Znáte seriál Kamarádi? Český seriál s Markem Ebenem coby Válečkem, tedy obtloustlým brýlatým klukem, který ale stejně byl platným členem party, kde byla dokonce i holka! A šlo to i bez sexistického podtextu, bez zbytečných patosů a řečí kolem vyloučených jedinců a integrace. Dřív to nějak šlo. Taky jsem kamarádila s Romkou (tehdy cikánkou) a nikdo mě za to nekamenoval. Mám pocit, že v podobném duchu jsou schopny kamarádit všechny normální děti, pokud jim někdo (třeba rodič nebo starší sourozenec) nenakuká, že tyhle děti jsou trapný, protože nenosí značkový trička a mají mobil z bazaru nebo bydlí v pronajatém bytě a ani se nezmohli na auto.
S našimi dětmi se také táhne jakási diskriminace – jakási šuškanda o jejich původu (často míšenců s romským etnikem, děti závislostních rodičů, děti, které vyrůstají u babiček, děti, které se neumí chovat, které kradou, lžou, mají rodiče ve vězení a jsou vůbec fuj!)
Nedávno jsem měla v ordinaci dítě, které vidělo svou vlastní matku v televizi, jak ji zatýká policie. Ano, zní to jako z laciného filmu. Ale my žijeme tuto realitu s těmito dětmi.
Jedno z našich dětí mělo partičku, do které patřil: Tlustý kluk žijící s velmi mladou maminkou a babičkou, holka, která nebyla „barbína“, tak ji ostatní holky nebraly a naše dítě.
Další naše dítě nejdříve kamarádilo s autistou, pak s klukem, který koktal.
To je jejich realita.
Představy náhradních rodičů (některých) jsou značně zkreslené a naivní. Myslí si, že jakmile dítě převezmou do péče, bude chodit čistě oblečené a nosit svačiny, tak zapadne mezi vrstevníky jako bonbón do bonboniéry, ale takhle sladký happy end to nebývá.
Naše děti vždycky něčím vyčnívají:
– neumí zvládat emoce, takže se hodně perou, křičí, nadávají
– i když je ráno vybavíte čistým oblečením, do školy už mohou dojít s dírou na koleni, špinavýma rukama a šrámem na tváři
– i když ráno u dveří ještě zkontrolujete aktovku, kde je opravdu všechno na svém místě, tak při první hodině už mají poznámku, že pravítko je zlomené, nemají sešit na matematiku a v penále není kružítko
– i když jim dáte svačinu a instrukce, že sušenku mají jíst až po rohlíku, sušenku si nacpou do pusy už za dveřmi a při rodičovské schůzce se dozvíte, že o přestávkách loudí na spolužácích svačiny
– neumí komunikovat, takže místo, aby řekli: „Kluci, můžu si s vámi zahrát fotbal?“, seberou jim míč a zahodí do křoví a pak se tomu ještě od plic zasmějí
– nemají většinou zdravé tělesné hranice, takže mají stále šrámy, modřiny a boule a tvrdí, že neví, co se stalo a že je to nebolí
– bývají velmi citliví na jakoukoliv kritiku, takže nesnesou ani poznámku spolužáků, že mají špinavé kalhoty (hned mu dají do zubů)
– špatně snáší neúspěchy, špatné známky, soutěžení
Mám ještě pokračovat? Už vám došlo, že naše dítě vypadá mezi spolužáky jako divoká kočka mezi partou ochočených křečků, které jste naučili vám lézt po krku a žrát z ruky?
Bohužel se tak i cítí. Divné, nepřijaté, nechápou spoustu věcí z lidského soužití, kamarádi je nezvou na své oslavy, protože se tam vždycky „něco přihodí“ a v kroužcích nikdy nevydrží déle než do první hádky s někým, kdo líp kreslí, rychleji běhá, nahrál na vítězný gól mužstva atd.
Zní to pesimisticky, ale pokud tuhle realitu přijmete, život bude lehčí, protože nebudete dítě nutit se přiblížit vašim nereálným očekáváním. Vám se uleví a jim taky.
Máma na pátou
Matčina část dneska byla jako smršť negativ, co?
Copak je pravda, že z těchhle dětí nikdy nic nebude, že ať se snažíte, jak chcete, v pubertě zdivočí a stejně skončí v pasťáku?
Mou ordinací prochází desítky takových dětí ročně. Nedávno jsem si rovnala archiv a zhrozila jsem se, kolik zraněných dětí už prošlo mýma rukama. Sama si dělám svou statistiku, jak příběhy končí, a snažím se o dětech něco vědět i nadále. Nelze dělat nějaké rychlé závěry, ale rozhodně mohu potvrdit, že pokud se podaří, že dítě v nové rodině najde bezpečnou vztahovou osobu, která mu věnuje bezmeznou lásku a oddanost i v časech zlých (a víte ode mě i od mámy, že to opravdu mohou být hodně zlé časy s poruchami chování, záškoláctvím, krádežemi, lhaním, nočními děsy, pomočováním, agresivitou…), tak konec bývá dobrý nebo alespoň uspokojivý (dítě se alespoň vyučí, pracuje, je schopné samostatně žít).
