Vítám vás v prosincovém tématu.
Emoce a Vánoce se vlastně rýmují a mají hodně společného:
Jednak křesťané o Vánocích slaví narození spasitele Ježíše Krista (o Vánocích je to samozřejmě ten malý bezmocný Ježíšek). Už tam vidím první předobraz boje za práva dětí na rodinu. Maria totiž byla svobodná matka. V té době to bylo něco nebývalého a v židovství je dodnes velkou potupou poskvrnit rod nemanželským potomkem.
Maria totiž byla pouze zasnoubena s Josefem, jak se píše, člověkem spravedlivým. Ten nemyslel tolik na svůj rod, ale na mladou Marii, která by, kdyby ji opustil, byla vydána k ukamenování. Zůstal s ní jako snoubenec a možná řekl: “Je mi jedno s kým to dítě čekáš, chtěl jsem si tě vzít, a tak s tebou zůstanu. Nechám ti ale možnost přiznat otce dítěte a vzít si ho za manžela.“
To bylo v té době hrdinství, protože i jeho rod byl tím pádem poskvrněn a asi se k Josefovi moc příbuzných nehlásilo. Alespoň v Bibli žádné zmínky o rodičích, tetách nebo třeba bratrancích Josefa nejsou. Ale pro dítě, které Maria čekala, to byl zásadní attachmentový krok, který byl učiněn v jeho prospěch a pro Marii to znamenalo záchranu života a jistotu živitele budoucí rodiny.
A za druhé je toto období nabité emocemi. Rodinnými emocemi. Všichni bychom se měli mít rádi, usmívat se, těšit se na sebe, dávat si dárečky…
Ale někdy to nejde nebo není na koho se těšit. Slyšela jsem od jednoho dítěte větu: „Nesnáším Vánoce, protože všichni dělají, jak se mají rádi, ale mě nemá rád nikdo!“ Zažila jsem několik zoufalých dětí, které bily spolužáky z hlubokého žalu, že nemohou mít tátu a mámu, že nemohou žít se svými sourozenci, že zažívají hluboký zármutek nad tím, že nikomu nepatří a nikomu na nich nezáleží.
Naše děti, i když jsou v náhradní rodině, nemusí hluboké emoce radosti a rodinné pospolitosti zažívat a mohou být o Vánocích ještě nesnesitelnější, než v běžné dny. Představa, že první Vánoce s dítětem strávíte naměkko a bude slzet u rozsvíceného vánočního stromku a děkovat vám, že jste mu připravili krásné chvíle a dali domov, je mylná a scénáristé sladkých vánočních dojáků nám ji nutí a přesvědčují sami sebe, že takhle by to mělo přece být. Nikdy s žádným dítětem jsme to takhle nezažili. Děti mnoho emocí zahlcuje a děsí. Nevědí si s nimi rady.
A proto mě první napadlo s tímhle tématem slovo „nezvládají“. Teď bych ho možná opravila na „ovládají“. Vysvětlím: Děti emoce nezvládají (ani běžné, natož silné), a proto je ovládají (emoce ovládají naše děti, mají nad nimi tak velkou moc, že působí velké zmatky v životech našich dětí).
Popíšu na příkladech s našimi dětmi:
Emoce první rok vypadaly třeba takhle: Dítě dostalo informaci, že bačkůrky nejsou na jeho nožkách a moc by tam chtěly být (to je velmi šetrná, bezpečná komunikace).
Reakce dítěte: „Seš čarodějnice, která mě chce jen ovládat, čekáš stejně, až usnu a pak mě zabiješ a budeš vysávat moji krev…“
Emoce druhý rok se posunuly do následujících dimenzí: (Zůstaňme u stejné situace s bačkorami, protože je stále ještě nenosilo.)
Reakce dítěte: „Stejně se radujete pokaždý, když se mi něco nepovede. Je možný, že mi ty bačkory schováváte schválně!“
Jsme u třetího roku: (bačkory už jakž takž nosí, takže situaci uvádím s výzvou ke psaní domácího úkolu: „Děťátko moje milé, je čas na domácí úkol. Já už tě tady čekám!“)
Reakce dítěte: „Pitomý úkoly!“ (To je posun. Už neobviňuje nás jako zdroj všeho jeho trápení, ale úkoly!).
Čtvrtý rok s dítětem: (opět úkoly)
Reakce dítěte: „Já vím, že je musím udělat, ale tak nesnáším matiku, že bych ten sešit nejradši vyhodil do koše!“ (Hurá! Dítě ví, co má dělat (i když ho k tomu musíte každý den dostrkat) a mluví o svých emocích (to znamená, že je zvládne ovládat).
A tak to jde rok za rokem, nahoru dolů (hlavně po zátěžových událostech, jako jsou úmrtí domácích mazlíčků, odchod staršího dítěte na internát, vymalování pokojíčku apod.)
Ale na těchhle vlnách už se dá docela obstojně surfovat.
