Leden jako měsíc, kdy zima vládne ledovým žezlem a mrzne až praští, je možná v přírodě nejkrutějším obdobím. Vane ledový vítr a pokud přírodu milosrdně nekryje sněhová peřina, tak je zem promrzlá na kost a všichni jsme raději doma, než abychom obdivovali venkovní krásy.
Uvědomuji si, jak kruté a nemilosrdné je i tohle téma.
Troufnu si říci, že vím, co každé z těchto dětí chce: Zoufale chce, aby ho měl někdo rád. Takové, jaké je, se vším, co k němu patří, a hlavně za všech okolností a navždycky!
Ale je tak těžké to dělat i v období, kdy dítě lže, nenávidí sebe i nás, nerespektuje pravidla.
A právě tohle období je to zásadní pro léčení důvěry, tedy attachmentu.
Je to jako v tom lednu – všechno je studené, kruté, fičí a my od toho chceme utéct a schovat se někde v bezpečí a teploučku, na všechno nemyslet a říkat si, že jaro musí přijít.
Jenže, než přijde jaro, než se objeví první ustrašené lístky čemeřice nebo sněženky, musíme čelit těm vichrům zraněného já obaleni v kožešinách laskavosti a trpělivosti a ruce si hýčkat v teplých rukavicích, aby nás to nesvádělo dítěti dát pořádný lískanec přes pusu, kdykoliv vyštěkne: „Jsi hnusná a stejně mě máš jenom pro peníze!“
A k tomu ještě bychom měli mít měkoučkou deku a teplé kakavíčko pro dítě, které trpí pod mrazivým dechem svého špatného já. Obejmout ho, zabalit do té deky, nabídnout to sladké kakao a konejšit jeho promrzlé třesoucí se srdíčko, že je všechno v pořádku a máme ho rádi a bude to tak napořád. U toho je ideální se jemně pohupovat a hladit ho nebo tiše zpívat.
Všechny ty pohádky o zlé paní Zimě a očarovaných Kájích a statečných Gerdách, které se obětují a vyrazí v chatrném kožíšku, ale s vroucím srdcem, zachránit blízkou duši, jsou hluboce pravdivé a poučné. (V novodobém podání jsou to pohádky o Anně a Elze – je to stejné téma chladného a milujícího srdce a jejich setkání, které jde až na dřeň bytosti, a nakonec osvobozující horké slzy vykonají ten zázrak, že ledové srdce pukne a začne bít tím životodárným tepem).
Všimněte si: žádné facky, žádné tresty, žádné výhrůžky, že jestli se mu u nás nelíbí, že může jít do děcáku, ale vytrvalá laskavost, obětavost a projevy lítosti nad tak nešťastným osudem jsou léčivé a mocné. A to nejen v pohádkách!
Existuje terapeutická metoda nazvaná DDP (anglická zkratka – jedná se o léčivou terapii pomocí vztahu pečující osoby, tedy rodiče čili to, co vám tady vysvětluji skrze pohádky). Pokud je rodič dost statečný a vytrvalý, je pro dítě jako živá voda a může pomocí ní vstát z mrtvých tzn. Začít nový, lepší život!
Máma na pátou
Takže, co teď?
Všechno již bylo řečeno. (Myslím tedy k tématu Co moje dítě chce?)
Všechno podstatné je jen toto: Milujte své dítě, protože je toho hodno!
