Proč může být pochvala pro některé děti obtížná?
Děti si obraz o sobě vytvářejí také prostřednictvím toho, jak na ně reagují důležití dospělí. Pokud opakovaně zažívají přijetí, zájem a podporu, mají příležitost postupně rozvíjet důvěru ve vlastní hodnotu i schopnosti.
Některé děti přicházející do adopce nebo pěstounské péče však mají za sebou zkušenosti, které tento proces komplikují. Mohly zažívat odmítání, nepředvídatelné reakce dospělých, nedostatek pozornosti nebo prostředí, v němž bylo obtížné cítit se bezpečně. Dítě si z takových zkušeností může odnášet přesvědčení, že není dost dobré, že si pozornost musí zasloužit nebo že se na blízkost druhých nemůže spolehnout. Neplatí to samozřejmě pro všechny přijaté děti a jejich reakce se mohou výrazně lišit. Když potom takové dítě uslyší pochvalu, nemusí jí automaticky uvěřit. Někdy ji zlehčí, odmítne nebo odpoví: „To není pravda.“
Jindy může mít pocit, že nyní musí podávat stejně dobré výkony, aby si přízeň dospělého udrželo. Odmítnutí pochvaly proto nemusí znamenat nevděk nebo vzdor. Může souviset s tím, jak dítě samo sebe vnímá a nakolik dokáže pozitivním slovům dospělého důvěřovat.
Chvalme konkrétně, ne pouze obecně
„Jsi úžasný!“ nebo „Ty jsi tak chytrá!“ jsou milá slova. Pro dítě ale nemusí být vždy snadné pochopit, co konkrétně se mu podařilo. Užitečnější může být popsat, čeho jsme si skutečně všimli.
Místo „Ty jsi šikulka!“ můžeme říct: „Všimla jsem si, že ses k tomu úkolu vrátil, i když ti napoprvé nešel.“
Místo „Jsi moc hodný!“ třeba: „Viděla jsem, že jsi počkal, až kamarád domluví, i když jsi mu chtěl něco hned říct.“
Takové ocenění pomáhá dítěti rozpoznat vlastní jednání a postupně si uvědomovat, co už zvládá. Nemusí přitom přijmout velké hodnocení své osobnosti, kterému třeba zatím nevěří. Zvlášť důležité je všímat si pokroků, které mohou ostatním připadat samozřejmé. Pro dítě s náročnými ranými zkušenostmi může být velkým úspěchem, že požádá o pomoc, zvládne chvíli počkat, přizná chybu nebo se po konfliktu dokáže vrátit ke společné činnosti.
Oceňujme úsilí, ale nezapomínejme na výsledek
Záleží také na tom, co pochvalou vyzdvihujeme. Ocenění konkrétního postupu, strategie nebo vytrvalosti může podpořit ochotu dítěte učit se a zkoušet nové věci. To ovšem neznamená, že máme automaticky chválit každou snahu nebo předstírat, že se všechno povedlo. Dítě často dobře pozná, když dospělý říká něco, čemu sám nevěří. Přehnaná nebo neupřímná pochvala může působit nedůvěryhodně. Pokud se dítěti něco nepodaří, můžeme ocenit skutečnou snahu a zároveň uznat obtížnost situace: „Vidím, že ses snažil přijít na řešení. Zatím to nevyšlo. Chceš zkusit jiný postup?“
Někdy je naopak úplně v pořádku ocenit i výsledek: „Ten obrázek se ti povedl. Líbí se mi, jak jsi vybral barvy.“ Podstatné je, aby pochvala odpovídala skutečnosti a dospělý ji nepoužíval jen automaticky.
Pozor na pochvalu, která vytváří tlak
Některé děti v náhradní rodinné péči jsou mimořádně citlivé na hodnocení dospělých. Mohou se silně snažit vyhovět, předcházet konfliktům nebo si zajistit přijetí tím, že budou „hodné“ a úspěšné. Dítě pak může pochvalu vnímat jako další požadavek.
