Když budeme rozplétat příběh vašeho Olivera, musíme začít v motolské nemocnici. Člověk z debaty, která se tenkrát rozvinula, může mít pocit, že tam někde v rohu leželo nikým nepovšimnuté děťátko v zuboženém stavu…
Všechno začalo už porodem chlapečka. Narodil se velmi předčasně. První zázrak se stal v Ústí na intermediánu, kde ho doktoři a sestřičky vypiplali. Z kilového balíčku mouky vypiplali zázrak. Jenže pořád byl zdravotní stav na vážkách. Pořád se to zhoršovalo, zlepšovalo, zhoršovalo, zlepšovalo, až se spojili s motolskou nemocnicí a motolská nemocnice se rozhodla, že zkusí rozklíčovat, co chlapečkovi je.
Zjistilo se, že tam je genetický problém spojený s plicní nezralostí, která byla daná porodem v týdnu, v jakém se narodil. Dodatečně bych chtěla poděkovat všem lékařům a sestřičkám, které se o chlapečka staraly. Chtěla bych vyzdvihnout paní doktorku Doušovou a pana docenta Kouckého, kteří mu opravdu zachránili život a přišli na to, jak může žít dál. A samozřejmě Petra Jirglová, která za něj bojovala. A jak říkal pan doktor v motolské nemocnici: kdyby nebylo její urputnosti, možná bychom i my neřešili to umístění do rodiny.
Ano, při našem chlapečkovi stojí andělé v lidské podobě. Od začátku, od jeho narození ho provázejí dobří lidé.
U pěstounství to bývá zpravidla tak, že nějaký čas jsou děti v rodině, a pak po nějaké dohodě a rozmýšlení rodinu opouštějí a vracejí se buď k biologickým rodičům, nebo kamkoliv, kde je to správné. Jak jste se rozhodovali o společném osudu Olivera?
Přišli jsme domů a moje prvotní myšlenka byla, že to zkusíme, uvidíme, jaká péče bude, ukážeme, že se to dá zvládnout, a bude se hledat rodina dál. Jenže my jsme přišli domů, Olík si lehl u nás na gauč, manžel k němu šel, tak jako chodil ke každému dítěti, když jsem ho přinesla domů, začal ho hladit po ruce, po obličeji a říkal mu: „Vidíš, už jsi tady, bude to všechno dobré.“
Hned v první okamžik jsem si říkala: ty jo, to bude naše dítě. To byl první okamžik, když jsem ho viděla s manželem. Nechali jsme to nějakou dobu plynout. A pak když jsme viděli zdravotní problémy, které se projevovaly opakovaně každý den, kdy se nám doma dusil, kdy krmení bylo obtížné, jako roční dítě se nezvládal přetočit, měl problém cokoli uchopit do ručičky… Den za dnem ve mně narůstalo, že nezvládnu udělat zázrak tak jako u ostatních dětí do tří čtyř měsíců a že budu potřebovat daleko víc času. A říkala jsem si, že by pro něj bylo nefér, abychom my byli ti, kteří ho zase opustili, že by měl další ztrátu v životě.
Přišlo mi to jako nejčistší a nejlepší pro to dítě. Přišla jsem za manželem – nechtěli jsme už vychovávat další dítě – tak jsem si na svoje narozeniny vyslovila přání, jestli by u nás mohl malý zůstat. Manžel mi řekl, jestli jsem si to promyslela, jestli beru v potaz náš věk a domluvili jsme se, že ano.
Kousek štěstí k vám přišel s Oliverem, ne?
Určitě. Uvědomila jsem si, že Olík nás naučil žít teď a tady. Naučil nás nepřemýšlet, co bude za rok za dva, ale užívat si každou chvilku, každou minutu života a maximálně plánovat, co bude večer a jaký bude zítra den. Takže žití teď a tady. (usmívá se)
Rýsuje se třeba někde v zahraničí možnost ho svěřit na chvíli do péče expertů a dát ho do pořádku?
Na to byla teď díky Petře vypsána sbírka, kde se vybrala neskutečná část. Jsem neskutečně vděčná, že se vybralo tolik financí. V rakouském Grazu je klinika NoTube, kde mají 98,5 procentní úspěšnost v odstranění sondy. Učí děti jíst, snaží se jim vrátit prvotní vjem, který má miminko, když se narodí a hledá jídlo. Doufáme, že se to taky povede.
Zbytek peněz bychom rádi použili na rehabilitace, které stále probíhají. Budu si moc přát, aby posílily nohy, protože nohy nás hodně trápí. Teď jsme koupili největší možný kočárek na trhu, který je, protože nechci posadit Olíka na invalidní vozík. Zase to s sebou nese, že mnohdy potkáte lidi, kteří necitlivě – „Takovej velkej kluk a sedíš na kočárku!“ Nechcete pokaždé vysvětlovat, že sedí na kočárku, protože to potřebuje. Takže doufám, že by se nožičky mohly posílit, že by zvládl ujít delší trasu. Ale nevidím ani na kočárku žádný problém.
Co říkáte, vede k otázce, jestli to není jediná necitlivost, se kterou se setkáváte.
Určitě ne, ale snažím se to brát pozitivně. Snažím si říkat, proč mi to ti lidé říkají, nad čím se mám zamyslet, je něco, co mám udělat jinak? Je to samozřejmě kolem toho jídla, je spousta lidí, kteří si myslí: „Ukaž, já to zkusím! Já ho rozjím! Se mnou by jedl!“
Nikdo si nedokáže představit, co všechno jsme zkusili, čím vším jsme si prošli, kolik zvracení bylo jen kvůli tomu, že jsem lžičku posunula o dva milimetry dál… Tak doufám, že jsme na dobré cestě. Máme skvělou výživovou paní doktorku v liberecké nemocnici. Jsou to další andělé, kteří nás provázejí – pan primář Kuchař a paní doktorka Kleinová, kteří Olíka drží nad vodou a starají se o nás.
A při každém průšvihu je náš záchytný bod motolská nemocnice. Právě paní doktorka Kleinová mi říkala, ať se nebojím, že se kolem čtvrtého roku u těchto dětí otvírá možnost, že začnou samy chtít – a opravdu! Paní doktorka říká, že za svou praxi si nebyla natolik jistá, že to někomu pomůže, jak si byla jistá u Olíka. Držím se jejích vizí. Zatím, co řekla, se vyplnilo. Budu doufat, že i tohle klapne, a paní doktorka se bude snažit si vyřídit i vše, aby mohla jet s námi, což pro mě bude neskutečná podpora. Jsem vděčná, že tam bude někdo se mnou, kdo mě podrží, podpoří.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si i další příběhy rodin!
