Loajalita není žádným naším racionálním rozhodnutím, zákonem danou povinností. Znamená, podobně jako věrnost, ochotu dodržovat závazky a podporovat osobu, instituci, rodinu či přesvědčení i v době, kdy nám to nepřináší prospěch, nebo nám to dokonce škodí. Lidé se často pozastavují nad tím, jak dítě může mít rádo svou biologickou matku, když ho opustila, zanedbávala nebo pila. Odpověď zní, protože je jí věrné, vzešlo z její rodiny, zažilo svou sounáležitost. Byť „jen“ během těhotenství a jeho příběh je navždy spojen s příběhy a historií obou jeho rodičů. I děti vyrůstající ve své biologické rodině svůj vztah k rodičům celoživotně utvářejí přes bezmezný obdiv, pochybnosti, pubertální odmítnutí až k přiznání si podobnosti a přijetí nedokonalosti rodičů i své vlastní.
Při konzultacích s dospívajícími a dospělými osvojenci často vidím údiv i úlevu, když se můžeme otevřeně bavit o dilematech loajality, o darech, které od původní rodiny děti dostaly a nová rodina jim pomáhá je rozvinout. O možnosti stát se režisérem vlastního příběhu bez nutnosti některou rodinu odsoudit. Pokud tedy hledáte způsob, jak děti podpořit v jejich zdravém vývoji, dovolte jim být loajální k jejich původní rodině konstruktivním způsobem, aby nemusely volit destruktivní cestu. Protože loajalita a věrnost se projeví zejména tehdy, jsou-li za to nějak postihovány nebo pronásledovány, jsou-li jim zakazovány.
říká Mgr. Eva Pávková, která se věnuje psychologickému poradenství a diagnostice, psychosomatice, homeopatii, konstelacím a mediaci.