Děti, které nenašly bezpečnou vazbu, končí ve většině případů špatně jako nezaměstnatelní (nedoučí se, nesnesou s kolektivem, nevstanou do práce), nepřizpůsobiví (stále jsou citliví na kritiku kohokoliv i oprávněnou výzvu šéfa, že do práce se chodí včas, takže prásknou dveřmi a druhý den už nepřijdou), důvěřiví, takže si půjčí peníze a upadají do dluhů, neplatí zdravotní a sociální pojištění atd. Vždyť to znáte z televizních obrazovek.
Ale zpátky ke kamarádům.
Jak tedy tohle dítě mohu podpořit ve zdravých kamarádstvích (desatero je tu):
1. Přijímejte jeho kamarády (někdy nemá moc na výběr – viz. výše text mámy)
Buďte k nim milí a uctiví, ukažte jim, že u vás je tolerance k jinakosti opravdu na vysoké úrovni. (Ale nenechte si zbořit dům a skákat po hlavě! Základní pravidla platí vždy, všude a pro každého!)
2. Pořádejte oslavy, šipkované a přespávačky u vás doma.
Jednak budete mít vaše dítě pod dozorem (a můžete ho regulovat) a jednak budou jeho kamarádi závidět a vyprávět si ve škole o tom, jak u vás bylo skvěle, takže to může přilákat další potencionální zájemce o vztah (prvostupňové děti na to slyší jako na kouzelnou flétnu krysařovu a potáhnou se na vaše šipkované v zástupech).
3. Vyslechněte všechny stesky svých dětí o zradách, o blbých kamarádech, o tom, s kým by rádi kamarádili.
Prostě mu naslouchejte a přijímejte jeho pocity (Ty jsi teď asi smutný, když Kája začal kamarádit s Jirkou, viď?!).
4. Jasně si řekněte, kdo kamarád je a kdo ne!
Zažila jsem chlapečka, který mi tvrdil, že má 256 kamarádů – byli jen online připojeni k jeho hře! Jiný kluk mi při každé návštěvě hlásil, s kolika novými kamarády se seznámil (byly to desítky měsíčně) a po podrobnější analýze bylo zjištěno, že jsou to děti ze hřiště, z jídelny ve škole, z družiny, že neví, jak se jmenují a co mají rádi. Další holčička mi vyprávěla o svých kamarádech a byly to postavy z oblíbeného filmu (byla opravdu vztahově dost zoufalá a nedařilo se jí navázat reálné vztahy).
5. Stanovte jednoduchá pravidla, že kamarád nelže, nebere mi věci, nechce po mně peníze, nenutí nebo nenavádí mě ke špatným věcem.
Tyhle osobnosti mohou naše děti považovat za kamarády, protože nikdo jiný s nimi nechce nic mít.
6. Povzbuzujte dítě, že hledání kamaráda je někdy na dlouho.
Já jsem sice s jednou kamarádkou ze školky ve vztahu dodnes, ale také jsem dvě přítelkyně našla až na vysoké škole.
7. Občas kamarádům našeho dítěte něco pošlete – třeba kousek buchty ke svačině.
Budou vědět, že o nich víte a budou vědět, že vaše dítě má prima mámu (pokud tedy v počátcích vaše dítě nezbaští všechny buchty samo – i to už se nám stalo).
8. Kamarádům se někdy říkají věci, které nemusíte vědět ani vy.
Bývá to až tak na druhém stupni základní školy, a i z tohoto důvodu je dobré kamarády znát a občas je mít doma. Pokud by se jim dítě svěřilo s nějakým velkým průšvihem – zkusil jsem „hulit“, opil jsem se, měla jsem už sex – mohli byste se to bezpečně dozvědět včas. Zdravé dítě to totiž dokáže vyhodnotit a říci vám to (nebo napsat jako SMS).
9. Kamarádi jednoho dítěte mohou lézt na nervy jiným dětem v rodině.
Někdy mladší děti otravují starší, kteří mají doma zrovna kamarády. Naučte všechny děti v rodině respektu (o tom může být řeč někdy jindy) k prostoru, času a věcem jiného majitele. Prostě a jasně: Do pokoje (koutku, postele) bráchy se neleze! Tahle skříňka je sestry a tu nesmíme otevírat! Pokud tady nebude brácha, abychom se dovolili, tak jeho nerfku nemůžeme brát! Je osm hodin a malý brácha už jde spát, budeme jenom v obýváku, abychom ho nerušili.
10. Pouštějte i vy své dítě za kamarády.
Mám jako máma trnutí šíje, když to udělám. Říkám si, jak se tam moje dítě bude chovat, jestli to nebude ostuda. Na nejdůležitější věci hostitelskou maminku připravím. Třeba: Prosím, nedávejte Věrušce sladkosti. Stačí kousek dortu a sladké pití. Nemůže pak doma spát. Nebo: Paní Nováková, náš Filip neví, kdy má dost v jídle. Prosím, dejte mu jen dva chlebíčky a kousek dortu jako všem ostatním. Některé maminky poslechnou, jiné ne, ale to už je riziko důvěry, kterou v té chvíli dítěti projevujeme. A říkejte to, prosím, bez asistence vašich dětí, protože je to zahanbující, že neudrží hranice a pravidla a musíte to troubit do světa.
Tak si užívejte dobrodružství při poznávání kamarádů vašich miláčků.
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