To, že někdy lže, je sprosté, popere se nebo zničí hračku, je výkřik zoufalství, že necítí teplo, porozumění, něhu a pochopení, že se necítí přijaté, chtěné a milované, že vás necítí v zádech, že za ním stojíte, i když se mu posmívají spolužáci a paní učitelce došla trpělivost, že jste mu řekli, že pokoj, který počmáralo černou fixou, mu seberete a bude spát ve sklepě, místo, abyste s ním vzali štětku a bílou barvu a při boji s tou černou fixou, která prosvítá i pod čtvrtým nátěrem, si povídali o tom, co černého má na duši a musí to celý svět vidět na stěnách jeho pokoje…
Takže se nabízí desatero toho, jak dítěti projevit tu pravou lásku, která jde až za hrob:
- Často mu říkejte, jak ho máte rádi a že kdyby u vás nebyl, něco by vám chybělo. (Mnohdy je skoro nemožné říci, že jste rádi, že je dítě u vás v rodině, protože přes všechny trable, poznámky a konflikty to prostě nejde. Ale říci: „Kdybys tu nebyl, někdo by v naší rodině chyběl!“ je skvělá varianta.)
- Určete si chvilky v každém dni, kdy jste jenom s dítětem a plně mu věnujete pozornost. Mobil vypněte, sousedy vyhoďte, televizi vytáhněte ze zásuvky. Je to čas, na který má dítě právo. Nikdy ho netrestejte tím, že mu tento čas odepřete!
- Nikdy neříkejte: „Jsi zlý! Nemám tě ráda! Vrátím tě do děcáku! Jsi stejný jako tvůj táta/máma!“ Jsou to věty, které spolehlivě zabíjejí budovaný vztah!
- Nestrašte děti sociálkou nebo doprovodkou, že mají moc ho vzít a odvést pryč z rodiny. Dítě k nim má mít důvěru, a ne se jich bát!
- Jsou chvilky, kdy i velké děti mají potřebu být miminkem: začnou žvatlat, válet se po gauči, cucat si palec, chtějí dudlík. Buďte u toho a místo obvyklé věty: „Fuj, už jsi velký! Tohle velké děti nedělají!“ jim dopřejte zažít bezpečnou péči: dejte jim dudlík nebo lahvičku, zabalte je do deky, houpejte je, broukejte jim… V té chvíli se jejich mozek zbavuje nebezpečného stresového hormonu kortizolu a je připraven se léčit v potřebě bezpečí.
- Neřešte problémy s dětmi, když u toho stojí a poslouchají. Nezaslouží si neustále zažívat pocit hanby nad tím, jak se jim v životě nedaří. A nemyslete si, že malé děti nic neslyší a jsou úplně hloupé a že velké děti si nedomyslí, když jste při rozhovoru s pracovnicí sociálky ztišili hlas, že mluvíte o průšvihu ve škole. Sjednejte si s nimi schůzku dopoledne, když bude dítě pryč, a pak můžete svým emocím a frustracím popustit uzdu.
- Nebuďte k dětem ani nesmyslně protektivní a neomlouvejte jejich zlé chování. Musí poznat zdravé hranice a pravidla, ale laskavě (to už znáte z Laskavé důslednosti).
Znala jsem pěstounku, která nechala bít sebe, kousat svého otce (tedy dědu dítěte), plivat po lidech, strkat děti z prolézaček, a to všechno pod záminkou těžkého osudu svého chlapečka!
- Dobře vybírejte školky a školy. Může se stát, že to, co doma upracujete, vám zhatí direktivní učitelka. Jsou učitelky, které naprosto odmítají bezpečný a respektující přístup k dětem. Razí heslo Rakouska-Uherska „Cukr a bič“ a děti pak rozdělí na hodné (to znamená ty, které se bojí a podlehnou hrozbám a trestům) a darebáky (tedy ty z mého pohledu zdravější, kteří se nechtějí nechat tak snadno zastrašit).
- Čtěte si s dětmi, zpívejte (i když to neumíte), choďte do lesa i v dešti, i v zimě, hrajte stolní hry, poslouchejte společně rozhlasové pohádky, uklízejte spolu pokojíček, vařte spolu, hrabejte se spolu ve hlíně, stavte hrady z písku… To je terapie časem a pozorností.
- Milujte své děti! Zaslouží si to!
Terapeutka
Zaujala vás „Máma na pátou“? Přečtěte si i další díly!
