Splněný sen

Ilustrační foto, zdroj Pexels.com

12/10/2023

Jsem loďka, která převáží drahocenný poklad z jednoho břehu na druhý. Poklad je potřeba převézt v bezpečí, s něhou a láskou na druhý pevný a bezpečný břeh. Naše pěstouňátka jsou malé sazeničky, které potřebují mnoho lásky, péče, bezpečí a světla, aby mohly růst do poupěte a pak rozkvést.

Mé dětství bylo hravé, veselé, dobrodružné, chvílemi smutné, někdy trochu těžké. Narodila jsem se s DMO (dětská mozková obrna) pravostrannou. Prvně si toho všimla moje maminka a nedala pokoj lékařům, dokud nebyla jasná diagnóza a výhled do budoucna.

Celé dětství a část mé puberty se mnou rodiče cvičili Vojtovu metodu. Od nástupu školní docházky jsem každé léto trávila v Nových lázních v Teplicích v Čechách. Díky této péči jsem samostatná, soběstačná, jen jemná motorika pravé ruky je horší. Knoflík si zapnu jen levou rukou, hřebík sama nezatluču. Ta pravá je taková pomocná. Ale o malé děti se postarám.

Proč to píšu? Právě díky lázním jsem se našla. Pobyt tam býval na 6 až 8 týdnů. Druhé patro patřilo nám školákům. Pokoje pro 12–14 dětí. Holky jedna strana, kluci od sesterny druhá. Nejsmutnější byly večery. Ti méně pohybliví – vozíčkáři na tom byli hůře než mi chodící. I berličkáři uměli večer zmizet z pokoje za kamarádem nebo na televizi. Malé vozíčkáře k večeru sestřičky umyly a uložily do postelí. Někdy kolem půl sedmé. A co teď? Žádný program, žádná zábava. Chodila jsem za nimi a hrála s nimi karty nebo jiné hry, četla jim na usnutí.

O patro pod námi býval k večeru slyšet pláč. V prvním patře bývaly děti od tří let. Také je večer sestřičky uložily a dětem bylo smutno, plakaly. A tak jsem i jim po večeři chodila číst pohádky na dobrou noc. Bylo mi jich líto, že jsou samy, bez maminek, bývalo mi úzko. Kousek od lázní byl dětský domov. Když jsme šli kolem na procházku, bývaly na balkóně kočárky s plačícími miminky. Trhalo mi to srdce. Proto jsem chtěla být zdravotní sestrou a v jednom z těch zařízení pracovat, aby měl dětem kdo číst, pohladit je a pomazlit.

Vystudovala jsem jinou školu. Na zdrávku ani na peďák mě nevzali (zdravotní omezení). Jsem knihkupkyně. Vybírat knížky pro děti je taky prima. Protože jsem se hned po maturitě nedostala na další školu, nastoupila jsem do knihkupectví. O rok později jsem to zkusila znovu. Přijali mě v Praze na VOŠ, obor sociální pedagogika.

Při studiu jsem se vdala. Než jsem školu dokončila, narodila se mi první dcera a pak druhá. Další roky jsem s nimi byla na mateřské. To mi vyhovovalo nejvíce. Užily jsme si spolu spoustu radostí. Když trochu odrostly, narodil se synek. A tak jsem byla na mateřské ještě déle. Pak jsem nastoupila znovu do knihkupectví.

Stále jsem ale myslela na to, jak osamělý a úzkostný byl pláč dětí v těch ústavech. Také jsem se dozvěděla, že jsem byla adoptovaná jako miminko. Dlouho jsem se s tím vyrovnávala. Děkovala jsem svým rodičům, že si mne vzali k sobě domů. Že jsem měla jejich lásku a péči a že jsem nebyla v ústavní péči ani jeden den.

Dozvěděla jsem se, že existuje přechodná pěstounská péče. Syn pomalu dospěl do věku, kdy bylo možné podat žádost na OSPOD. Vše jsme probrali s dětmi. Všechny souhlasily. Pustili jsme se do toho maratonu plnou parou. Žádost, čekání, přípravy, psychologické posudky, čekání, rozhodnutí a zařazení mezi další pěstouny. Čekání na kouzelný telefon. Do roka od podání žádosti jsme měli doma naši Jedničku. Miminko z porodnice. Láska k tomuto miminku začala klíčit a sílit od prvního okamžiku. Byla s námi 10 měsíců. Předali jsme ji milujícím náhradním rodičům. Byl to nádherný pocit. Jednička má svou úžasnou rodinu. Mně se splnil můj sen. Mohu dát svou lásku dětem, které nemají své biologické rodiče, kteří by o ně mohli pečovat. Tyto děti mohou od začátku vyrůstat v milující rodině a ne v ústavní péči.

Nyní máme již šesté miminko. Jsem šťastná. Naši rodinu to posílilo celou. I když dcery vyletěly z našeho hnízda a syn vrostl do puberty, tyto děti nám dávají radost z každého svého malého pokroku. Vždy se těšíme na další svěřené miminko a společně máme radost, když jej můžeme předat do další skvělé rodiny nebo i zpět do původní. Obě dcery studují obor v sociální oblasti. Jedna by se ráda věnovala náhradní rodinné péči profesně, druhá osobně.

Jsou dny a noci, které jsou náročné. Často je to boj s úřady. Občas se vše daří a vše je sehrané. Pak může miminko do nové rodiny třeba v necelých čtyřech měsících. Sílu a radost mi dodává každý malý krůček miminka. První úsměv, první klidné krmení bez pláče a bez blinkání. Dobrá spolupráce s úřady a soudy. Sem tam zaslaná fotka nebo video od rodin, kam jsme děti předali. S Jedničkou jsme v pravidelném kontaktu, párkrát do roka se i potkáme. Jsem pro ni teta, u které byla jako miminko. Říká, že přijede na návštěvu teta a mimi. O dalších dětech mám sem tam také zprávu. A mám z toho opravdu radost.

Má to cenu, je to skvělá možnost pomoci několika dětem, aby měly lepší start do života.

O svůj příběh se podělila Vanda, pěstounka péče na přechodnou dobu.

Zdroj: Profesní sdružení přechodných pěstounů, z.s.

Sdílejte s ostatními

Příběhy rodin

Tip na knihu: Nebuď jak gadžo!

Rodinná síť
Nebud jak gadžo 4

Dát dítěti čas, pozornost a místo v rodině

Rodinná síť
Dát dítěti čas, pozornost a místo v rodině

Adámkův příběh

Podzámčí, agentura podpory rodiny a služeb, o.p.s.
Adámkův příběh

Když do rodiny přicházejí dvě děti najednou

Klára Vohrnová
Když do rodiny přicházejí dvě děti najednou

SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Romana

Rodinná síť
SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Romana

SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Damiána

Rodinná síť
SPOLUŽIVOT: Příběh Markéty a Damiána

Adopce za hranicemi dětství 

Tereza Navrátilová
Adopce za hranicemi dětství 

Adoptovaná dcera bříškovou maminkou

Tereza Navrátilová
Adoptovaná dcera bříškovou maminkou