A je to tady zase. S tím přestat nemůžu. Tohle je zaklínadlo na řešení mnoha potíží ve výchově.
Zažila jsem maminku, které dcera v pravidelných intervalech (asi dvakrát za minutu) najížděla na nohy s odrážedlem. Maminka nešťastně seděla a ve volných chvilkách se věnovala svému profilu na sociálních sítích či chatu s kamarádkami na netu. Když se asi dvouletá holčička řítila k matce a s úsměvem jí vrazila vší svou dvouletou silou do bérců a přejela nárty, maminka se útrpně usmála a tichým hláskem řekla: „To nemůžeš, miláčku, maminku to bolí.“
Čekala jsem, jak dlouho to vydrží. Déle než hodinu jsem celou situaci pozorovat nemohla, ale nezměnilo se vůbec nic. Hodina má šedesát minut, dvakrát do minuty dítě provedlo útok, takže jsem byla svědkem přibližně sto dvaceti útoků. Reakce matky byla stále stejná.
Byl čas, abych se zvedla a odešla.
Nevydržela jsem to a matky se zeptala: „Jak dlouho tohle budete snášet?“
Zvedla nešťastně oči a bezelstně se zeptala: „Co myslíte?“
„Útoky své dcery,“ pojmenovala jsem věci, jak se měly.
„Ona to tak nemyslí. Ona jen zkoumá svět,“ zněla odpověď.
„Ale ona to tak myslí a čeká na vás, co uděláte,“ odpovím já.
„No já bych jí nikdy neřekla ne. Co kdyby z toho měla nějaké trauma.“
„A jak myslíte, že to bude pokračovat?“
„Tak toho se právě bojím…“
Občas vám píšu, že mám u něčeho husí kůži. Tak tohle byla jedna z těch situací. Bát se vlastního dvouletého caparta zavání velkým průšvihem.
A teď stejná situace s laskavě důslednou matkou:
Vycházíme ze stejných podmínek, kdy dítě na odrážedle naráží do vašich dolních končetin, respektive vidíte, že chce narazit, protože jste na dítě napojení, hlídáte ho a regulujete jeho chování a emoce jako zdravý dospělý rodič.
Natáhnu ruku a dítě včas zastavím. Podívám se mu do očí. Oslovím ho jménem nebo navyklým něžným oslovením:
„Beruško moje, vypadalo to, že jsi do mě chtěla narazit. Ó, to by mě moc bolelo! To nepůjde!“
Dítě je v téhle chvíli zahanbené a neví, jak se životem pokračovat. Rychle ho vyvedu na světlo Boží a ukážu cestu dál: „Možná si chceš zkusit, jaké to je do něčeho narazit. Tady dáme ke zdi velký polštář, do kterého zkusíš třikrát narazit. Pak to uklidíme a budeš jezdit zase normálně.“
Dítěti povolím jeho potřebu něco prozkoumat, narazit na nějaké limity (v tomto případě doslova narazit), ale bude to pod mojí kontrolou a při zachování bezpečí všech zúčastněných.
Sladká tečka na dortu laskavé důslednosti bude, když testovací jízdy budete dítěti startovat a počítat:
„Tak připravuje se první narážecí jízda. Připravit, pozor, teď! Buch, to tedy byla rána a to tam byl polštář. Bez něj by to určitě bolelo.“ A tak dále, a tak dále.
Máma na pátou
Dobrý den s laskavou důsledností, zdraví terapeutka!
Laskavá důslednost je něco jako v pohádce Abraka dabraka! Dějí se pak neuvěřitelné věci. Ať tomu věříte nebo ne, když postupujete podle návodu za prvé Být laskavý a za druhé Být důsledný, dějí se zázraky.
