V roce 2021 jsme se na otce zaměřili v našich centrech trochu víc. Přemýšleli jsme o tom, jakou mají roli, jak se v ní asi cítí v době, jejíž očekávání od rodičů se rychle mění. I o tom, zda od nás profesionálů potřebují něco speciálního. A mimo jiné jsme zjistili, že někdy je i my méně zapojujeme do naší spolupráce. A to je škoda. Tématu otcovství jsme se věnovali i na některých klubech a víkendových rodinných pobytech. Ale takovýto čistě chlapský se odehrál až nyní v červnu.
Jak náš první chlapský pobyt adoptivních otců reflektuje Marek Roháček a co na něj říkají ostatní tátové…
Jak „rodí“ muži
Byl jsem na pobytu mužů, adoptivních otců. Deset chlapů na chalupě na samotě. Grafik, programátor, učitel, profesionální voják, technik. Došlo také na politiku, auta, přestavbu domu. Normální chlapi. Pátek večer, seznamování a kolečko příběhů adoptivního otcovství.
Za naší dcerou jsme začali chodit, když byla ještě v porodnici, nakonec tam byla 43 dní… Kdyby se to a to nenatáhlo, mohla být už dávno doma.
Náš syn byl 40 dní v domově a kdyby to a to, tak bychom byli spolu dříve. Té noci, kdy se narodil náš syn (biologické mámě), tak jsme byli tam a tam a dělo se to a to.
Přesný popis dní, čísel, událostí, pocitů, váhání, rozhodování, trnutí, zda se to podaří, otázek, proč se to a to zbytečně natáhlo, s emočním napětím v hlase a jasným porozuměním, jak je pro dítě důležitý každý den, aby bylo v milujícím náručí a ne v „bezvztahové“ nemocnici…
Měl jsem asociaci, jako když ženy vypráví o porodu, jak dlouho trvaly kontrakce, jak někdo necitlivě vzal jejich dítě někam a ony nevěděly, co s ním dělají, jak ho chtěly mít u sebe… Vyprávěli, co pro ně osobně znamenala příprava k adopci, co zjistili o sobě, svých limitech, předsudcích, že to byl často nepříjemný pohled do zrcadla, že to bylo náročné, ale smysluplné. Co z přípravy si denně připomínají teď, když už mají dítě doma.
Bylo to osobní, autentické, inspirativní, vzácné. Cítil jsem se poctěn.
Marek Roháček, pěstounský otec (a předseda Návratu)
Hledat své otcovství ve svém mužském srdci…
Byli jsme rozdílní a přece nás spojovala nezastavitelná snaha být pro druhé darem. Nemalá věc v dnešní době. Hodně věcí jsem si kvůli krátkosti pobytu ani nestihl utřídit. Ale pokud mi něco zůstalo, tak určitě nutnost hledat své otcovství ve svém mužském srdci a ne naopak. Pokud chceme růst jako otcové, nejprve musíme růst jako osobnosti. Někdy je snadné si to poplést.
Matej
Zázrak vydání se na společnou cestu přijetí „maličkých“
Když se připravoval pobyt, moje manželka slíbila, že mi řekne, ale že asi nebudu chtít jet. Že nejsem na takovéto akce. Nevím proč, ale když jsem si přečetl, že se něco takového chystá, tak jsem cítil, že mám jet. A teď už vím proč.
Byl to úžasný společný čas naslouchání, mluvení. Soustředění se na nitro našich životů.
Jemné uvědomování si zázraků kolem nás a v nás. V nás jako otcích a v našich manželkách jako symbolech mateřství, lásky a společného vydání se na úžasnou cestu přijetí „maličkých a malých životů“ do cestovní knihy našich rodin.
Děkuji za možnost být přítomen na takovém prvním a doufám, že ne posledním rytířském víkendu.
Díky panu profesoru Matějčkovi jsem si zavzpomínal na své studium speciální pedagogiky. Na jeho originální humor a přístup. A oživil ve mně věci, které jsem dávno věděl, ale také dávno zapomněl a nepoužíval.
Přineslo mi to znovu nadšení pro to, abych do vztahu s mými dětmi a s mou milovanou manželkou vkládal více úsilí a energie a úsměvem přinášel radost kolem sebe.
Martin
Síla mluvit o slabostech
Na chalupě uprostřed Štiavnických vrchů jsem poznal zcela nové lidi, se kterými mě spojuje rodičovství přijatého dítěte. Každý byl jiný, ale všichni se rozhodli pro adopci a byli ochotni podělit se o svůj příběh. Za těch pár hodin intenzivních rozhovorů jsme probrali opravdu všechno možné. Nejvíce ve mně však zůstal pocit respektu ke každému otci, který chce být lepším člověkem a najde v sobě sílu otevřeně mluvit o svých selháních a slabostech. Skvělé bylo i jen tak si pokecat s Markem, kterého jsem už párkrát viděl jako hosta různých diskusí. Sice to bylo setkání samých mužů, ale nejvíc ho asi vystihla moje žena: „Určitě to budou dobří chlapi, když si adoptovali dítě.“ Měla pravdu.
Sancho
Jak SE rodí muži
Zaujalo mě to, že se nám vlastně ani moc nechtělo, že to není naše „parketa“. V mém případě to byl ale také silný pocit, že mám jít. Na přemýšlení jsem rezignoval a udělal jsem dobře.
Chápu, že hledání otcovství je často, ne-li vždy, o vystoupení z komfortní zóny a naučených struktur. Velké díky i Markovi – za jeho originální pohled na to, jak „rodí muži“. Já bych jen mírně poopravil nadpis – Jak SE rodí muži. Alespoň pro mě byl příchod Mie transformující zkušenost. Možná právě o tom ještě v budoucnu něco napíšu.
Ivan, organizátor akce
Na základě výpovědí účastníků zpracovala Ľubica Vyhnánková.
Pobyt otců byl realizovaný i díky podpoře Nadácie Pomoc druhému.
