Čeština je ve své pestrosti kouzelná a mnozí by si pod slovem řád mohli představit vojáka hrdě stojícího s vypnutou hrudí do úhledného oblouku a na prsou se mu ve slunci slavnostní přehlídky blyští jeden řád za druhým…
Byli jsme s manželem v Praze:
Pozvali nás tam na slavnostní předávání ocenění za bezplatné dárcovství krve. Bereme to jako samozřejmou součást svého života a dáváme, pokud nám síly a zdraví stačí. Děti o tom vědí a některé už se rozhodly to dělat podobně.
Pokračujme ale v naší historce:
Plán na odjezd do Prahy byl vymyšlený skvěle a před námi byla vyhlídka na krásný den strávený bok po boku třeba v zahradách Pražského hradu. Jenže… Člověk míní a Pán Bůh mění. Tři varianty doprovodu našeho nejmladšího dítěte do školy a pak odpoledne domů nám postupně explodovaly a večer před odjezdem jsem odhlašovala obědy, omlouvala dítě ve škole a v kroužku a balila svačinky, pití, pláštěnku a všechny ty krámy, které vézt nemusíte, jste-li na výletě jen dva dospěláci. V myšlení jsme se tedy nastavili, že strávíme den rodičů a „jedináčka“ v Praze, užijeme si to a uděláme něco pro attachment.
Ráno brzy vstávat, dítě v autě nezavře pusu a oslík jedoucí se Shrekem do království za devatero horami byl naprosto tichým a klidným společníkem oproti tomuhle dítěti, takže větu „Kdy už tam budem?“ jsme slyšeli asi milionkrát.
Dojeli jsme:
Přežili jsme všechny komentáře v metru o přítomných lidech i obsahu reklam. Dítě se neztratilo ani nespadlo do kolejiště a dostali jsme se do Kaiserštejnského paláce včas a relativně čistí. Naše představa, že dítě bude hrdě sedět a pyšně sledovat, jak jeho tatínek a maminka dostávají od ministra zdravotnictví diplom a „zlatý řád“, byla krajně mylná. Dítě se takřka ihned dostalo ke svému špatnému já a začalo nám vyčítat, proč zrovna my jsme tak dobrý, že dostáváme medaile a ono nic a že tady nevydrží sedět a koukat na tolik lidí, který maj taky medaile. Ach jo!
Vydrželo to (s papírem a tužkou a čmárající své malůvky). Pak se dobře najedlo na přichystaném rautu, ale odcházelo opět rozzlobené na své „blbé“ rodiče, kteří mu nedovolili dát si pátý zákusek a jíst šunku bez pečiva.
Posledním hřebíčkem do naší pomyslné rakve tohoto attachmentového výletu byl jeho nápad stavit se cestou někde u „Mc Donalda“ a naše laskavá hranice, že se tam určitě stavíme, ale při jiné cestě, protože by nebylo včas v pelíšku a druhý den by bylo unavené.
„Zase nic! Nikdy nic! A všechno blbě!“ zakončilo konverzaci.
Pokud se oslím můstkem dostaneme k tématu:
Tak není řád jako řád a i jeden řád (ocenění někoho jiného, nejen rodičů, ale i spolužáka, dítěte ve sportovním oddíle apod. je pro tohle dítě nesnesitelnou potupou. Naše děti nesnesou soutěž, chtějí za každou cenu vyhrát (i podfukem nebo faulem!) i druhý řád (pravidelnost v denním programu – v našem případě čas odchodu do postele) dokáže náhradkové dítě dostat do varu.
Náš den, který měl být zdrojový pro rodiče a měli jsme přijet šťastní a nabití pozitivní energií, se stal dnem reality, dnem srážky s poruchou attachmentu.
A to jsem ještě nelíčila cestu přes Karlův most mezi davy turistů, kdy jsme dva dospělí (já jsem dítě držela za ruku a manžel šel krok za námi, aby vykrýval náhlé úniky ke stánkům se šperky, k malířům a sochám zde přítomným všude) střežili bezpečí dítěte a těch pár metrů v uličkách směrem k Václavskému náměstí, kde hustota turistických krámků dosahuje nesnesitelného množství, byla, jak běžet maraton na poušti Gobi – minimálně zpocení jsme byli stejně.
Václavské náměstí nás uvítalo vstupem do metra, takže s Prahou jsme se rozloučili pohledem na Národní muzeum a trochu níže stojícího sv. Václava (vlastně sedícího na svém oři) a s úlevou jsme zahučeli pod zem. Cestou zpět už jsme jen odpovídali trpělivě na otázky „Kdy už budeme doma?“, hráli postřehové hry na zkrácení nudy a slovní kopanou a těšili se na sprchu a postel.
Dítě samozřejmě pod vlivem mnoha nových nezvyklých zážitků usnout ještě dlouho nemohlo…
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
Bylo to vůbec o řádu?
Mám pocit, že se vám tady matka jen chlubila, že byla v Praze pro vyznamenání…
Já vám tedy o řádu a jeho výhodách pro život a léčbu poruch attachmentu něco povím:
1. Řád je léčivý.
Pokud se něco děje tak, že to mohu předvídat, tak můj mozek může být víc v klidu, tedy méně ve střehu, což pro děti s poruchami attachmentu je zásadní.