Mnoho lidí mi již řeklo, že je to fajn návod, ale kdo to má vydržet to vztekání, křik, dupání, smutné oči, vyčítání a manipulaci, kterou děti umí nějak samo sebou. Pokud nevydržíte v maličkostech u malého dítěte, budete na lopatě jako bába z perníkové chaloupky a dítě vám bude denodenně zatápět v peci, kde se budete potit a spílat si, že pořizovat si tohohle malého tyrana nebyl dobrý nápad. Pokračovat budete tím, že si s partnerem budete vyčítat, čí to byl nápad a čí je to chyba a skončíte rozvodem a ve střídavé péči, kdy budete oslavovat týdny, kdy dítě není ve vaší domácnosti. Trochu jsem to přitáhla za vlasy, ale …
Desatera jsou fajn, tak sem s ním:
1. Laskavá důslednost je lék, ne zbraň!
Ještě několikrát tady zazní, že potřebuji nejdříve dítě milovat (ne proti němu bojovat jako rodiče, kteří po mně chtějí další mocenskou zbraň na ovládání svého dítěte, které již nereaguje na bití, zákazy, tresty, na nic) a pak teprve ho zdravě vychovávat, to prakticky znamená pomáhat mu s regulací emocí a ukazovat mu vhodné chování, jak ve společnosti nejen přežít, ale i být oblíbený, umět pomoci, poznat, že někdo něco potřebuje apod.
2. Stejně důležitá je i laskavost i důslednost.
Nemohu nic upřednostnit. Pokud budu přehnaně laskavý, budu protektivní a dítě bude rozmazlené. Pokud budu přehnaně důsledný, budu tyran a dítě bude buď ustrašené nebo se stane tyranem taky.
3. Laskavě důsledná/ý mohu být, pokud mám s dítětem zdravý vztah (bezpečný attachment).
To znamená, že ho nejdříve musím bezmezně milovat, pečovat o něj a přijmout (rodné stejně jako dítě v náhradní rodinné péči) a pak můžu uplatňovat laskavou důslednost, protože mi dítě uvěří, že je laskavá. V opačném případě ji bude považovat jen za důslednost, tedy formu trestu, proti kterému bude bojovat.
4. Jsou krajní situace, kdy nelze použít laskavou důslednost.
Jsou to situace, kdy jde o život nebo o zdraví dítěte nebo někoho dalšího. Pokud dítě frčí na kole a nehodlá zastavit před nebezpečným místem, tak zařvu z plných plic: „Okamžitě zastav!“ Protože jsem jindy laskavý, dítě to vyděsí a strne – zastaví, a to mu zachrání život. Pokud ale řvu často, pro dítě to není žádná změna, má vypnuto a skončí pod koly nešťastného řidiče.
5. Stop reakce patří k laskavé důslednosti.
O bod výše máte jednu ze stop reakcí – řev, tedy velmi důrazný krátký a výstižný řečový projev. Dále to může být fyzické omezení pohybu – chycení za ruku před přechodem, strhnutí dítěte z vozovky směrem do bezpečí chodníku, pevné uchopení jakéhokoliv nebezpečného předmětu nebo nebezpečné části těla (nůž, nůžky, tyč, klacek, nohy a ruce…). Dávejte při tom pozor na svoji vlastní bezpečnost! Děti ve chvílích vzteku nevidí a neslyší, jejich mozek je v malém okruhu instinktivních reakcí, jsou tedy opravdu nebezpečné!
6. Dítěti se nemusí líbit hranice, může se vztekat, bojovat a prosazovat.
Dítě má právo na emoce, i na ty negativní. Můžete situaci popsat: „Teď se ti asi nelíbí, že jsem ti vzala nůžky. Za chvíli si vezmeme papír a já tě naučím s nimi správně zacházet. Budou v šuplíku a je potřeba se vždycky dovolit, když je budeš chtít použít.“
7. Čím starší dítě, tím déle musím být laskavě důsledný (někdy).
