ozvou a sami máte profilovku z roku 2002 (abyste na ní vypadali mladší a atraktivnější), tak dáváte špatný příklad.
10. I zmrzlina nás může něco naučit.
Jak se učit na zmrzlině?
Jednoduše.
Malé dítě může určovat při čekání na vytoužený kopeček barvy zmrzlin. Starší dítě může zatím spočítat kolik bude pět porcí zmrzliny stát a velké dítě se může u obsluhy zeptat, jestli na léto potřebují brigádníky.
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