2. Ale musí mít lidskou tvář.
Každá část denního řádu má mít svůj smysl a den nesmí být přehlcený. Prakticky to znamená to, že aby řád byl nosný, tedy léčivý, musí ho být přiměřeně: např. ráno jde o čas, kdy vstáváme a čas, kdy odjíždíme. Co se děje mezi tím by mělo být milé, pozvolné, klidné:
7.00 budím dítě hlazením na noze (pokud mu to je příjemné)
7.05 návštěva toalety, mytí rukou
7.10 oblékání
7.20 sraz v kuchyni
7.30 odjezd do školy, školky, práce…
Jsou rodiče, kteří mezi probuzením a odjezdem po dítěti chtějí ustlat postel, vyčistit si zuby, nasnídat se, učesat se, osprchovat se, nakrmit domácího mazlíčka, vynést koš, vyklidit myčku… Posbírala jsem tahle těžká rána z vypravování rodičů dětí v terapii. To není hezký rozjezd nového dne.
3. Výjimky udělujte s rozmyslem.
Každá výjimka porušuje řád, tudíž plodí chaos. Zvláště ze začátku, kdy je dítě v rodině nově a pravidla teprve nastavujete, se vyvarujte výjimek (1 – 3 roky). Později vždy výjimku pojmenujte a ohraničte např. „Dnes hodně prší a nemůžeme ven. Teď si budeš hodinu stavět z lega a pak ti pustím ještě jednu pohádku.“ Připravte se ale na to, že dítě druhý den přijde a zeptá se, kdy zase bude pršet, aby si mohlo pustit pohádku navíc.
4. Řád by měl všem zúčastněným dávat smysl.
Pravidla by měla mít za cíl udržet klid a pořádek v rodině. Pokud vydáte pravidlo, že po každém jídle si čistíme zuby a dítě se stydí ve škole vytáhnout kartáček, protože je ze třídy jediné, kdo ho tam má a neustále se na tom hádáte, proč to nedělá, nemá tohle pravidlo smysl.
5. Všichni zúčastnění by měli řád dodržovat.
Třeba pravidlo, že jíme všichni ve stejnou dobu u stolu je fajn. Ale musíte požádat pubertálního syna, aby alespoň o víkendu na čas oběda vystoupil ze své ulity a seděl s vámi v jídelně. Bavit se s vámi pravděpodobně nebude, ale pokud tam zůstane až do konce, oceňte ho. (Ne zvýšeným kapesným, ale slovy: „Vážím si toho, že jsme mohli společně poobědvat. Díky“.)
6. Občas je čas na revizi a změnu.
Hlavně s tím, jak děti rostou je třeba revidovat časy strávené na počítači, čas odchodu do postele, kroužky, výši kapesného, čas návratu domů z toulek s kamarády. A další limity, které jste horko těžko nastavili a zuby nehty drželi.
7. Víkendy, prázdniny by měly mít svůj vlastní (volnější) řád.
Schválně píšu, že by měly mít svůj řád. U dětí do puberty bych držela hlavně čas odchodu do postele. Každá další probdělá hodina se vám vrátí jako bumerang. V mozku se totiž při pravidelném režimu vyplavují včas spánkové hormony, které protahováním odchodu do postele propásnete a dítě je pak tzv. přetažené, tudíž hyperaktivní a k nezastavení. Je to past. Nepadejte do ní moc často.
8. Co je psáno, to je dáno.
Mít jednoduchá pravidla či denní režim někde na očích je skvělá věc. Třeba pro hlídací tetu, která zaskakuje, když si vyjdete s manželem do kina a dítě zkouší fígle typu: Ale teto, mamka mi dovoluje po koupání ještě hodinu si hrát.
9. Řád je tu pro to, aby zachoval nás, ne abychom my zachovávali řád.
Nepopírám řečené, jen znovu připomínám lidskou tvář řádu. Když vidím, že dítě padá únavou, nebudu trvat na dnešním mytí vlásků a tříminutovém čištění zubů. Prostě dnes jdeme na „čuňátko“ a zítra si to vynahradíme.
10. Užít si NEŘÁD může být sranda.
Je to tzv. metoda přesycení. Mám s ní velmi dobrou zkušenost např. u používání sprostých slov. Vyhradím přesný čas (např. po večeři), kdy všichni, kdo se chtějí účastnit, zůstanou v jídelně a nastává deset minut sprosťáren. Všichni si mohou vykřičet do světa, co potřebují a hlavně pak nemají potřebu to křičet na hřišti na kamarády, protože kouzlo povoleného je v tom, že ztrácí svou lákavost.
Můžete si třeba o prázdninách zařídit i den bez pravidel. Upozorňuji, že pravidla ochraňující zdraví a život by měla platit dál (např. nelezu nikam do výšky, neberu si bez dozoru nůž apod.) Je dobré odhadnout, co děti asi budou chtít v čase bez pravidel podniknout. Někdy stačí vyhlásit třeba den bez uklízení nádobí (to samozřejmě necháváte všude, kde vám odpadne, takže děti druhý den prosí, aby se začalo uklízet a umývat, protože nemají na čem mít večeři) nebo týden, kdy se nepere prádlo apod.
Ale takové případy si musíte užívat i vy, ne tajně v noci chodit zapínat pračku a sušičku!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