Pokud se výchova vinula po jiných stezkách než po laskavé důslednosti, tak dá nějakou námahu a čas se dostat správným směrem. Možná to nebude znít optimisticky, ale jak dlouho to bylo špatně, tak dlouho je třeba trvat na správném provedení. Mozek je potvora a stereotypy miluje, protože mu šetří práci. Takže jestli se dítě bylo zvyklé vztekat při každém nákupu a vy jste vždy nakonec podlehli a lízátko nebo čokoládku koupili, tak se bude muset naučit, že pravidla se změnila a od teď navždy už to bude jinak.
8. Laskavý a důsledný bych měl být i na sebe.
Jasně! Nic nepůjde bez vás. Vy jste pohaněč soukolí zvaného rodina a pokud vy se budete točit správným směrem, všechno ostatní se bude hýbat správně.
9. Pokud je vám za těžko nastavit zdravou hranici, představte si, jak se bude dítě chovat za pět nebo za deset let (k vám, ke světu, ke kamarádům…).
Představte si dítě, které jako malé, když se mu něco nepodařilo, tak ho maminka utěšovala a říkala: „Ošklivý kluk, který tě předběhl! Příště mu to ukážeš!“ V deseti letech už ho ale před každým atletickým závodem bolelo břicho (Co kdyby ho zase někdo předběhl?!) a ve čtrnácti jeho přítomnost ve škole vypadala jako noty na buben (To je krásné přísloví: Vzpomeňte si na nějaký koncert s orchestrem, kde je buben. Dostane se ke slovu jenom občas. Takže zatímco houslový nebo hobojový part je hustě posetý notami, partitura bubeníka je bum, pauza na večeři, bum, bum, bum, pauza na spánek, bum atd.). Takže docházka tohoto dítěte byla tak sporá (Co kdybych nenapsal dobře tu písemku, co kdyby mě učitelka vyvolala a něco bych nevěděl…), že muselo dělat postupové zkoušky z několika předmětů a v deváté třídě dokonce maminka vyběhala individuální vzdělávací plán a tím úplně pohřbila naděje na úspěšné studium na budoucí střední škole. Asi jako odstrašující případ to stačí.
10. Laskavá důslednost se může někdy změnit v laskavou legraci.
Žijeme jen jednou a nemáme možnost opakovat. Pravidla jsou důležitá, ale…
Potřebujeme občas odlehčit a „ujet“.
Představte si situaci, kdy dítě žárlí na mladšího sourozence a řeší to fyzickou likvidací (tedy pracuje na ní postupně). Pokud včas a laskavě podchytím tenhle motiv, můžu dítěti nabídnout úlet do fantazie:
„Hele, Vojto, všimla jsem si, že ti to mimino dost vadí. Možná bys potřeboval být chvíli sám jen se mnou nebo s tátou.“
„Ne, potřeboval bych tu pitomou ségru vyhodit do koše!!!“
„Páni, to musíš být hodně naštvaný!“ (prezentace na veřejných sítích mě nutí tyhle věty psát spisovně, ale řekněte je úplně normálně po svém) „Ten koš by musel být dost velký.“
„Tak ji doneseme do popelnice, tam se vejde!“
„A kam myslíš, že bychom ji mohli dát – do plastů, do papíru, do směsi?“
„Do směsi, tam to dost smrdí!“
„Jasně, sám víš, že tam miminka nepatří, ale pojď si to nakreslit, bude z toho legrace.“
„Já vím, já bych ji doopravdy nevyhodil, ale někdy strašně řve a chtěl jsem bráchu, kámoše a ne tohle!“
Kreslí popelnici s miminkem v zavinovačce, aby mu nebylo zima. Kreslí tam i lahvičku s mlékem (přece aby neměla hlad) a chrastítka (aby si měla s čím hrát).
Máte vyhráno i vy, protože dítě si odžilo zdravě frustraci z toho, že mimino je mimino, a ne brácha na hraní a časem bude dobrá i ségra!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
