Všechny zdravím s rozpučeným jarem a plnými hnízdy mláďat. To je symbolické. I naše hnízda jsou plná, ale ne na pár měsíců jako u zpěvného ptactva, ale na mnoho let. Naše děti (ty náhradkové) se někdy mohou chovat jako mláďata kukaček. Všechny omezují, utiskují, tlačí, je jich všude plno, křičí o sto šest a cpou se jako by měly prasknout. Nikdy ale nedopusťte, aby vaše vlastní rodné děti vystrnadily z hnízda. Aby vaše děti domov ztratily a vy jste se obětovali dítěti přijatému. Myslím na to, aby vaše rozhodnutí, věnovat domov cizímu dítěti nezničilo děti, kterým ten domov náležel od přirozenosti. Myslete na ně a přestaňte jim říkat, že oni mají všechno, že můžou být šťastní, že mají oba rodiče, že je přece milujete a mohou čerpat všechny benefity rodiny. Musí cítit, že jste zůstali jejich rodiči, jejich primární vazebnou osobou, že na ně máte čas, že jim věnujete pozornost kdykoliv to potřebují. Dělejte si dny s vašimi dětmi s každým zvlášť, dělejte si večery se staršími dětmi, choďte za nimi do pokojíčků a diskutujte o zahraniční politice, dávejte jim k dispozici váš dům pro oslavy s kamarády a odjeďte v tu dobu s „kukačkou“ na dlouhý výlet. Dejte svým dětem šanci, aby se cítily alespoň chvíli jako normální děti. Stačí přece už to, že jste rodina, která vychovává cizí „parchanty“ nebo „cikány“ (v případě dětí romského etnika). Dnes není zásadní téma hájit vaše rodné potomky, ale myslete na ně opravdu rodičovsky.
Dnes je tématem film, televize, sociální sítě. Napadlo vás, jak tohle může souviset s náhradkou?
No, dost podstatně.
První zážitek:
Odměna tříkrálovým koledníkům – pozvánka do kina. Hrají Lví král 4. Od úplného začátku do úplného konce jsem litovala, že tohle moje dítě vidí – jedno velké trauma ze ztráty rodiny, ohrožení života, nová rodina s nepřijímajícím otcem, opět ohrožení a ztráta rodiny, osamění, nebezpečí, které celý film hlavního hrdinu provází jako stín…
Sama jsem měla mnohokrát v očích slzy. Celý zážitek umocněný emotivní hudbou. Moje dítě bylo jako přikované do křesla a nemohlo se hnout. Muselo vidět do konce utrpení, smutek, nebezpečí, protože ho osobně znalo. Znovu na vlastní kůži prožívalo svá traumata. Samozřejmě to mohlo mít i léčivou složku, ale to by bylo lepší doma na gauči, zabalené v dece, v náručí nové mámy a s možností film stopnout a plakat nebo diskutovat o dané scéně. To v kině nejde.
Vyšli jsme ven a padla jediná věta: „Mami, já se o tom teď bavit nechci!“
Druhý zážitek:
Čtenářský katalog, které děti pravidelně nosí ze školy a chtějí koupit deset knih, většinou s hezkými obrázky, o minecraftu nebo o známém fotbalistovi. Každý katalog ale obsahuje výbušniny typu (cituji z tohoto katalogu): „Dokáže i toulavý pes znovu najít ztracenou důvěru v člověka?“, „Malá medvědice se ztratí mamince…“, „Maličká vlčice se po pohromě, která ji připraví o domov…“
Mám husí kůži, jen to píšu. Naše děti nemají jen husí kůži, ale retraumatizace (vysvětlí terapeutka) – nemohou spát, vrací se jim noční můry, fyzické pocity hladu, zanedbávání, bolesti…
Zážitek třetí:
Starší dítě, sociální sítě: „Mami, podívej, ztratila se kočička, tady v okolí, musíme ji jít hledat!“
„Mami, jak může někdo týrat tak krásného pejska. Pojedeme do útulku a musíme mu udělat domov, chudáčkovi.“
„Mami, představ si, že kamarádka psala do třídního chatu, že spáchá sebevraždu. Prý se jí rozvádí rodiče a ona neví, jestli zůstane s mámou nebo má jít do střídavky. Musíš jí honem zavolat a zachránit ji.“
Dnes to nejsou veselé zážitky, ale je to realita.