„Když budu takhle hodný, bude na mě pyšná.“
„Bude mě mít ráda, když nebudu zlobit.“
Podobné myšlenky mohou vyvolávat dojem, že rodičovská náklonnost závisí na chování dítěte. Přitom právě děti, které zažily ztrátu nebo nejistotu ve vztazích, potřebují opakovaně zakoušet, že jejich místo v rodině není podmíněné výkonem. Dítě potřebuje vědět, že jeho chování můžeme hodnotit, usměrňovat a někdy s ním nesouhlasit, aniž by tím ztrácelo naši lásku a přijetí.
To neznamená rezignovat na pravidla nebo hranice. Znamená to oddělovat hodnotu dítěte od jeho momentálního chování. Můžeme říct: „To, že jsi mě uhodil, není v pořádku. Nedovolím ti to. Ale pořád tě mám ráda a společně budeme hledat, co můžeš příště udělat jinak.“

Když dítě pochvalu odmítá
„Nech toho!“ „Stejně jsem to udělal špatně!“ „To říkáš jenom proto, že jsi moje máma!“ Taková reakce od dítěte může rodiče překvapit. Někdy máme chuť dítě přesvědčovat, vysvětlovat mu, jak je úžasné, nebo přidat ještě několik dalších pochval. Jenže čím více dítě přesvědčujeme, tím silněji může svůj negativní pohled na sebe obhajovat.
Zkusme místo toho zůstat u jednoduchého, klidného sdělení: „Nemusíš se mnou souhlasit. Já jsem si ale všimla, že ses dnes opravdu snažil.“ Někdy pomůže i méně slov. Úsměv, společná radost, přikývnutí nebo nenápadné ocenění mohou být pro dítě přijatelnější než velká pochvala před ostatními. A někdy je nejlepší nechat dítě jeho úspěch prostě prožít.
Ne každé ocenění musí být pochvala
Děti nepotřebují neustále slyšet, jak jsou šikovné. Potřebují také zažívat, že se o ně zajímáme, že je vidíme a že nám na nich záleží. Místo hodnocení můžeme někdy projevit obyčejný zájem.
„Pověz mi, jak jsi na to přišel.“
„Co tě na tom nejvíc bavilo?“
„Jaký z toho máš pocit ty?“
Takové otázky dávají dítěti prostor vytvořit si vlastní názor na to, co dokázalo. Nemusí se vždy orientovat podle toho, zda je dospělý spokojený. Pro dítě, které je zvyklé hledat potvrzení své hodnoty především u druhých, to může být důležitá zkušenost.
Chvalme také odvahu být sám sebou
V náhradní rodinné péči může mít zvláštní význam oceňování situací, kdy dítě dokáže vyjádřit vlastní potřebu, nesouhlas nebo emoci. Například když řekne, že se mu něco nelíbí, požádá o přestávku, přizná strach nebo dokáže odmítnout něco, co nechce.
„Jsem ráda, že jsi mi řekl, jak se cítíš.“
„Děkuju, že jsi mi to řekla, i když to pro tebe nebylo jednoduché.“
„Je dobře, že ses ozval, když ti něco vadilo. Pojďme najít způsob, jak to vyřešit.“
Nejde o to schvalovat každé chování. Dítě se stále učí, jak své potřeby vyjadřovat s ohledem na druhé. Je však důležité, aby nemuselo být neustále poslušné a přizpůsobivé jen proto, aby si udrželo dobrý vztah s rodičem.
Největší ocenění někdy přichází bez jediného slova
Pochvala je užitečným nástrojem, ale sama o sobě nemůže nahradit bezpečný vztah. Dítě, které má za sebou zkušenost odmítání nebo ztráty, potřebuje především opakovaně zažívat, že dospělý zůstává dostupný, předvídatelný a laskavý i ve chvílích, kdy se mu něco nedaří.
Společně se radujeme z úspěchů, ale dokážeme při dítěti stát také ve chvílích nezdaru. Všímáme si jeho pokroků, aniž bychom je vyžadovali jako podmínku přijetí. A především mu dáváme najevo, že nemusí být „nejlepší, nejhodnější ani nejšikovnější“, aby mělo v rodině své pevné místo.
Protože cílem pochvaly není vychovat dítě, které bude neustále čekat na naše uznání. Cílem je pomáhat mu postupně objevovat, že má hodnotu, i když se mu právě nic mimořádného nepovedlo.
Nenechte si ujít naše další články ze sekce Výchova a péče.