Máma na pátou
A já jako terapeutka bych hned navázala na předchozí situaci a využila ji k práci s emocemi:
„Jó, tak ty nesnášíš matiku! Fajn! Vezmi si kus papíru a napiš tam slovo matika, jak to jde nejhůř! Vymyslíme hroznou pomstu pro tu děsnou matiku, která ti tak nejde.“
Dítě se krásně uvolní, nakreslí hrůzostrašný nápis s lebkami a hrubkami, užije si to a pak může s papírem (potažmo matikou) udělat co chce: roztrhat, rozmačkat, pošlapat (jeden kluk chtěl i plivat). Nabízím i věznění v krabičkách (mám spoustu krabiček od čajů, které se skvěle pro tento účel hodí). Mohou je převázat, přelepit, opět pošlapat, nosím je ke spálení v krbu atd.
Další možností je modelína: „Aha, ty ses naštval na kamaráda, který si s tebou nesedl ve škole do lavice! Tak víš co, vymodeluj ho z plastelíny.“ (Některé děti jsou úzkostné a chtějí udělat věrnou kopii věci nebo člověka, na kterého mají vztek. Tam je prostor jim nabídnout, že nejde o věrnou podobu, ale vyjádření toho, co cítí, takže: kamarád může mít velké uši, dlouhý nos, křivé oči, fialové vlasy… Jak začnu nabízet, rozjede se fantazie naplno.) S panákem z plastelíny se také dá udělat ledacos – roztlouct ho kladívkem, zahrabat do země, zavřít do krabičky, rozválet válečkem na placku a srolovat…
V době, kdy se dítě v emocích ještě nevyzná a nedovede je pojmenovat, se mi moc osvědčuje obyčejná lepenková krabice. Vztek do ní můžeme obrazně zavřít nebo řeknu: „Vidím, že jsi hodně naštvaný a možná ani nevíš na co a proč. Tady je krabice a ta snese všechen tvůj vztek. Můžeš do ní bušit, jak potřebuješ.“ Dávejte pozor a buďte při této práci s dětmi, protože vybíjené emoce jsou někdy opravdu jako smršť nebo zemětřesení. Mějte v zásobě těch krabic víc a nepovolte nástroje, kterými by se dítě mohlo zranit nebo by mohlo zranit někoho okolo sebe (ostré nože, sekery, meče (i dětské) apod.). Ideální jsou na likvidaci holé ruce – dítě emoce pocítí na vlastním těle a jeho mozek to napojuje na správná centra tělové mapy.
Uf, když píšu tyhle články, je to jako smršť – rychlé a strhující veškerou mou pozornost.
Ale budou Vánoce. Je advent. Užijme si s dětmi emoce, které k tomu patří.
Ale pozor! Ne na besídkách, kde se dítě stydí zpívat nebo bojí čerta! Ne na adventních trzích, kde zatřese s vaší peněženkou nebo něco rozbije, ztratí se nebo si prostě z pultu vezme kamínek, který se nejvíc třpytí! Ne návštěvou obchodních center, kde řvou koledy a smysly dítěte zahlcují barvy, tvary, vůně a chutě!
Ale: společným patláním těsta na perníčky (těsto, bláto, voda, písek jsou pro mozek velmi léčivá média). Nechte ho očichat všechno koření, které do perníčků patří. Nechte ho popatlat se v důlku mouky, kam jste rozklepli vajíčko. Nechte ho ochutnat špetku vanilkového cukru. Nechte ho míchat cukrovou polevu, dokud ho nerozbolí ruka (to bude trvat asi tak pět vteřin). Pokud se nějaké cukroví nepovede, společně ho snězte jako dva spojenci. Pokud se spálí o horký plech, nenadávejte mu, že měl dávat pozor, ale ošetřete ho jako malé miminko: Pofoukejte mu bolístku, dejte mu studený obkládek, houpejte ho na klíně a prohlížejte si u toho knížku, abyste odvedli pozornost.
Pozor! Tohle udělejte, i když to dítě nevyžaduje. Může totiž mít odtažitý attachment a vztah a péči mu musíte nabízet!
Nebo si společně prohlížejte album rodinných fotek a vyprávějte mu o vašich (potažmo nyní i jeho) příbuzných. Kreslete nebo pište společně dopisy Ježíškovi (vy i dítě). A až se vás dítě zeptá, co jste tam napsali, odpovězte, že je to velké tajemství a pošeptejte mu do ucha: „Moc si přeju, abys měl dobrý život!“ (Neříkejte, že chcete, aby u vás zůstal, protože u pěstounských dětí se to nemusí podařit. Neříkejte ani, že si přejete, aby bylo hodné – to ho zahanbuje, že to nezvládá. Neříkejte ani, že chcete, aby se dobře učilo a podobné výkonové věty!)
A to jsou ty léčivé Vánoce.
V těchto chvílích vstupuje mír na zem i do srdcí lidí.
V těchto chvílích se dějí opravdové zázraky! (A já na zázraky stále věřím!)
Tak šťastné a veselé!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