Máma na pátou
Terapeutické okénko:
Mluví k vám terapeutka: (jako v letadle těsně před havárií mluví kapitán letadla)
Buďte ostražití, protože attachmentová témata jsou aktuální, jsou všude a jsou námětem těch nejúspěšnějších filmů. Protože, tahají za srdce. Budí velké emoce a to je pro scénáristy zásadní. Mám pocit, že dříve měl film jednu zápletku, v jedné chvíli nebezpečí vyvrcholilo, dobro zvítězilo a nastal happy end. Dnes jsou příběhy koncentrátem hrůzy, děsu, nebezpečí, smrti – jako kdyby autoři měli pocit, že nemáme ještě dost, takže když kotě přežije pád z mrakodrapu, tak spadne do kanálu, kde po něm jdou krysy a chtějí ho sežrat, při útěku spadne do stoky a pohltí ho výr smradlavé vody, vyplivne ho do čističky odpadních vod, kde o vlásek unikne drtícímu mechanizmu a zcela vyčerpané se drží jednou packou okraje usazovací nádrže na kal, kde se objeví největší padouch a ostentativně mu nadzvedává jeden drápek za druhým, až po kotěti zbydou jen kruhy na hladině. Asi bych mohla psát horory. Ale nechci.
Chci psát o tom, že nemusíme jít s proudem, že nemusíme chodit na předpremiéry „rodinných filmů“, kde tryská krev a čiší strach, že nemusíme kupovat nekonečné romány se skrytým zlem (i známý mladý kouzelník neustále bojoval se skrytým převtělujícím se zlem – v každém díle měl jinou podobu, někdy i zdánlivě hodnou).
U nás doma máme gramofon s deskami Hurvínka, Ferdy Mravence, Víly Amálky a Makovým mužíčkem. Máme knihovnu s Neználkem, Dětmi z Bullerbynu a „verneovkami a mayovkami“. Máme hromadu stolních her, kde musíme spolupracovat, vyprávět si a nebo se popadat za břicho při smíchu. A naše domácnost je neustále plná kamarádů našich dětí, kteří jsou fascinovaní tím, že existují desky, že jim večer čteme a po večeři u jednoho stolu hrajeme socialistickou hru Nákup. To není přežitek. To není staromilství. To je bezpečí!
Pokud někdo namítá, že jeho děti by si s tím už nehráli, tak já namítám: „Pokud budete hrát s nimi, nic neodmítnou a po čase to budou chtít sami. Protože vědí, co je pro ně dobré!“
Mám zkušenost s dítětem, které přišlo do náhradní rodiny poměrně pozdě, v sedmi letech. Shlédlo už snad všechno včetně porna, katastrofických dokumentů a zaručených zpráv o existenci marťanů. Dítě mělo noční děsy, nechtělo usínat bez světla, zvuk motorky považovalo za přistání létajícího talíře. Po dohodě se mnou pěstouni nasadili mediální dietu. Dítě mohlo koukat jednu hodinu denně na vybrané pohádky a jinak jeho čas vyplňovali pěstouni. Bylo to náročné až vyčerpávající. Stále se muselo něco hrát, mít dítě pod dozorem, chodit po venku. Trvalo to dva a půl roku. Ani dnes dítě nemůže bez kontroly sledovat cokoliv, ale spí ve tmě, noční děsy jsou jen někdy – třeba když na něj křičí paní učitelka ve škole (o tom zase někdy jindy) nebo když umřel domácí kocourek. Umí si ale číst, umí poslouchat pohádku v rádiu, umí si tiše hrát, stavět z lega a lepit 3D modely z papíru.
Krátce ještě k retraumatizaci, což vám slíbila máma na pátou:
Jde o proces, kdy se tělo prožitkově vrací do doby, kdy něco nehezkého opravdu zažívalo. Dítě (potažmo jedinec, retraumatizace je i u dospělých) může křičet, třást se, udávat bolest v místech, která jsou dávno zahojená, zvracet, být agresivní, ubližovat si, někam utéct (ve snaze se schovat) apod. Je to na celou přednášku. Tohle všechno se může objevit u náhradkových dětí s tématy spojenými se ztrátou (ztracená zvířátka), zanedbáváním (týrané koťátko), hladem (zajíček, co hledá jídlo), … Sami tomu často nerozumí a najednou „zdivočí“ – začnou být neklidné, pobíhat po bytě, rychle mluvit, hrozí úrazy a rozbití věcí okolo nich. Nevidí a neslyší. Jedinou pomocí je se jich ujmout, vzít je na klín, do náruče, zabalit do deky, zpívat, mluvit na ně jako na miminko, hladit, dát něco dobrého na pití, na jídlo a být u nich, dokud se neuklidní a nezačnou normálně mluvit o žité realitě např. „Mami a co bude dneska k večeři?“
Pokud se vašemu dítěti něco takového děje, určitě to patří do rukou odborníkovi!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i ostatní díly!
